Úzkost, strach, beznaděj...

ahojky, doporučila bych ti metodu eft, ta vléčí všechno, taky jsem s ní začala. Najdi si v okolí někoho, kdo se tim zabývá, ověř si ho a hurá do toho.
http://www.eft.cz/

ahoj, prožívám uplně to stejné .....až na to ,že já k ničemu fakt jsem...v práci všechno pletu, nic neumím....za chvíli mě propustí určitě...připadám si uplně k ničemu ,a taky mám chut to zabalit.....nevím, co by mi mohlo pomoct...

trpíte nízkým sebevědomím, základ je, mít se ráda..denně si to říkejte před zrcadlem a pak hlavně musíte mít chuť se sebou něco dělat..může vás někdo nasměrovat, poradit, ale ten hlavní krok je na vás. čim víc se něčeho bojíte, tim víc si to přitahujtete do života..nebo se podívejte na diskuzi o knize Tajemství, ta by vám taky mohla pomoct

Zažívala jsem něco podobného....občas jsem dovedla sama sebe takovým přemýšlením, co dál a co jsem udělala špatně, uplně vyřídit na několik dnů...teď se snažím přemýšlet do budoucna, co nejmíň a nic neplánuju, stejně je vždycky všechno jinak... a na to, jak jsem se měla zachovat v minulosti, jsem si zakázala přemýšlet...stejně na tom nic nezměníš...zktátka nad většinou věcí přemýšlím až ve chvíli, kdy je situace aktuální

U mě to začalo na začátku semestru. Měla jsem neshody s jedním vyučujícím a musím opakovat předmět. Ten člověk byl tak zlý, že když jsem k němu musela po druhé, ráno jsem zvracela a šla jsem k němu v mrákotách... Od té doby si říkám, jestli má cenu studovat, když to třeba stjeně příští rok kvůli tomu vzdám. Mám psát bakalářku, tu jsem si taky vybrala uplně špatně, knížky jsou obsazený a já stejně mám odpor k tomu to začít psát.... Dělám už druhou vejšku, tu první jsem vzdala ve 2. roce... vybrala jsem si špatně, tuhle taky (no má špatná cesta začala už v 15 letech a všichni to ví), ale říkala jsem si, že jí snad nějak dám, ale teď? Kdykoliv si na to vzpomenu, jak všichni dělají vesele zkoušky je mi smutno

Bohužel mi dost lidí podnět k tomu, abych měla nějaký sebevědomí, nedalo. Spíš to bylo naopak. Vždycky jsem já byla ta tlustá šprtka (přitom to bylo jen tím, že lidi byli prostě hloupější, já jsem se jen snažila mít vše v pořádku)... Také dost chlapců mi dalo najevo, že jsem taková a maková

Díky, mrknu na to..

Janicek
vím, o čem mluvíš, základ je nelitovat se a zabojovat, stojí to za to, změnit myšlení k pozitivnímu, mít se ráda, to za nás bohužel nikdo jiný neudělá..taky jsem si tím prošla, uvidíš, že to zvldáneš, i když to půjde krok po krůčku, budeš se cítit daleko sebevědomější a mít ze sebe skvělý pocit, nedeje se

Ale podle fotek seš sympaťačka
Doporučuju ti buď psychologa, určitě umí radit lépe než omlazení a není tam riziko, že si to kdokoli přečte, a nebo přerušit studium a odjet na nějakou dobu do ciziny. Můžeš si vyčistit hlavu, naučit se jazyk, poznat nové možnosti, vydělat peníze...

Jooo jo, taky mám střídavě takové pocity, nějaké chvíle byly fakt hodně depresivni, že člověk uvažuje dokonce i o tom nejhorším, prostě proto, že ho to tu na tom světě už nebaví, akorát se trápí a vidí okolo umírat své blízké Ale pak přijdou i hezké chvíle a za to to stojí, to ještě nezabalit! Určitě si najdi nějakého dobrého psychologa!! Já to udělala už v 17, a jsem na to hrdá, že jsem našla odvahu. Někdo hold je takový víc citlivější nebo víc o všem přemýšlí. Jak už tu někdo říkal, nevyčítat si munulost. Pro mě je to taky hodně těžké, i já se asi vydala na špatnou cestu, ale už se s tím nic nedá udělat, ale budoucnost změnit jde!

To teda seš sympaťačka! Seš hezká holka, tak nepodléhej depresi!! Jo, a mě psycholog říkal, že takovými stavy trpí strašně moc lidí okolo 20 let, tak si z toho nic nedělej! Prostě člověk se osamostatńuje, hledá partnera, vytváří si svůj domov se svýma hodnotama, musí nést zodpovědnost, je to změna velká! Něco jak druhá puberta!

Janicek

ahoj, myslim, ze to, co prozivas, muze dost souviset s dlouhodobym stresem, který prožíváš ve škole. Zkus si vzpomenout, kdy takovéto pocity míváš, například zkouškové, období před menstruací, když venku prší apod. Toto vše jsou situace, kdy se i úplně zdraví a normální lidé mohou cítit špatně. Jsou prostě lidé, kteří mají křehčí psychiku a ty jsi asi jedna z nich. To je jako když někdo má vlasy tmavé a jiný blond, nic si z toho nedělej. Sama jsem si tímto vším prošla a procházím, takže moc dobře vím o čem mluvím. Beru antidepresiva a musím říct, že se mi dost ulevilo, i když ty stavy, kdy mám chuť vše skončit jsou tady pořád. Zkus se objednat k psychiatrovi, psycholog ti nemůže předepsat žádné léky, antidepresiva apod. Rozhodně bych to nějak řešila, protože dlouhodobý stres ti může ublížit i zdravotně (já měla šílené bolesti zad, ekzémy apod.)
To, že ještě ve 23 letech nevíš co se životem je úlpně normální...nevím proč si všichni myslí, že v 25 už musí mít peníze, barák a auto a k tomu dvě vysoké školy. Jsi teprve na začátku svého života a pomalu se začínáš směřovat, rozhodně nemá cenu bilancovat ve 23 letech. Já mám 27 a zatím jsem ani nikde nepracovala, nelituju, mám krásného syna a teprve teď mi pomalu dochází, co by mě v životě bavilo.
Zkus si najít nějaký pravidelný koníček, nějaké cvičení, běhání nebo výtvarný kroužek ať můžeš chodit mezi lidi, to ti udělá dobře.
Přeju hodně sil, když budeš chtít, klidně napiš do IP.

Ahoj, já jsem na tom podobně jako ty, od malička mám malé sebevědomí a velký stres kvůli rozvodu rodičů. Vysokou školu jsem si taky vybrala blbě, ale snažím se ji dodělat, protože stejně nevím, co jiného bych dělala. Vždycky jsem chtěla být kosmetička nebo kadeřnice, ale to našim přišlo málo, tak jsem musela na gympl a na výšku. Teď na sobě začínám pracovat, našla jsem si konečně nějaké zájmy - chodím tančit - to jsem vždy chtěla dělat, ale jsem z malého města, tak nebylo kam. Taky plánuju jít na různé kurzy, např. kreslení, na angličtinu apod. Já teď taky nemám žádnou nejlepší kamárádku, ale třeba právě na nějakém kurzu ji potkám Tak zkus taky někam chodit, ať nemáš čas na deprese

Začít něco dělat, co tě baví, daří se ti, zaměstná tě. Taky jsem občas tyhle myšlenky měla.
Tak jsem razantně začala při studiu podnikat, daří se mi, stihla jsem u toho vystudovat 2 VŠ, teď si dělám Ph.D. a zbývá mi čas i na koníčky. Díky podnikání si totiž víc vážím sebe, svého úsilí, svého času, který tě podnikání naučí plánovat... Takže za sebe radím najít si nějakou činnost - kurzy, další práci, nějaké záliby.
A ti, kteří mě považovali za šedou myšku, nevýraznou, přehlíželi mě, pomlouvali, tak ti teď před třicítkou sedí na mateřské nebo ÚP bez praxe a vzdělání se třemi dětmi na krku, na třídní sraz přijdou s umaštěnou hlavou a hází závistné pohledy, jak jsem se dokázala stylem života i vizáží vypracovat. Teď to bude znít možná hnusně, ale za to, jak byli oni hnusní, tak jim jejich situaci tak trošku přeju - jak se to po letech otočilo.

Ahoj, holky ti radí moc dobře, a vlastně mě utvrdily v tom, že tohle je nejlepší cesta - nějak se zaměstnat...samozřejmě kdybych na to přišla dřív, bylo by líp. Vysoká se mi nepovedla (taky jsem si špatně vybrala a nezvládla to ), od našich jsem dostávala pěkné kapky, žádná podpora, takže hrozné depresy, pocity proc tady vlastně být, když všechno zkazím, co budu dělat a tak. Ale řekla jsem si že se prostě musím sebrat začala jsem se věnovat fotografování, každé ráno si chodím zaběhat nebo se projít (krásně to pročistí hlavu, endofirmy se dostaví, no parádní pocit ) sama se doma učím angličtinu, která mě vždycky moc bavila...prostě pořád se snažím najít něco pozitivního, i dobrá hudba umí zvednout náladu. Já jsem typický pesimista, který vidí všechno špatně, obcaím se na minulost jak jsem mohla všechno změnit...ale to prostě dělat nesmíme. Nejlepší by bylo najít si kamarádku, která tě z toho vytrhne a sama nebudeš mít čas přemýšlet nad takovýma věcma....Přeju hodně štěstí, zdravého sebevědomí a dnů plných úsměvů

Mockrát děkuju za reakce, je to milé si něco takového přečíst
Víte já chodím na aerobic, třeba dneska, potom jsme si tam pěkně poklábosily, ale to je asi tak všechno, vídáme se jen na cvičení... Malá ves, tady jsou všichni skamaráděný a nikoho mezi sebe neberou a já se nerada vnucuju...A nejradši bych našla někoho úplně nového....
Taky jsem chtěla začít chodit v Praze na tance pro ženy, ale nějak jsem prošvihla zápis, myslím, že by mě to bavilo a že bych tam třeba nějakou kamarádku poznala. Uvidím, třeba bude něco na prázdniny. Taky jsem chtěla odjet do ciziny, naši by mi finančně pomohli, jenže při představě, že bych byla měsíc (na víc nemám) pryč, do toho mi umřela babička, takže jsem to přestala řešit...
Je fakt, že v kamarádech bych měla oporu a hlavně by mě zaměstnávali a nenechávali o večerech sedět na zadku a přemýšlet o tom, jaká jsem jenže kde se takoví lidi berou? Už jsem dostala kolikrát "přes hubu" a jsem celkem introvertní a špatně se seznamuju. V létě jedu na povinný sportovní kurz se školou a strašně se bojím, že si tam nebudu s nikým rozumět. Víte já se ráda bavím, ale musí mě ten druhý k sobě pustit. Můj expřítel mě bral na akce, kde byli lidi, co mě nebrali a on mi pořád vyčítal, že se s nima nedokážu pořádně bavit, že jsem v ústranní. To se mám bavit s lidma, kteří mě odepsali hned na začátku? To člověk vycítí, když není někde vítán....