Odstěhování z rodného města

Odstěhovala jsem se z rodného města v 23 letech kvůli práci 80km a už sem se nikdy nevrátila. Odstěhovala jsem se kompletně a zůstala tam dva roky. Pak jsem se rovnou odstěhovala za prací do Vídně, do Rakouska a žila tam něco málo přes 6 let. Domů sem jezdila 2x do roka. A pak rovnou z Vídně do Španělska, před skoro dvěma lety. Nemám v úmyslu se vracet do rodného města. Spousty věcí a lidí mi ani na začátku nechybělo, takže sentiment byl u mě v tomto ohledu vždy stranou, vždycky jsem toužila po osamostatnění, a naopak si velmi cením všech zkušeností, kterými jsem sama daleko od domova prošla.

Reaguji na deniko:

Obdiv, takto to také svým způsobem vidím... ano, spousty věcí i lidí by mi také nechybělo... také touží po osamostatnění... jsem zvyklá si vše zařídit sama, vším čím si projdeme samy a zvládneme to je veliký osobní úspěch hlodá mě jediné má rodina - ale to jsou ty vztahy :/ přesto utřídila jsem si dnes docela myšlenky a je pravda, že mě tady nic neřeší a případně se mohu vrátit kdykoliv zpět. A jak někdo psal pokud zde nemůžeme dýchat, je třeba vyletět z hnízda a žít. A pro mě hnízdo je rodné město.

Reaguji na La-vazza:
Pokud máš možnost se k rodičům vracet, pak je to jednodušší a stojí za to to zkusit, někde dál. Uvidíš jak se to vyvine, ani já jsem nic z toho, co jsem popsala v příspěvku výše, neměla předem naplánované. Nikdy nevíš, kam tě vítr zavane. Hlavní je, nestát sám sobě v cestě, nedávát si hranice. Já se k mým rodičům hrozně ráda vracím, a vztahy stále pěstíme a jsme v kontaktu.

Odstěhovala jsem se do Anglie, jsem tu osmým rokem a jsem spokojená. Mám tu pár známých, kamarádek, ale stejně je tu každej sám za sebe. Kdyby se něco stalo a já nemohla pracovat těžko se o mě někdo postará. Domů už bych se vracet nemohla a vlastně ani nemám kam. Je to boj začínat od nuly na novém místě, kvůli práci jsem se po 5ti letech tady stěhovala z Londýna na vesnici a zase začínala znova. Chápu že každý je jiná povaha, já dojíždím denně do práce 30 kiláků po dálnici, sestřenice co furt žije v rodném domě má problém dojet do vedlejšího města na nákup a chystá se na to jak na manévry.
Jestli chceš zkusit žít ve vedlejším městě jdi do toho, práce se kvůli tomu nevzdáváš tak se vrátit můžeš vždycky. Ty rodinné vztahy se tím nevyřeší samy od sebe ale třeba zjistíš že se ti prostě na novém místě líp dejchá a to dokáže s psychikou divy.

svatá pravda... bohužel někdy nás rodiče učili dávat hranice... ještě že jsem tvrdohlavá

To je ono, udělat něco pro tu psychiku... když nad tím přemýšlím možností mám mnoho, mnoho s tím něco udělat.

Jinak jste bezva holky, moc děkuji za příspěvky i soukromé zprávy, co mi píšete.

jo, to je pravda, a můžu ti říct následující, že lidi, které jsem okolo sebe měla na základní, střední škole, později pak v zaměstnáních, ti z nich, kteří byli jedináčci, rozmazlení, měli to s rodiči jednoduché, vše jim procházelo atd. zkrátka ničím se netrápili a nemuseli se nikdy moc snažit, dnes velká část z nich sedí stále na tom stejném "dvorečku". Neměnila bych s nikým, a vždy asi platí, že v člověku nějaká určitá "nespokojenost" změnit něco ve svém životě ho žene dál, změnit sebe, být lepší, silnější, najít sám sebe. Myslím, že to hodně má souvislost s vnitřním prožíváním života a s hledáním.

ano, také to tak pociťuji....

Reaguji na deniko: S nespokojeností, co nás žene dál plně souhlasím! Pocházím z malé vesničky u slovenských hranic, kde nejsou žádné možnosti vzdělávání ani trávení volného času. Nikdy jsem si nerozumněla s místníma, protože všichni žili spokojeně ve své nevědomosti, nechybělo jim cestování a troufám si říct, že největší výlety jejich života byly autobusem do Chorvatska - samozřejmě spolu s polovinou vesničky. Nezajímala je móda, divadlo, vzdělání, svět, jazyky ani jiné "zdokonalování" sám sebe... Největší radost je pro ně zajít v pátek na pivo, v sobotu ráno sednou na kolo a jedou na pole nebo do vinohradu, v neděli do kostela... Věděla jsem, že takto nechci žít ani náhodou, a tak jsem v 18 odešla... Půl roku jsem s přítelem bydlela v milovaném St. Moritz, ale kvůli studiu medicíny (a šíleným nákladům na bydlení) jsem se musela vrátit zpátky do republiky a zakotvila jsem v (od domova 300km) vzdálené Praze. Musím říct, že jsem si rychle našla všechno, co mě zajímá a baví - ani s novými přáteli jsem neměla problém a můžu prohlásit, že jsem opravdu stokrát spokojenější. Možnost dělat si vše po svém mě hrozně hnaly dopředu, dalo mi to spoustu energie... Domů se vracím jednou měsíčně hlavně kvůli rodičům, kteří mi jako jediní chybí. Jinak by byl můj život úplně perfektní - ale co je v dnešní době 300km?! Pokud potřebuji, sednu do auta a prakticky za chvilku jsem tam.

PS: Ani život v zahraničí není špatný. Samozřejmě záleží na konkrétním případě, pokud budete mít xenofobního souseda, asi se vám nebude žít dobře. Ale je spousta zemí, kde Čechy přijímají s úsměvem a neřeší, že jste prakticky z "východu", jak jsem se pořád bála.

Tak do společného bydlení snad půjdeme nakonec jen s kamarádkou.... snad to vyjde.

Proč je ten život tak těžký :/ taky si někdy říkáte?
Momentálně musím být dost silná a stát si za tím co jsem již zde psala.... kamarád se dostal do depresí také ten život nemá jednoduchý ale konečně pochopil že má mě a kamarádka stojí též při mně.
.... se společnýma silama se zvládne mnohem víc. Nejhorší budou přesto asi ty začátky....

Je tu ještě někdo kdo se odstěhoval z rodného města, aby začal tzv. od znova?

Já bych tam šla sama a bojím se jako to bude s prací, že si nic nenajdu.

O práci se neboj