Ahoj,
zajímá mě, jestli má někdo takový "problém" - že jste samotářky.. Prostě že nemáte žádnou podporu v okolí, bydlíte samy v cizím městě a musíte se spoléhat jen na sebe... Já si připadám jako ten nejosamocenější tvor na světě, protože nemám nikoho, kdo by mi byl aspoň malou oporou.. A mám občas stavy smutku, zoufalství... Jak to máte vy?
Cituji Lentilie: ...a když mluvíme o té samotě, někdy když vidím kus chlapa, jako třeba teď nedávno ve frontě v drogerii, který už od pohledu ve mně vyvolává pocit, že je to takový ten statný ochranitelský typ, do jehož náruče bych se úplně přesně a na míru hodila... tak stojím, slina mi kape od úst, (možná vypadám i mírně retardovaně v tom okamžiku), mám chuť třísknout s košíkem o zem a s ním o zeď s představou jak mu ubírám kyslíku držíc ho z límec pod krkem a lomcujíc s ním"ježišmarijáá jsem tak sama, dělej něco"...
no, ne že bych to takdy kdysi nezažila.
Já jsem celkově spíš samotář, ale ne vyhraněný a když jsem byla zrovna v situaci, kdy měly kámošky míň času, přítel nebyl... tak jsem si našla kamarádky i mezi kadeřnicemi, kosmetičkami apod. Prostě když jsme zjistily, že máme stejný humor, některé zájmy, tak paráda. Jinak hodně známých a přátel jsem získala na škole, na brigádách, v různých pracovních pozicích, při spolubydlení, ale jednou i dokonce v parku - když jsem se učila na zkoušku a vedle mne se na lavičce pokoušela nějaká holka nacpat do koleč. bruslí - později jsme začaly jezdit spolu... Některé kamarádky jsem našla přes internet - i na Omlazení. 
Ale je fakt, že ne všechna kamarádství vydržela a to je asi normální, přirozené. Čas všechna přátelství prověří.
Teď žiju v zahraničí a někdy mi je taky smutno, po konkrétních úžasných lidech, které nemám šanci tak často osobně vídat. Řešit to moc nejde, tak se s tím musím smířit. 
A pokud je někdo samotář s tím, že některé dny nemá na lidi celkově moc náladu, tak využít dny, kdy ano - a využít to naplno.
Tak já sice mám přítele , kolem sebe známé i rodinu ale stejně tu samotu pociťuju.
Přítel mě nepodporuje v mé nové práci, nevidí v ní smysl...což mě hodně mrzí, kamarádka, které jsem věřila mě podkopavá taky. Sestrám, se mi zdá, že nemůžu taky pořád plakat na rameni, mají svých starostí dost a jedinej kdo mě vyslechne je nakonec pes , ještě že ho mám
A jak bojuju když se tohle všechno nahromadí ? Jdu právě s pesanem do přírody a normálně si s ním povídám, všechno mu "vybjelu". Sice na to on nic neřekne ale tím líp
To je opravdu vynikající kolik lidí se cítí samo a přitom sami nejsou,jsme tu my ,,osamělí" já jsem taky dlouho sama,ale je to tím,že nemůžu zapomenou na ,,bývalého" a to jsme od sebe skoro 4roky.Odstěhovala jsem se do jiného města,kde jsem si našla různý známí,ale nevím zda je to mnou nebo špatnými lidmi kolem sebe,ale za čas se s nimi přestanu stýkat.On když je člověk opravdu dlouho sám,tak si na tu samotu zvykne,ale kolikrát si připadám už jak stará důchodkyně,sice sportuju vytvářím různé hodnoty,ale nic mi to nedává,nějak mě ten stereotyp ubíjí.
Poslat SZ
Galerie obrázků
