Nemám s kým trávit čas

mám to samé, proto jsem si našla brigádu na léto jako servírka v hospodě a jsem spokojená, jsem mezi lidmi, vždycky pokecám, je to o něčem jiném

Ten pes je dobrý nápad nebo do fitka chodit, dělat něco pro sebe a tak Nebo s tou kamarádkou někam jdi, ještě ona má určitě nějaké kamarády a je to

Hodně už sice bylo řečeno ale stejně...taky jsem si vždycky říkala, že se neumím s lidmi bavit, že to bude trapné atd. Někdy to mám doteď a ne s každým jsem schopná se bavit uplně o všem ale věř mi, že se to dá překonat, musíš si dát odvahu a zkusit to. Co třeba uplně nezatracovat lidi ze školy? Co se jich zeptat co dělají o víkendu, že bys chtěla zajít támhle a támhle, ale nemáš s kým? Pokud se bojíš zeptat na živo, napiš jim třeba na fb (jo je to zbabělý, když se s těma lidma vídáš denně, ale já jsem nebyla schopná se odvážit zeptat se přímo ) Nebo jsem se taky docela seznámila právě na tom volejbale - spadne ti míč, někdo ti ho podá, ty se usměješ, poděkuješ a je to pak jsem chodila na orientální tance - ty můžeš začít v jakémkoliv věku Pak si zkus najít nějakou tu brigádu - když už nic jiného, tak si vyděláš peníze Hlavně to nesmíme vzdát!

Co někam vyrazit se sourozencem?

Věnuj ten čas sobě, vzdělávej se, najdi si nějaký koníček nebo brigádu. Řešením není kašlat na školu, protože to nikoho nezajímá, když ten čas máš, tak ho věnuj učení. Vyřešíš problém se školou a hned bude líp. Při novém koníčku/brigádě poznáš i nové lidi a třeba najdeš super kamarádku nebo kluka. Já jsem sice společenská a nedělá mi problém navázat vztahy, ale nikdy jsem nebyla hospodsky typ, nekourila atd. Tím jsem byla samozrejmě taky odstrčená. Teď jsem po těch letech ráda. když se kouknu na to, co jsem dokázala sama, jsem jinde než ti flákači co vymetali hospody a můžu na sebe být hrdá. Našla jsem si i super kamarádky, co to mají stejně.

Radím chodit i co nejčastěji ven, přestože zatím nemáš s kým...kamkoli...do města, do kina, do fitka, na nějaké cvičení nebo tančení, na brusle, na procházku (se psem, pokud máš), na koně, přihlas se prostě kamkoli, co by Tě zajímalo...myslím, že v dnešní době je možností moc...kreslení, keramika, tanec, horolezectví, to je úplně jedno...a až někde budeš, nevadí, že se stydíš...základem je USMĚV Na to mysli. Budeš hned působit příjemněji a to by v tom byl čert, aby ses neseznámila Držím pěsti.
Btw.: Nečetla jsem celou diskuzi, tak se omlouvám, pokud se opakuju.

Jako bys psala o mě... Mně je teda skoro 19, ale připadám si stejně osamělá. Před 3/4 rokem se se mnou přítel rozešel a jak jsem pořád sama, nedokázala jsem se z toho ještě ani úplně vzpamatovat, nikoho nového nemám. Mám jednu kamarádku, která bydlí v jiném městě, není to daleko, ale ona ještě dojíždí do školy, takže se vidíme tak 1x za měsíc. Dřív jsem byla zvyklá, že jsem byla denně někde pryč... venku, v kině, na akci, kdekoliv. Teď jsem pořád doma a ani se mi nikam nechce, protože nikde skoro nikoho neznám a i když ano, tak to nejsou kamarádi, se kterýma bych strávila večer. Chvíli jsem zkoušela chodit někam sama (ven, běhat, cvičit, nakupovat), ale ono to člověka přestane bavit, když vidí, že to není řešení a je pořád stejně sám. Je to občas na palici, bydlím navíc v malém městě, kde není téměř nic. Někoho si najít není vůbec jednoduché, když někam přijdu sama, připadám si jako zoufalec, nebo potkávám pořád stejné tváře. Připadám si jako blázen, že o tom píšu na Omlázko, ale já to vlastně ani nemám komu říct.

Mám to podobně. Kdyby byl někdo z Prahy, tak napište do zpráv )

Já jsem na tom podobně, až na to že mi je 22, teda dřív to bylo horší, teď už sems e s tim tak trochu smířila, nevadí mi to. Do školky jsem nechodily, hlídali mě prarodiče. Ve věku, kdy spolužáci začali spolu sami chodit ven (10-12 let) mi to rodiče zakazovali, teda hlavně táta, takže jsem dětství trávila zavřená doma s mladší sestrou. Tím se ze mně stal strašný introvert, mám problém navazovat jakýkoliv mezilidský vztah, nevím o čem si mám s druhými povídat, sem uzavřenám, i když po čase, když člověka nějako cvíli znám, nemám problém se s ním bavit. Na střední jsem si našla kámošku, tu nejlepší na světě, ale bydlíme přes celou Prahu od sebe, takže se hlavně vídáme ve škole a povídáme si po netu. Vždycky nejhorší období pro mě bylo, když měla přítele, kterého jsem neznala, i když mě zvala ať jdu s nima (nebylo to ze soucitu, ona taková prostě je, když se někam jde, tak mě tam chce za každou cenu a ostatní se můžou stavět na hlavu), tak mi bylo jasné, že tomu klukovi by se to hodně nelíbilo. Po celou střední jsem vlastně neměla nikoho jinýho, na vysoké se nám v druháku utvořila parta lidí, sice spolu netrávíme každou chvíli, ale prosťe tu jsou, občas si napíšem, někam zajdeme, kamarádka má fajn přítele, který je starší a pracuje, spolu tráví hodně času o víkendech, takže když se někam jde není problém jít ve třech i více lidech, oni si sami sebe užijí až až, mě nikdy nepovažují za křena, já už jsem něco jako rodiný inventář a pojistka, že u kámošky doma bude klid, protože z pohledu jejích rodičů jsem já ta rozumější a mám na ni dávat pozor. Letos jsem začla hodně sportovat, s mladší sestrou chodím na badminton, s kámoškou aerobik nebo kolo, pak jezdím na kole a zvykla sem si chodit sama a nespoléhat na ostatní.
Já myslím, že v 16 letech to je pro člověka mnohem těžší, sama vzpomínám, opravdu to chce si najít koníčky a neříkat si, ta má toho ta toho, támhle ti mají skvělou partu.

Když jsem byla v tvém věku,tak jsem snad ani takový problém neměla,ve škole jsem měla dobrou kamarádku,na kterou jsem se mohla spolehnout. Zato teď řeším skoro stejné problémy až na to že je mi 30let. Jsem v Praze tři roky,dřív jsem bydlela jinde,jenže jsem se sem přistěhovala za přítelem. Vím úplně jak se asi cítíš...bych mohla vyprávět. Řeším to tím,že chodím cvičit a sama,na to jde si zvyknout,na nákupy taky vyrážím sama,ale to mi ani nevadí,samozřejmě že nějaký aktivity dělám i s přítelem,ale ten kamarádku nenahradí,je ještě dost pracovně často v zahraničí. Já jsem taky introvert a seznamování a nebo že bych měla někoho oslovit,to je pro mě nemyslitelný...

No tak to dobře znám. Přestěhovala jsem se za přítelem do malého města. Nikoho kromě přítele tu neznám, pracuju jako obchodní zástupce takže v práci jsem v podstatě taky sama-v autě. Přítel svůj celý volný čas tráví studiem-studuje dálkově VŠ,ani nepamatuju, kdy jsme spolu naposledy někde byli. A tak svůj volný čas trávím úklidem, vařením, čtením..a pomalu ale jistě z toho blbnu..už jsem tu víc jak rok a nevidím žádné východisko..

Reaguji na klidopido:

A odkud jsi?

Ahoj, doporučuji se nakopnout sportem... začni třeba běhat Plno lidí našlo v běhání motivaci .. Běhání je fajn... je jen na tobě, kam si jdeš zasportovat, kdy si jdeš za sportovat a s kým... Doporučuji běhat ale s někým... Zasportuješ si, pokecáš atd.. Pokud nikdo z tvých kamarádů nesportuje nebo nechce běhat, můžeš se pokusit najít buď na fb (spousta skupin, kde lidi hledají parťáky na běhání), nebo třeba sportcentral.cz ... máme s klukama sranda tým na florbal a už jsme si tam našli pár nových kámošů ))
Každopádně hlavu vzhůru a užívej si života