Vztahy v práci

já to prostě šéfovi řekla na rovinu a můžu ti říct,že v tu chvíli mi to bylo jedno jak to dopadne. už jsem byla tak mimo,že jsem si řikala že horší už to být nemůže........... jen se nebát a zkusit to,fakt že jo.......... vím že je to těžký,ale prosim tě,alespoň to zkus, za pokus to stojí.

Dobře, určitě to zkusím nebo se pro začátek aspoň půjdu zeptat, jaké tam mám jiné možnosti uplatnění, že bych třeba dělala i úplně jinou funkci. Změna by mi vůbec nevadila.
Já to právě nikde tam říkat a zdůvodňovat nechci, protože jestli se tam o mě šíří nějaké zprávy, tak by to mohlo být ještě horší. Chtěla bych odejít v klidu, s úsměvem, za lepším a nas.at některé dámy, že mi vlastně pomohly k lepšímu

jasně,určitě to nikde neříkej.taky jsem to neříkala.ono to totiž není dobře,protože zase se najde nějaká "dobrá duše" že? a to by byla škoda.

Ahoj, tak tohle bohužel znám moc dobře - už od základní školy prožívám stejné pocity v každé společnosti. Taky mě to hrozně moc mrzí - zvláště protože vím že jsem jiná a tím pádem já beru všechny ostatní - každý je přece svým způsobem jiný....Naposledy se mi to stalo v jednom tříměsíčním kurzu, který mě opravdu bavil, ale ženský mi ho tam pořádně znechucovaly. Fakt jsem se bála promluvit - a vůbec nevím proč se ke mě tak chovaly.
Ale víš pro co jsem se rozhodla Allisonia? Že budu svou paní - podnikatelkou - sama svým šéfem. Vždycky jsem věděla, že mám svou hlavu, a už v dobách, kdy si mí rodiče neustále stěžovali na vztahy v práci a bortili se z toho, tak jsem věděla že nechci být zaměstnancem. Psala jsi, že se ti to dříve nestalo, tak uvidíš v další práci, dej těm slabomyslným lidem ještě jednu šanci a poskytni jim své nejlepší služby...a pokud se situace bude opakovat, neváhala bych po večerech uvažovat nad podnikatelským záměrem. Nikdo ti nebude věřit více než ty sama! Držím palečky a kuráži zdar!!

Camperses
Víš, že jsem nad tím taky uvažovala? S manželem, že bychom do něčeho šli spolu. Dokonce se nám nedávno něco i naskytlo, ale pak to padlo, když jsme si spočítali, že bychom byli v mínusu a na krku splátky na x let. Ale trochu nás to naťuklo a uvažujem, co by se dalo ještě vymyslet.. Já asi nedokážu být ovcí ve stádu. A dneska mi bylo celý den hrozně moc fajn, teď, s blížícím se večerem a myšlenkou na zítřek v práci, je mi divně u žaludku
A už jsi svůj nápad rozjela a nebo ho teprv rozjíždíš? Moc ti držím pěsti, ať se ti daří všechno, do čeho se pustíš a hlavně ať jsi šťastná a spokojená.

Prožila jsem si těsně po revoluci něco podobného. Nejhorší jsou závistivé baby, co čtou bulvár. Hrůza, fakt ... Nějak jsem to doklepala do mateřské, ale pak se to protáhlo, byla jsem s dětmi 11 let doma a pak jsme začali s manželem od nuly a nelituji toho, i když to občas bylo hodně těžké. Hodně mi tenkrát pomohly děti, stačilo mi, abych si je posadila na klín a ten stres byl pryč. Dnes máme několik firem, hodně zaměstnanců a jsme spokojení. Děti jsou větší, chápavější a už jsou zvědavé, proč a jak to všechno funguje, takže je oba zaučuji a věřím, že se jim to hodí do života. Nejdůležitější pro Tebe je to, co máš doma - manžel a zázemí, pocit jistoty. Žádná baba za tohle nestojí. Jestli si věříš, že máš na víc, jděte do toho s manželem a uvidíš, nebudete litovat. Pokud víte v čem byste chtěli podnikat, s chutí do toho. Držím palce

Bubonika,
díky! Wau, tak to je paráda! Obdivuju vás, že jste do toho šli a dokázali něco vybudovat. My se zatím odhodláváme, zjišťujeme možnosti a tak. Vnitřně cítím, že by mě to bavilo být vlastní paní a něco dělat právě s manželem, on je stejného názoru, jediný strach máme z toho, že zadlužíme a nebudem mít, z čeho splácet Navíc rodina nás právě od toho trochu zrazuje: Nejistota výdělku, lítání po finančáku atd. Musíme to fakt důkladně promyslet. Nejradši bychom se s někým ještě poradili, s někým, kdo podniká a daří se mu. U nás podniká tchán, ale tomu se zrovna moc nedaří, to je spíš pro nás odstrašující případ.

alisonnia
taky přispěju svojí troškou do mlýna není to určitě jenom problém státní sféry.
pracovala jsem před mateřskou ve spořitelně, ženský kolektiv, kalamita.
ted pracuju v soukromé firmě, opět ženský kolektiv, je nás tam šest a šéf chlap.
je to tam šílené, závist, pomluvy, do očí ti nikdo nic neřekne, tváří se jako nejlepší kámošky a za zádama už to jede.
stačí když člověk přijde v něčem novém, má novej účes....cokoliv.
záminka se vždycky najde. je to tam otřesný, chodím domů uplně vyčerpaná psychicky, ale když to chci vylíčit třeba manželovi, tak ani moc není co, ono to je všechno v té práci jakoby jenom ve vzduchu, ta nepřátelská atmosféra a ty falešný úsměvy........to chápe jenom člověk, který taky v ženským kolektivu pracuje.

tak já mám ve státním mamku, byla jsem tam jednou na praxi a nepozdravila jednu babu, kterou jsem pozdravit měla a už se o mě nesly pomluvy a donesly se až k mamce.

Jinak jsem to taky neměla v první v práci skvělé. Když přišel někdo nový, vždycky mě přešupli někam jinam a mě hodili na to nejhorší místo, nakonec jsem skončila shrbená u počítače s tiskárnou. Ze začátku jsem byla s mladšíma holkama, jenže pak mě přešupli do kanceláře mezi staré a ty mi tykání nenabíly, takže jsem se s nima ani nebavila. Chtěla jsem přátelský kolektiv, ale nechtěli si mě moc připustit k tělu. A já se prostě jaksi nemůžu bavit s někým s kým si musím vykat. Taky přede mnou dost často pomlouvaly holky z vedlejší kanceláře. Jsem ráda, že jsem pryč.

byly tam dvě holky, které byly o 2 roky starší než já a těm nabídli tykání, hodně mě to mrzelo. Všichni se zdravili, bavili a já pořád jen dobrý den, nashledanou. Připadal jsem se jak nějaký podřazený bl....nikdy jsem se v takovém kolektivu nedokázala pořádně uvlonit a bavit se normálně jako s nějakou kamoškou.

po vašem čtení se mi zdá, že dělat si kamarády v práci není zrovna nejlepší nápad. Ale chodit tam s nechutí se mi taky zrovna nelíbí.

no tak to samé je i u nás-někomu určitý baby nabídnou tykání hned,nebo zanedlouho po tom co nastoupí a mě po 15 letech nic. ne že by mě to jako trápilo,ale je to takový hodně trapný. taky si člověk občas přijde jako podřadnej................

u nás v práci to bylo to samé, dělala jsem sice u soukromníka,ale v ženském kolektivu, a to ještě většina ženských byla ve věku kolem 45-50let a řeknu vám hrůza a děs, tvářily se jako největší kamarádky, ale jen člověk zašel za roh, tak už ho pomlouvaly kde se dalo. Fakt jsem ráda že jsem odešla na mateřskou a mám svatý klid, ještě 3,5 roku a pak budu hledat něco jiného, a uvažuju, ve kterém povolání převažuje mužský kolektiv?? Nepotřebuju chlapy lovit,mám šťastné a spokojené manželství ale pracovat s hejnem závistivých slepic se mi fakt teda nechce. I když je fakt že někdo takový se většinou najde téměř kdekoli

Jéééj, no ani neříkejte .... kdysi jsem pracovala ve státním stavebním podniku. Účetní a ekonomky si navzájem záviděli i nos mezi očima a srovnávání vánočního cukroví každý rok odstartovalo lavinu nechutností . Mít hezké vánoční pečivo + hodného chlapa + nekouřit + nenosit vietnamské hadry = nit suchá nezůstane

Podobné téma jsem zrovna před pár dny chtěla založit. Musím říct, že tohle se netýká jen státní sféry a taky ne jen ženského kolektivu! Nastoupila jsem do nové práce, kde je nás s muži tak nastejno, ale právě chlapi jsou tam ty největší drbny! Pomlouvaj jeden druhýho, ikdyž si hrajou na strašný kamarády. A samozřejmě to jsou samý nepodložený kecy... samozřejmě i o ženské části kolektivu, pořád teorie o tom, kdo s kým kde co...
Nejdřív jsem si to dost brala, teď se snažím to ignorovat Ikdyž ne vždycky to jde, třeba předvčerejškem jsem přišla z práce s brekem, přítel byl v šoku... Taky zvažuju přeložení, ale přijde mi strašně nefér, že kvůli tomu, že někomu vadí, že jsem mladá, hezká, snaživá a klienti mě chválí, bych já měla trpět, být pomlouvaná a odstrkovaná nebo radši odejít z mé vysněné práce!