Smazat

Jestliže jsme černými ovcemi rodiny či společnosti, jak žít plnohodnotný život?

Ahoj, zajímalo by mě, jak se žije černým ovcím rodiny. Samozřejmě černou ovcí myslím i sebe. Prožila jsem si násilnické a tyranské dětství, kdy stačil můj souhlas a rodiče by byli za své chování poslání k soudu od školy. Já tak neučinila, myslela jsem si, že až od nich odejdu, tak vše přestane. Nestalo se. Odešla jsem v katastrofickém stavu z domu v 18 letech - rok, než jsem si udělala maturitu. Ve škole se odrážela moje zlamená psychika, čehož využil učitel a šikanoval mě, k čemuž vedl i celou třídu a tak mě šikanovala bez mála celá škola. Sama se divím, že jsem to přežila... asi vlastně nepřežila, jak to ted vidím. Po střední školy jsem od všeho utekla do zahraničí, kde jsem se protloukala bez peněz v podřadné práci v kuchyni. Cizí jazyk jsem se dobře naučila, avšak moje sebevedomí mi nedovolilo si dovolit najít mne odpovídající práci. Pořád jsem chtěla na VŠ. Vždy mě lákala ekonomika a tak jsem ji začala v ČR studovat. Bohužel jsem si nedokázala najít práci při škole (nebrali me na místa: telefonistka, prodavačka, asistentky... z duvodu, kdy mi otevřeně rekli, že bohužel nemám na tu práci sebevedomí a až se dám do pořádku, tak at príjdu). Byla jsem opět závislá na rodičích. Poslali mi peníze na nájem (2500Kč) a peníze na jídla na mesic (1500Kč). Celý rok a půl na VŠ mě temi penezy vydírali, chtěli posílat lístky od nákupů potravin, protože jinak by mi neposlali další penize na mesic ...atd. Musela jsem za nimi povinně jezdit a když už jsem to psychicky neunesla je dále vídat, našla jsem si práci = práci luxusní společnice. Nejdřív jeden zákazník na pár nocí a večeří a později druhý, který vydržel dlouho. Najednou jsem měla o trochu víc peněz, tuhle "práci" jsem zvladala a nemusela jsem s rodiči komunikovat, což byla pro mne výhra. Dostudovala jsem a najednou zjistila, že chci normální práci a došlo mi, že si ji najit nemohu. Objevily se tak obrovské psychické problémy, rodina mě uplně odmítá, resp. má pro mne pouze ta nejsprostější slova a já nevím, co dělat. Přítele jsem nikdy neměla, všichni muži, které jsem poznala me chteli jen na sex, což já nehledám. Takže kvuli výchově nemám absolutně žádné sebevedomí, vsugerované mám ty nejhorší sebehodnotící názory od rodiču, kvuli tomu nemám žádné kamarády, partnera, je na me poznat, že jsem sama a zranitelná, tudíž si na me každý dovolí. Chodila jsem k psychiatrovi a ten mi oznámil, že takto vychovaní lidé končí v lecebnách a dal mi antidepresiva, kdyby mi nebylo dobre. Prý mi výchova způsobila trvalé deprese . Poradte mi, co mám delat. Jít na pohovor se bojím, jsem přesvedcená, že nemám právo obtezovat ostatní lidi svou přítomností, avsak k prostituci se vracet nikdy nechci, to nejsem já a nikdy nebudu.




 
arrow
profile_image
Kikulina
od 28. 9. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Najdi si jiného psychologa a choď na terapii. A nestav se k životu jako oběť, je jen na tobě, jaký ten život bude.

Život se s tebou nemazl. Najdi lepšího odborníka a pomalinku začni nový život. Jak říká "Kikulina" - zkus nebýt oběť.

arrow
profile_image
Allyson
od 21. 2. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Taky si myslím že nejlíp pomůže psycholog...

Reaguji na elvo:
nejsem obět a ani se do té pozice nestavím. Pořád bojuji, posílám svoje CV všude možně, ale na žádný pohovor me bud nevemou, nebo mi řekli i nyní, že i když jsem Bc., umím opravdu dobře anglicky a německy, tak bohužel, že jsem je svým projevem a vystupováním nezaujala. Svého psychiatra mám, antidepresiva, jak jsem psala taky beru. Můj psychiatr je jeden nejlepší v okolí, v tom problém není. Mě by zajímalo, co vubec mohu změnit. Mám obrovský problém mluvit před lidima, ale na druhou stranu jsem jednomu svému známému vedla celý projekt, kdy založil novou firmu a já ji vedla (myslím tím celý PR, marketing, HR a finance). Nemám problém s myšlením a nebo tím, že nezvládnu pracovat. Mým problémem je se nezhroutit na pracovním pohovoru a nějak to tam vydržet do jeho konce, kdy mi opet řeknou, že to, co jsem, neutajím.

arrow
profile_image
gedzidka
od 28. 11. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

a co zkusit skupinovou terapii? Tam bysis mohla pěkně procvičit vystupování před ostatními.

arrow
Neprodává v Bazaru

Je mi moc líto, že sis tímto prošla, lidi dokáží být opravdu hnusní i k těm nejbližším. Jak jsem si pročítala tvůj článek, tak dle mého jediné řešení je psycholog....určitě ne psychiatr - ti jen nasadí antidepresiva a nesnaží se nic řešit a léčit. Kdežto psycholog je něco jako opora a přítel..... je to vlastně doktor analytik, který se dostane do tvé duše a vypátrá to centrum, které je narušeno a snaží se ho "opravit"....samozřejmě je to dlouhodobá záležitost...na jednom sezení se nic nevyřeší. Ale rozhodně si nemyslím, že bys celý život měla žít v depresích a na antidepresivech.
Rozhodně má KAŽDÝ člověk nárok na hezký a spokojený život a je jen na něm, jak se popere se svými překážkami - někdo s malými, někdo zas s velkými.
Pokud jsi dělala společnici, tak určitě nejsi ošklivá holka....vyraž do společnosti s přáteli a zkus zapomenout na tyto starosti....nemyslím tím zapomenout v opojení alkoholu či jiných látek, ale prostě zapomenout na problémy a jen se bavit, tančit.....Jak jsi psala, že to oslovují muži hlavně kvůli sexu, tak bych se zamyslela nad líčením a oblečením (nevím, v čem chodíš, jak se líčíš) ona tato hranice je hrozně malá....tak jestli není problém v tomto.
Rozhodně ti budu držet palečky....a zkus toho psychologa, pokud ti nebude vyhovovat jeden, můžeš jít k jinýmu, důležité je, se mu otevřít a věřit mu......
JInak to, že nemůžeš najít práci, není nijak vzácné, nabídka pracovních pozic je opravdu minimální. Já jsem půl roku bez práce a taky hledám, mám dlouhou praxi, reprezentativní vzhled, komunikační schopnosti, ale i přesto mám problémy si najít dobrou práci.....
Hlavu vzhuru, ono to půjde.....

Reaguji na Rendik:
U psychologů jsem trávila celý svůj život do svých 18 let, nebot rodiče mě k nim neustále vodili, protože mě chteli přesvědčit, že jsem nesvéprávná. Ti psychologové mi nikdy nepomohli, jen mi pořád opakovali, at od rodiču co nejdřiv uteču a nestýkám se s nimi. Můj psychiatr je mnohem v této oblasti i lepsim psychologem. S kamarády bych nekam ráda vyrazila, ale nejspíš na me jde moc poznat, že jsem "mimo", takže žádné kamarady nemám. Jsem momentálně i v jiném meste, nez kde jsem studovala VŠ, takže ani žádný kolektiv. Sestra jediná by mohla mi delat společnost, ale ona je na tom taky velmi spatne psychicky a odjela slavit vanoce a svátky s jejím "přítelem" co ji mlátí, opíjí se a veřejně jí opravdu sproste nadává a ponizuje ji. Ovšem ona od nej neodejde.
Jestli jsem hezká, tak to nijak nejsem... Mám velká prsa a to muzum stačí + jsem empatická a dokážu pochopit už ledacos, tak se mi vždy vypovídali. Nehledali manželku.
Mě by zajímala taková reálná cestička, jak se z toho kruhu dostat. = potřebuji nekde bydlet, nebot nynější majitel bytu je opravdu agresivní, lže a málem mě telesne napadl a nakonec me vystehoval. Takže od 1. 1. nemám kde bydlet. Tenhle nájem si jeste zaplatit mohu, ovsem kdyz se prestehuji, nemám na kauci, tudiž se prestehovat nemohu. Kdybych mela práci, zlepsila by se mě bojácnost ze styku s lidima, avsak tu nemám a nejspíš mít jeste ani nebudu. Přemýšlela jsem, že bych se měla jít aspon sama bavit vecer na sklenicku do baru. Není nepatřičné, kdyz tam budu sedet sama u baru? vím, že jedni si budou myslet, že jsem samotář a druhým to bude asi jedno.

arrow
profile_image
teresa
od 8. 8. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Obdivuju Tě! I přesto, jaké si měla dětství a výchovu, si to dotáhla hrozně daleko, myslím si, že na sebe máš být pyšná za to, co si dokázala! Zkus zabojovat stejně, jako si to udělala, když si chtěla dostudovat VŠ. Jsou určitě možnosti, dál choď na terapii a zkus se s ním poradit, co dál by Ti doporučil, jak zapracovat na sebevědomí a jak působit na lidi apod. Moc Ti držím palce!

arrow
profile_image
Kikulina
od 28. 9. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji Lucinečka25: Ti psychologové mi nikdy nepomohli, jen mi pořád opakovali, at od rodiču co nejdřiv uteču a nestýkám se s nimi

to ti ale radili dobře, ne?
Píšeš samé kdyby tohle, kdyby támhleto, kdybych měla kamarády, kdybych měla práci, kdybych byla hezká, kdyby se mi zlepšila bojácnost... Ono se to samo nezlepší, musíš to udělat ty sama a možná za podpory zvenku, ale ty jsi ten jediný, kdo si může pomoci. Ano, tvůj život, jak ho popisuješ byl zlý, ale teď jsi paní svého života a "jaký si to uděláš, takový to máš". Nikdo nepřijde, neotočí klíčem a ono se to zázrakem nespraví.

arrow
profile_image
Kockavlocka
od 29. 11. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Bohužel je to tak, že pomocnou ruku musíš hledat na konci své paže. Zkus si zezačátku najít nějaké knížky, povídat si s lidmi třeba na internetu. Důležité je ale najít si praci, podle projevu jsi inteligentní žena, jen to neumíš prodat.
A vůbec nejsi černá ovce, stydět se mají tvoji rodiče, rozhodně ne ty.

arrow
Neprodává v Bazaru

Reaguji na Lucinečka25:
Ahoj, ani nevím, proč jsi o sobě napsala, že jsi černá ovce, podle mne jsi bílá ovce své rodiny i společnosti. Měla jsi to velmi těžké, ale rozhodně nejsi jediná, komu život připravil složité zkoušky. Lidé, kteří prošli tím, co ty opravdu často končí velmi špatně - na ulici, na drogách apod. Uvědom si, co všechno jsi v životě dokázala a v jakých těžkých zkouškách jsi obstála! Proti tomu je pohovor o práci jen hračka. Čím víc jich absolvuješ, tím víc se v nich budeš cítit jistější. Ber to jako hru a zkus se nebrat tak vážně. Celý život sis do teď perfektně řídila sama, tak v tom jen pokračuj. Prošla jsem si něčím podobným a vím jak je těžké najít v sobě sílu jít dál a budovat si pošlapané sebevědomí. Dodnes mám o sobě občas pochybnosti, ale důležité je s tím, co přichází nebojovat, ale nechat to plynout. Vždycky se snažím upokojit tím, že vše je jak má být. Až potkáš opravdovou kamarádku, bude tě brát takovou jaká jsi a takovou se ber i ty, stejně tak to bude i s tím pravým přítelem nebo zaměstnavatelem. Jen nebuď pasivní a jdi dál. Držím ti pěsti a neboj, už jsi toho zvládla tolik, že i dál dokážeš všechno, po čem budeš toužit!

Reaguji na Kikulina:
Já nehledám pomocnou ruku, nikdy v živote ti nikdo nepomuže doopravdy, to je zbytečné. Psychiatr mi radí zájmové kroužky, mě opravdu baví sport, ve fitku jsem leckdy až vařená, pečená, ale to jaksi není o komunikaci. Ono je totiž jasné, že musím si najít kámoše, jenže já se ptám na mustek JAK a ne, že je najit musim, to vím. Je rozdíl ríci, že musím treba někam do baru mezi lidi, ale na druhou stranu je otázkou ten náhled na situaci, co bych v tom baru mela delat a jak myslet, aby to k necemu bylo, ne, že si dám pár panáku a odkráčím domu...že. Mám dost "pohmožněný" názor na mezilidské vztahy a komunikaci a chtěla bych se zeptat: Jaký máte DOOPRAVDY názor na samy sebe. Když si máte říci, CO jste a máte být upřímné, co to bude? O čem jste přesvědčeny. Jak ve vašem životě vypadají běžné vztahy mezi lidmi? CO je a není normální? Tyhle názory by mi pomohly.

arrow
profile_image
O F mojeid
od 3. 6. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Reaguji na Lucinečka25: Na tvém místě bych si radši našla ještě psychologa a zkusila nějakou dlouhodobou terapii, léky samotný tohle nespraví IMHO...

arrow
profile_image
Queen Ophelia
od 8. 9. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

méně než
10 příspěvků

Reaguji na Lucinečka25:
Ahoj,
tenhle tvůj příspěvek mě nakopnul k tomu, abych si vzpomněla na přezdívku a heslo, protože jsem ještě na omlázko nic nepsala.
Nasekala jsem tady celou dlouhou úvahu na toto téma, ale když jsem si to po sobě přečetla, raději jsem to celé smazala. Bylo to příliš osobní. Zkrátím to. Jednoduše ti rozumím, mám za sebou pětadvacet absolutně pekelných let. Teď jsem už skoro dva roky VOLNÁ a postupně se také učím začleňovat mezi lidi. Právě to JAK jsem také nechápala, ono to prostě postupně přichází samo. Já například působila nepřístupně, držela jsem si lidi hodně od těla, vysílala jsem signály typu kliď se, neoslovuj mě...je to těžké vysvětlit. Takový člověk neumí číst lidi, neumí správně reagovat, pořád čeká nějaký podraz nebo facku.
Chce to spíš koníček nebo sport, kde se lidi skamarádí hned. Já se třeba můžu zaručit za jezdectví. Nebo taky tanec. Já dělám ve fitku, učím tance a máme tam malé tělocvičny, takže ve skupině mám tak 4 až 5 holek. Nejpozději ke konci kurzu už si všechny tykáme, píšem si po FB, potkáváme se i jinde. Chce to být otevřená, nebo tak aspoň vypadat a ostatní tě začnou brát. Je potřeba si hlavně uvědomit, jaké signály k ostatním vysíláš a záměrně to pozměnit. No a čím víc jsi pak mezi lidma, tím víc se od nich naučíš. Prostě se hodně naučíš pozorováním. Dá to trochu práce, ale pak najedeš na tu správnou vlnu a začleníš se. Je to jako naučit se cizí jazyk
Tolik mé zkušenosti.
Doufám, že ti to k něčemu bude a rovnou ti nabízím kamarádství, můžeš mi napsat SZ.

 

Téma Jestliže jsme černými ovcemi rodiny či společnosti, jak žít plnohodnotný život? je vyřešené (ukončené) - nemůžete do něj již přispívat. Tohoto stavu téma obvykle dosáhne, pokud nastane některé z následujících situací:

  • Příspěvky (rady, řešení) se v tématu začínají opakovat.
  • Příspěvky se začínají stáčet jinam, účastníci diskuse se původního tématu nedrží.
  • Téma je příliš široké, nově příchozí mají problémy se v něm orientovat.
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy otevřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené