Strach z tělesné výchovy

Já tě naprosto chápu. Měla jsem to samé, jakmile měla přijít na řadu gymnastika. I kdybych prostě dělala přesně to, co učitelka, stejně jsem to zmrvila, nešlo mi to, bála jsem se. Jen jak jsem viděla, že jdeme pro žíněnky, tak už pracovala nervozita, hrůza, tak nervní jsem nebyla ani z maturity. Naštěstí na střední od druháku gymnastika vůbec neproběhla. Ale chápu jak se cítíš, to prostě někdo, kdo tím "netrpí" asi nepochopí.

Takže zkus to uvolnění, já vím jaké jsem měla na základce nervy a i prvák na střední a nestojí to za to.

Reaguji na Dasule: Reaguji na berryblue: Dobře, no. Na mě to celé jen působí podivně...chápu ten strach, ale zdá se mi, že i autorka hledá dalších tisíce výmluv, tak proto reaguju tak podrážděně. A kdybych já v tomhle věku přišla za rodičema, že si chci sehnat omluvenku na tělák, tak by mě pěkně seřvali za roupy.

tímhle jsi mi uplně připomněla mojí základku. Hrozný, co dokáže sport s člověkem udělat, byli jak zvířata. Pamatuju, jak na mě dokonce nejlepší kamarádka běžně ječela stylem: "Proč tam stojíš jak kráva?! tak se trochu hejbej, ne?! Dělej!" ... a hned po tělocvicku zas byla děsně milá, ještě se divila, proč jsem uražená, prostě...
Nejhorší byl ovšem ten jejich "zápal" při vybíjený (a že jsme jí hráli skoro každou hodinu) - zvlášť kluci si to náramně vychutnávali. To jenom pamatuju ten agresivní výraz v obličeji, pořádný napřáhnutí a ránu jak z děla. Úžasnej sport! Taky jsem pak měla díky tomu z tělocviku hroznej strach, když jsem mohla, tak jsem radši nosila omluvenky (uvolnění mě tenkrát nenapadlo), ale kdo nezažil, nepochopí no...

jo no, ty modřiny byly fakt jenom v mojí hlavě

Jo tak tohle udělala moje mamka, když jsem ji řekla, že kdykoliv udělám kotoul děsně se mi točí a brní hlava.....takže jsem je holt musela dělat dál. Bylo mi řečeno, že někde v tom kotoulu dělám chybu (a to i učitelkou, tak asi měly pravdu?)...no nepřišla jsem na ni ani po x pokusech a kdykoliv byly na řadě kotouly, měla jsem bobky. Tak jsem raději šidila a dělala nějak bokem, což teda vzbudilo výsměch, že...kvůli pitomému kotoulu. Tady vznikla má obava (spíše děs) z gymnastiky.

Takže jestli mé dítko bude po mě, tak mu nějako omluvenku z TV taky klidně zařídím. Sportovat může mimo školu a jen to, co dotyčného baví.

Tak on rodič většinou pozná, zda se chce dítě "ulejt" nebo zda má nějaký skutečný problém......Mě máma to uvolnění navrhla sama od sebe, já bych na to v 11 letech fakt nepřišla.....

Pokud bys přišla, že je tělák fakt vopruz, kde si Ti učitelka dovolí říct, že se máš zhoupnout na kruzích, tak to asi by byli namíchlí i mí rodiče. Ale když se pak dítě nervuje dva dny dopředu a tak nějak ztratí chuť k životu, kvůli pitomýmu tělocviku!, tak se na to asi každý normální rodič dívá jinak.

Já jsem se na základce nervovala věčně. Nebyla jsem líná, dokonce jsem po škole chodila na "pohybovky", ale prostě jsem nedokázala rychle běžet, přeskočit kozu, vyšplhat po tyči.... Pak mi zjistili vrozenou vadu, dokonce tak závažnou, že dodnes mám většinu sportů zakázaných. Kdyby se na mě tenkrát mamka koukala jako na línýho hypochondra, tak bych byla schopná v těch třinácti letech skočit z mostu, jak mě to nesnesitelně užíralo, že jsem v tělocviku neschopná.
Toť vše, co jsem k tomu chtěla říct- že prostě je zásadní rozdíl mezi blbostí, která člověku otráví den a mezi strachem, který mu znepříjemňuje život.

Jo no takhle to přesně bylo když sem ještě neměla omluvenku. A už sem to pak nevydržela hodila míčem do zdi a poslala jí někam, že mě to nezajímá. Byl z toho trochu ******, ale stálo mi to za to. Od tý doby nesnášim veškerej sport kromě třeba plavání a tance a když se hrálo ted mistrovství v hokeji tak mi to bylo akorát u pr....

Ahoj, taky teďkom řeším, jak to udělat, co říct doktorce, aby mi napsala uvolnění, ale ne z celého tělocviku, jen z plavání. Kdysi mě moje sestřenice "ze srandy" držela pod vodou tak dlouho, dokud jsem se začala topit a od té doby prostě do velkého bazénu nevlezu, maximálně do bazénu, kde, když stojím je mi voda po pás... Vlastně ani nevím, jestli umím plavat...
No prostě musím se tomu vyhnout za každou cenu, prostě mám panický strach. Moje praktická lékařka je docela přísná, takže nevím, jak to udělám

Já třeba za rodičema nešla vůbec. Šla sem ve 14cti k doktorce a ta mi ho napsala sama, dala sem to ve škole a bylo to a máma s tim nic nenadělá.

Reaguji na Consuela Banana Hammock:
S gymnastikou mám úplně stejné zkušenosti. Hnus fialovej

Přesně! Spolužačka hrála závodně basket a co ta tam předváděla
Na volejbalu to samý, úplně mi to znechutilo tyhle kolektivní sporty.

A pro zakladatelku, v prváku na VŠ jsme měli kolečko sportů včetně zápočtu z plavání a můžu ti říct, dobře mi nebylo.

Zkus toho doktora, ale myslím, že to neprojde. Sama jsem jednu dobu měla z TV taky strach. Teďka mě to už spíš jenom otravuje, ale prostě to nemám ráda a nikdy jsem neměla, štve mě, že mě nutí dělat to, co nechci a co mě nebaví. Nejsem na týmové sporty, nesnáším míčové hry, prostě nejradši mám kolo, nebo jsem se začala učit tenis, mám ráda, když jsem sama za sebe. Teď už mám před sebou naštěstí poslední rok tělocviku, tak už to nějak přetrpím, ale jsem fakt ráda, že pak už mě nic takovýho nečeká. Je to hrůza

Chceš jít studovat medicínu, ne? Kámoš je na 1.LF a musel si projít kolečko všech druhů těláku - bylo to povinné......Tím Tě nechci strašit, jen aby jsi s tím případně počítala.....

Reaguji na bakalářka:
Jo, to je to, co píšu, i se zápočtem z plavání. Ten mají, myslím, všechny fakulty.