Strach z krve

Reaguji na Ňufi: Já si myslím že v tomto asi psycholog nepomůže, možná by bylo dobré se trénovat nebo jak bych to řekla. Já jsem se doma začala schválně dívat na plastické operace a docela to pomohlo že si na to člověk musí zvyknout D

Já si pamatuji, jak mě mamka vyprávěla, že byl její bratr na odběru krve a ani mu ji nemohli odebrat, protože se několikrát složil ( má dva metry a sto kilo - rány jako z děla). Taky se hrozně bojí krve a nikdy to nepřekonal.

Reaguji na iffiik: To právě nejde a dobrovolně se "mučit" a několikrát omdlít mi přijde nesmysl.
Reaguji na Nikol.a: Chudák pán, to muselo být hrozné. Mě právě taky vždy nemohli najít žílu, tak to byl proces. Ale já to musím překonat, plánuju miminko.

Jelikož je to chlap jako hora a ničeho se nebojí, tak to bylo i vtipné.
Jé, tak to přeji hodně štěstí! To určitě překonáš. Je to asi lehčí, když máš lásku k dítěti a nebo "jen" svůj blok.

Reaguji na Nikol.a: Porod asi nepřežiju

To zvládneš, dívej se do stropu a tlač!

Reaguji na Nikol.a: No nevím teda ta krev.. a když mě něco hodně bolí tak taky omlévám třeba pri mentruaci tak nevím to

Reaguji na Labtec: opravdu, první dva roky na střední jsme měli jen teorii a od 3. roč. byla praxe na odděleních. První den a šla jsem odebírat krev, více toho, že až uvidím krev se mi udělá špatně, tak jsem měla strach, zda zvládnu celý postup správně, hlaně abych se trefila do žíly atd...ve škole jsme si to je jednou na začátku 2.roč. zkusily a pak zas až v to 3.roč.
Takže jsem šla odebírat, ale učitelka s kt. jsme tam chodily na praxi byla neuvěřitelně přísná Já se tak bála, že jsem se celá třásla a třásla se mi i ruka. No naštěstí to byla paní, ktrrá byla po těžké mrtvici. No nějak sem to zvládla, neomdlela. Ale měla jsem až do 4.ročníku problém s třesem v ruce. Po maturitě v práci to zemne spadlo. Nyní dělám na porodním sále a tam teče krev pořád a nevadí mi to...Zvykla jsem si . Kolikrát se mi udělalo na praxi špatně, ještě na zdrávce. Jak jsem to cítila, raději jsem odcházela a vydýchala to někde ve skladu

Jinak teď asi po 8 letech se mi udělalo zle na transfúzce, přemluvila jsem přítele ať jde darovat semnou. Šel poprvé. Po odběru ztratil na chvilku vědomí v bufetu. Já jsem mu držela nohy, a sestry ho tem propleskávaly. když už přišel k sobě. Tak jak jsem se lekla, tak se mi udělal taky zle.

Můj táta má taky tenhle problém a znám i další lidi. Myslím, že u části populace je to normální - psycholog může pomoct, ale spíš bych to neřešila. Na hodinách biologie bych se pokusila vše vysvětlit učitelce a domluvit se s ní, že když bude vyprávět něco, co ti vadí, půjdeš na chodbu. Nebo budeš třeba sedět vzadu, abys toho moc neslyšela - myslím, že by ti měli vyjít vstříc, určitě je to lepší, než abys tam sebou sekla.

Jinak omdlení je normální reakce na to, když vidíme něco ošklivého, nepříjemného - je to reakce nervového systému, dojde k celkovému rozšíření cév a tím poklesu tlaku a odkrvení mozku. Je to ale individuální, myslím, že nikomu normálnímu se nelíbí pohled na krev, injekce, operace, rozmlácené lidi po nehodě - ale ne každý na to reaguje takhle prudce intenzivně. Já studuju medicínu, takže mi tohle problém nedělá, ale samozřejmě některé věci by mi neudělaly dobře (třeba když slyším houkat sanitku, mám husí kůži), ale prostě se nikdy nesložím, doufám... Vy reagujete prostě citlivěji. Je otázka, čím to je, že někomu to tolik vadí - může to být nějaký zážitek z dětství apod. anebo taky prostě jen vrozená citlivá reakce nervového systému. Protože jak říkám, nikdo normální se necítí dobře při pohledu na krev (možná otrlý zdravotník apod. už zůstává v klidu), ale u někoho je ta reakce prostě intenzivnější. Takže být vámi se tím netrápím, jen se snažím vyhnout těm situacím, informovat své okolí, že vám to vadí, případně u doktora, na odběru - aby s tím počítali a neupadly jste někde a neublížily si.

Ve škole,jelikož jsem na zdrávce,hodně pracujeme s krví a taky mi z toho není nejlépe,časem mě to ale docela pustilo,myslím,že si zvykneš