Jak se vyrovnáváte se stárnutím člena rodiny?

Je těžké v tomto poradit, já sama mám v rodině velmi blízké, kterým už táhne na 65 let a je pro mne hrozná představa, když si řeknu, že už tu budou třeba jenom 10 let! Bohužel člověk s tím neudělá vůbec nic, takový je prostě život, nerada na to myslím, protože vím, že všechny ta smrt jednou potká, ale snažím se užívat si s nimi volný čas, když to jde.

Mohu se zeptat, zda tvůj dědeček chodí k lékaři? Úplně jsem totiž nepochopila souvoslost s tím, že víš, že je nemocný, ale on si to asi neuvědomuje.

Ježiš, promin, já jsem to psala rozrušená a když tak na to koukám je to nepochopitelné.
Takže vysvětlím - chodí k lékaři, je nemocný fyzicky, chápu, že to člověku dobrou náladu nepřidá a to, že si to neuvědomuje má být to, že když je někdy zlý tak si neuvědomuje, že mi to je líto.

Určitě.. vnímám to u své babičky - teď posledního půl roku jsem navíc odstěhovaná - dřív jsme se viděli 3x týdně na pár hodin, dneska 1x měsíčně..
Kontakt se snažím udržovat přes telefon (víkendová volání) a přes sms (z internetu). Více či méně jí píšu i pitomosti, jako že sedím u kafíčka který mám v termosce, kterou mi koupila, a myslím na ni..
Ale vidím, o to víc, že teď s ním nejsem, vždycky za ten čas, jak stárne a upřímně mě to děsí.. život bez ní si nějak nedokážu překvapit a samozřejmě chápu že nikdo tu není věčně, ale..
A jak se s tím vyrovnat? nijak - musíme to vzít tak jak to je.

Ještě mě napadlo, že dřív jsem na ni třeba byla i někdy protivná (puboš) - a teď zpetně bych si nalískala.. ale na to člověk přichází až s věkem.

To já nikdy právě. Ale sestra ano a za to bych vylískala jí, ona je ted v pubertě a já to vidím, jak se mu třeba zalijí oči, když mu odsekne

Prarodiče už nemám a rodiče mám ve věku už důchodovém. Stárnou a holt se s tím musím smířit a doufám, že zdědili dlouhověkost svých předků, takže tady můžou být ještě i dvacet let. Beru to tak, že stárnutí patří k životu a ta smrt taky a jediné v co mohu doufat je, že tu budou co nejdéle a smrt bude co nejlehčí.

Naprosto souhlasím. Taky mě to teď s odstupem času dost mrzí.

Já to nesu mooc těžce. A ne jen rodinu.. Mám nejradši člověka, který má 61 let. Navíc je tam i nemoc. Nikdy jsem si nedokázala představit, že odejde třeba babička a děda, od mala je mám nejradši ze všech a byla jsem s nima pořád a děda 2010 zemřel a já jsem se nikdy nevyrovnala

Když někdo umře stářím, pozůstalí můžou být rádi, že zesnulý tu s nimi mohl být tak dlouho, samozřejmě že každá smrt je těžká, ale když někdo umře stářím, lze se s tím vyrovnat mnohem lépe, než když někdo zemře tragicky či mladý, mám obě zkušenosti, takže mohu srovnávat, každý jednou umře a kdybych měla to štěstí, že zbytek rodiny by umřel už jenom na stáří, byla bych šťastná...

Tak děda sice byl starý, ale nevypadal a byl hrozně aktivní a dost sportoval( profesor tělesné výchovy) a kdyby neměl rakovinu, tak by tu určitě ještě byl. Na druhou stranu třeba loni mi tragicky umřela teta, která by měla letos 50 let, ale to jsem brala jinak, tam nebyla ta citová vazba- asi naštěstí teď pro mne.

Taky to nesu těžce. Jediné co pomáhá je na to prostě zkusit nemyslet a užívat si s nimi co možná nejvíc času. A nedělat z nich ty "staré", ale bavit se s nimi o tvých starostech mladého života, lichotit jim a dávat jim pocit, že pro tebe moc znamenají a jsi tu pro ně.

Zrovna před týdnem jsem si říkala že už mým babičkám táhne na 70 let a že až mi bude 35 mým jediným rodinným příslušníkem bude táta tak je to takový divný a když si vezmu že mám kamarádky co mají takhle staré rodiče a vlastně za tu dobu budou sirotci tak to je ještě horší.. jako kdyby mě naši měli ve 35 letech tak s nimi do smrti nepromluvím protože myšlenka, že přijdu o ty krásný zážitky s babičkama nebo spíš že jich bude tak málo, že si je nebudu pamatovat to bych nechtěla, už takhle sem naštvaná že kdybych se narodila o 7 let dřív což kvůli černobylu nešlo tak babičkám je teprv 60 a budu vědět že ještě Xkrát spolu poletíme na dovolenou a X lét s nimi prostě budu pořád na chatách a tak, ale když už vidím jak jedna začíná rozumem stárnout ( skleroza furt opakuje věci dokola) tak si říkám... to je v ....takže fakt tak jak jsem říkala, že by ženský měly rodit po 30 a později, tak to beru zpět a radši by neměly mít děcka vůbec když ne do 25 let protože to dítě připraví vlastně o všechno...

byla jsem na pohřbu 1,5 roku starého dítěte, 35 letého člověka a 56 letého člověka a věřte, že čím je člověk starší, tím je odchod jednodušší, protože víte, že si ten člověk užil dlouhej život se vším co k němu patří. A to pro mě 56 let není žádnej věk! Ale když odchází někdo, kdo ještě nestačil říct své první slova, je to mnohem, mnohem horší.
Navíc člověk umírá, až když se o něm přestane mluvit, až se na něj zapomene, tak to nikdy nedopusťte a vzpomínejte co to jde

Naprosto souhlasím, mám zkušenosti také obě. Samozřejmě, že když někomu umřou prarodiče, kterým je třeba přes 80 let, nejde nad tím jen tak mávnou rukou "no co, byli prostě už staří". Když je máte rádi, je to samozřejmě smutné a pro člověka je to bolestivá ztráta tak jako tak. Ale dá se s tím srovnat, když si uvědomíte, že měli to štěstí prožít dlouhý život a že jste s nimi zažili spoustu krásného.

Mimochodem, přijde mi dost přehnané, že tady už málem oplakáváte lidi, kterým je 60... Vždyť to ještě není žádné stáří, můžou tady být třeba ještě 25 let...