Ahoj,
už od mala mám takový problém, který se v poslední době stupňuje...
Např: jdu po ulici a něco si představím, něco špatného, že mě třeba srazilo auto (když projelo moc blízko) a pak nevím, jestli je to pravda, nebo výmysl, dokážu si to prostě vsugerovat..
Analyzuji a přehrávám si to po tom tak dlouho, že jsem pak ještě víc zmatená..
Máte někdo podobný problém? Připadám si jako blázen už... 
Omlouvám se za překlep v názvu,vypadlo mi písmenko- Sebedestruktivní myšlení
Rozveď to ještě více...ale zde jedna rada: jakmile přijde taková myšlenka, představ si jak ji škrtáš. Nebo si jenom představ křížek. Podvedeš tak své podvědomí. Pomáhá to.
Děkuji za radu. Vždycky se snažím něčím zabavit, ale stejně si to po tom pořád přehrávám.
O víkendu v noci, když mrzlo, jsem nechala psa u našich a jela k sobě domu. Přítel se mě v autě zeptal, kde je pes, říkám, že spí u mámy, ale najednou jsem si představilla, že jsem ho zapoměla před barákem a že tam umrzne.... a ikdyž byla asi 1 ráno, musela jsem napsat mámě, jestli jsem psa ´´omylem´´ nezavřela do předsíně.... ( nemůžu nikomu říct, že jsem až takhle paranoidní nebo co to je
A to je jeden z milionu případů..
Reaguji na yneska:
Možná by to chtělo psychologa. Nestalo se ti někdy něco, že jsi něco udělala špatně a dodnes to máš v podvědomí, a teď se podvědomě bojíš, že zase něco spleteš?
To se mi stalo, je to tak 4 roky zpátky Ale to, že to mám už od mala nevím proč.
K psychologovi jsem chodila,ale ten mě chtěl hned posílat k psychiatrovi a já nechci být pod práškama. Mimo tyhle myšlenky jsem normální
Tak když to na mě přijde, beru si jen bylinky. Jen mě zajímá, jestli tohle má více lidí a nebo jsem rarita, na internetu jsem přímo tyhle stavy nenašla, tak nevím :-/
Cituji yneska: ale ten mě chtěl hned posílat k psychiatrovi a já nechci být pod práškama. Mimo tyhle myšlenky jsem normální
Však prášky můžeš odmítnout přece. Nadarmo tě tam psycholožka asi neposlala.
Mohla by to být forma vtíravých myšlenek, taky jsem je měla od dětství, i když v jiné formě... třeba "co by se stalo, kdybych teď bratra vystrčila z okna", "co by se stalo, kdybych teď vzala nůž a bodla psa do břicha", "co by se stalo, kdybych teď stočila volant do svodidel". Pomohly mi až antipsychotika, ale k psychiatrovi jsem se dostala kvůli úzkostem a depresím. Upřímně, pokud tě psycholog k psychiatrovi posílá, taky bych to nepodceňovala. Já se přesně na tohle doporučení psychologa vykašlala, a kdybych ho poslechla, mohla jsem si ušetřit pár let pekla.
Pokud nebudeš chtít, tak ti léky nedá.
Reaguji na yneska: taky jsem to měla ale nevnímala jsem to jako nemoc a přešlo to
Před čtyřmi dny jsem zažila rozchod po dvou a půl letech a teď mám taky sebedestruktivní myšlenky. Přemýšlela jsem, že si vezmu prášky na spaní, něco si udělám apod. Vzápětí se za svoje myšlenky strašně stydím, protože mám milující rodinu, která by pro mě udělala první poslední. Dnes si jdu pro antidepresiva a budu se snažit s tím nějak vyrovnat..
Cituji Étoile: Mohla by to být forma vtíravých myšlenek, taky jsem je měla od dětství, i když v jiné formě
každej z nás je svým způsobem trochu cáklej. Taky jsem trpěla vtíravýma myšlenkama. Je to jak kdyby mi je někdo našeptával do hlavy. Třeba mám kocoura a ten spal a já si říkala, "co by se stalo kdybych ho ve spánku přidusila." Přitom jsem v životě nikomu neublížila fyzicky. Rychle jsem si představila jak jak by mi bylo, kdybych viděla že mu někdo cizí ubližují a on se bezbranně snaží zachránit a hned mě to přešlo. Nebo jsem trpěla stavy, kdy mě absolutně pohlcoval strach o mou rodinu, že jim chce někdo ublížit. Ale nikdy jsem na to nebrala antipsychotika. Nějak to přešlo samo. Občas si říkám, jestli mě neovládají nějaký přivtělený duše, nebo jestli jsem v minulým životě nebyla strašně zlá a ta "temná" stránka ve mně zůstala.
Dle mého názoru to může být obsedantně - kompulzivní porucha. Pokud Tě to hodně zatěžuje tak to řeš s odborníkem.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Obsedantn%C4%9B_kompu lzivn%C3%AD_porucha
Reaguji na ninive: Trošku to na mě sedí. Když jsem byla mladší, měla jsem panickou poruchu a myslela jsem si, že je to ještě její důsledek.
V té době mi hodně pomohly různé bylinné preparáty, ale když se to zlepšilo /tak na 2 roky
přestala jsem je brát a vidím, že zase začnu.
Na doktory jsem měla smůlu, snažím se to zvládat s pomocí ´´léčitelky´´ raději se k ní objednám a když nebude stačit, potom bych zkusila psychologa
Reaguji na Kacka_S: Myšlenky, co by se stalo kdyby... mám taky a o víkendu jsem se bavila s kamarádkou, která má teď deprese a říkala, že tyhle myšlenky má hodně často.
Až teď to začla řešit.
Prý jsou to uzavřené problémy z dětství, které se v klidovém období dostávají na povrch.
Nebo si to nesem z minulých životů, ale to nikdy nezjistíme :-/
Reaguji na VeronikaEma: To je mi líto. Drž se, ono to přejde, každému to trvá jinak dlouho.Snaž se něčím zabavit, abys na to nemyslela i když vím, že je to hodně těžké
Poslat SZ
