Vaše obvyklá reakce při rozčílení

Já nic v sobě nedusím,když jsem rozčílená,tak všechno co si myslím dotyčnému ihned řeknu záleží taky na tom u koho se rozčílím...někdy to za to nestojí

urazím se, hodím "ksicht".. a nemluvim...pokud se jedná např o situaci kdy do mě neustále někdo reje..pokud jsem rozčílený na přítele tak hio seřvu na dvě doby až je mi ho lítO

Zvládám snad celou škálu reakcí - v práci jsem zticha a usmívám se, s přítelem se rozbrečím, při "srážce s blbcem" vybuchnu a řvu...

Když mě někdo uráží, tak mu v klidu řeknu svůj názor, neřvu. Pak se třeba ještě vypovídám kamarádce.

Když má připomínky někdo, na kom mi opravdu nesejde a na jeho názor se nikdo neptal, tak nemám ani tu potřebu se nad tím nějak pozastavovat. Podívám se na dotyčného řekněme z vrchu a dám mu najevo, že někdo kdo takhle soudí lidi kolem sebe, mi opravdu nestojí za rozčilování. Nicméně druhého to nakopne o to víc k tomu, aby pomlouval jaká jsem či nejsem. Ale u takových je třeba být nadvěcí.
A pokud mě rozčílí a urazí někdo blízký, tak už to většinou zabolí a neskrývám, že mě to zamrzelo. Reaguju přirozeně, dotčeně... určitě nejdu do "protiutoku" jen pro nějakou rozdílnost názoru. Nicméně pokud to dotyčná blízká osoba udělala vědomě a škodolibě, tak mu na to okamžítě řeknu svůj názor a uhodím tím většinou do černého tak že ho to nakonec mrzí snad víc než mě.
S druhými si to pak nevyříkávám... mluvím o tom jen s těmi, kterých se to týká.

Reaguji na Red_fire: Samozřejmě záleží na tom, s kým se rozčílíš. Třeba máme závistivého souseda, s kterým chodím do třídy. Znám ho už od malička,vždy řešil jen to, aby náhodou nebyl horší než já. Teď když jsem měla samé jedničky, byl na mě naštvaný, říkal mi, že jsem šprtka apod. Přitom se doma učím jen to, co opravdu musím a nejsem zahromaděná v knihách jak on. U takových závistivých lidí, co nic nepřejí, je mi to jedno, ignoruji je a nebavím se s nimi. U bližších už řeknu svůj názor, ze začátku v klidu, potom už v neklidu

Ano, tak nějak se mi to zdá přirozené, logické a v pořádku
Já si ze sebe dělala trochu srandu - samozřejmě s přítelem dávám přednost konstruktivní debatě a stejně tak neseřvu každého, kdo se na mě špatně podívá Ve většině případů jsem asertivní, klidná a milá, ale když se ke mě někdo i přesto chová povýšeně a shazuje mě, proč se neozvat... ale u lidí, ze kterých snaha ublížit nebo si ulevit jen čiší, se to opravdu nedá řešit jinak než úsměvem a rychlým zapomenutím.

Pravda. Protože právě ten úsměv je naprosto zabije a nase.re mnohem víc, než kdybys na něj začala řvát

Moje reakce je hrozná.
Když jsem vytočená, tak jsem neskutečně sprostá. Dlaždič je proti mě slušňák.
Mám pocit, že se tak nejlíp vyventiluju. Ale budiž mi útěchou slova pana Svěráka, že sprosté slovo vyřčené ve správný čas na správném místě dokáže upustit přebytečnou páru a ulevit.
Apropó, jinak jsem fakt slušná holka.

Přesně tak

Tak já člověku řeknu na rovinu, co mě naštvalo a snažím se to nějak řešit. Snažím se být asertivní. Od té doby, co se snažím chovat podle zásad asertivního chování se mi v životě vede o mnoho lépe, než když jsem bývala výbušná a vlastně jsem skoro nikdy nic moc nevyřešila. Chce to prostě se jen více zajímat o vývoj svého chování, o to, jak se vlastně chováme ve vypjatých situacích, jak se vyvíjíme psychiky a popřípadě mi pomáhá sledovat neverbální komunikaci toho, s kým mám problém a včas odhalit jeho typ chování ( zda je také asertivní nebo je agresivní, pasivní nebo pasivně agresivní).

Jsem slabší povaha, tkž když se hádám s určitou osobou, po delší době mám knedlík v krku a musím odejít. Jinak si obhajuju svou, lehce zvýším hlas. Ale snažím se to vždy řešit v klidu. Záleží na tom co řeším a s kým.

Mám to stejně Ale taky záleží o koho se jedná...Někdy při konfliktu zadržuju slzy ( nejhorší je, že ani nevím proč ! Uvnitř jsem v pohodě a přesně vím, co bych dotyčnému chtěla říct, ale navenek se prostě takhle "sypu" ...) , jindy jsem zase neobvykle v klidu a jde to mimo mě a někdy se teda naopak rozčílím, ale to už je pak zlé ! Myslím, že takhle to bude mít asi hodně lidí, emoce jsou nevyzpytatelné...

Mně se zrovna nedávno stalo, že na mě řvala cizí ženská kolem 60, že budu hrozná matka a že kdo se směje naposled a takový věci, za to,že jsem měla před svým domem puštěného mého 4 kilového psa, který mi stál u nohy... Ta ženská fakt křičela na celou ulici, že nemá bejt puštěnej a má mít náhubek a zavolá policii... A to jsem nevydržela a po půl minutě jsem strašně vybuchla. Tak, že se stydím za slova, která jsem vypustila z pusy a ona jenom zůstala stát a čučela na mě, pak se otočila a pelášila pryč. Což o to, ona je jaká je, ale moje chyba je, že jsem vybuchla a to si dost často vyčítám. Že v okruhu lidí, které znám se chovám s respektem a nikdy bych na někoho nezvýšila tak moc hlas a ještě takovým stylem. Ale že mě někdo cizí umí tak vytočit, za to se stydím.
Jinak je mi po fyzické stránce z těhle situací zle, je to pro mě stresující a vůbec nemám pocit "ha, tak jsem nad ní zvítězila, nad babou" a že by se mi ulevilo,to vůbec ne.