Byla bych nesmírně vděčná, kdyby mi některá z vás mohla napsat nějakou radu, jak se vyrovnat s mým problémem. Když mi byly tři roky, opustil nás (mně, matku a půlročního bratra) otec. Rozešli se ve zlém, zejména kvůli žárlivosti, ale byl v tom v nemalé míře na vině také alkohol a cigarety. Otec na nás nikdy neplatil alimenty, byl kvůli tomu opakovaně v kriminálu, ale nic nepomohlo, nikdy neprojevil nejmenší zájem. Teď je mi 21 a stále se s tím nemohu srovnat. K tomu nemám dobré vztahy ani s matkou, odstěhovala se k příteli a my s bratrem jsme zůstali v domě s prarodiči.
Chtěla bych slyšet nějakou radu, nebo alespoň slova povzbuzení, jak je možno se s tímto srovnat. Jsem na tom v tomto směru opravdu špatně, nemohu se s tím vůbec smířit. Strašně bych chtěla vědět, jaké to je být tatínkova holčička. Nesnesu filmy, kde je vykreslen takový ten nádherný vztah dcery a otce, pomalu mne rozbrečí i když vidím na ulici vést muže za ruku malou holčičku. Stydím se za to, ale došlo to i tak daleko, že skoro nenávidím slečny kolem mne, které jsou tzv. tatínkovi holčičky... Např. s kamarádkou se rozešel přítel a její otec se za ní postavil - řekl mu, ať už se u nich neukazuje a nepřibližuje se k jeho dceři. Vím, že je to strašně zlé, ale od té doby potlačuji ke kamarádce zášť, protože jí tohle nesmírně závidím...že má otce, který ji takto ochraňuje...
Strašně ráda bych si vyslechla nějaké povzbuzení názor, někoho, kdo má podobnou zkušenost.. Děkuji!