Mám říct tátovi, že docházím na psychiatrii a beru AD?

Naprosto souhlasím, přijde mi, že se sebou ani nic moc dělat nechceš, holky ti kolikrát radily aby ses zkusila sebrat, našla si práci, ale na mě to působí tak, že nechceš. Jsi mladá, tak proč se nepokusit s tím něco udělat? Začni víc chodit ven, třeba na procházky se psem, když nechceš sama (ano, vím, že si psala, že táhne - můj pes dělá to samé). Také by mě zajímala diagnóza, že chceš přiznat invalidní důchod - pomalu ho totiž berou nebo snižují stupně vážně nemocným lidem s vážnými zdravotními problémy. Jinak samozřejmě držím palce, aby ses se svou situací dokázala vypořádat.

Reaguji na smarny: Naprostý souhlas se vším co jsi napsala!!

Zakladatelka na mě rovněž působí, že se sebou nic dělat nechce.Ono je totiž snažší utápět se v sebelítosti, být zavřená doma a ještě pobírat invalidní důchod. I když pochybuju, že jí ho dají.
Diagnóza by mě také velice zajímala.Pokud vím, na sebelítost se invalidní důchod nedává...........

Holky, netřeba být uštěpačné. Také nepředpokládám, že by jí dali invalidní důchod, ani si nemyslím, že by o něj měla žádat. Ale mluvit tu o sebelítosti, jak ji nesnášíte apod., když třeba nevíte, jaké to je, potýkat se s psychickými problémy, mi přijde zbytečné.

Milé holky, ať si zažádám o invalidní důchod mi navrhla sama psychiatrička - už o tom mluvila několikrát a já ne a ne, až teď půjdu zkusit se na to zeptat. Mohla bych pak i lépe získat práci - už jsem narazila na několik inzerátů, kde nabízejí práci jen lidem s ID na částečný úvazek. Mám obsedantně-kompulzivní poruchu a následně deprese - to je asi diagnóza.

Jak asi?

Já třeba vím jaké to je, a dělala jsem to samé. Že snad skončím na invaliditě atd. Ale je to vážně sebelítost. Samozřejmě, že posuzovat to na netu je těžké ale dá se s tím něco dělat. Protože jakmile se sám člověk odsoudí, že bude na inval. důchodu, tak už jakoby se stalo. Nedělat a makat na sobě jak to jde. Neříkám, že je to lehké.

No nevím. Tento postup se mi moc nezdá. Ale tak snad sama víš jak ti je. Prostě osobně jsem zkoušela všechno proto aby mi bylo lépe ale pokud chodíš jednou za čtvrt roku na psychiatrii, a za psycholožkou (což je rozhodně super) je to málo. Chce to totální změnu života a makačku. Ale dokážu to pochopit,že je to těžké. Ale já jsem s tím prostě žít nechtěla, i přes diagnózu.

Jenže nejsme uštěpačné, já to brala podle toho, že jsem si dohledala její poslední založené diskuze a z toho jsem vycházela.

Chceš mi říct, že za 4 roky jsi nenašla práci na hormální HPP, ale lépe seženeš na ID zkrácený? Víš kolik taky takových hledá zoufale práci?
Zase na druhou stranu, my nevíme, jak vážně na tom jsi, pokud ti tohle doporučila sama lékařka, ale já už ze zdravého rozumu bych ti tohle nedoporučila a spíš ti doporučila se zapojit mezi lidi a neodkládat to. Distancuješ se od okolí, se psem ani nejdeš ven (chudák, já jsem pejskař), že prý táhne - tak ho vycvič, to není zase tak těžké. Doma můžeš cvičit, když jsi přibrala, jak jsi psala. Když se celé dny nudíš, tak se něco uč (psaní všemi 10, jazyk, nějaké užitečné programy, co se pak dobře vyjímají v cv - to nic nestojí a můžeš se učit doma).

To je "asi" diagnóza jsem napsala, protože sama psychiatrička mi pořádně neřekla co tedy vše mám. Určila mi jen obsed.-komp.poruchu a pak ty deprese - nic jiného neříkala.
Ano, už se mi stalo vícekrát, že jsem se ozvala na inzerát a řekli mi, že vezmou jen někoho,kdo má nějaký ID - tedy z toho usuzuji, že se mi s ID třeba lépe podaří získat práci alespoň na částečný úvazek.

No já ti teda nevím, moje příbuzná má invalidní důchod - je nemocná a z původní práce jí kvůli tomu po čase propustili. Jinou práci dlouho jako invalidní sehnat nemohla, teď asi měsíc a nějakých pár dní práci má a to u zaměstnavatele, který zaměstnává jen invalidní a ještě mají hrozné pracovní podmínky (netopí jim tam, strašně placená úkolová práce - práci si bere domů, aby si něco vydělala). Nemyslím si, že to bude tak snadné.

Já z toho taky cítím spíše vyhýbavost, sebelítost, výmluvy.
Na druhou stranu, i na to má člověk nárok.Prostě to zakladatelka potřebuje, projít si tím, nebrala bych jí to. Myslím, že jsem taky jednu dobu smýšlela dost podobně. Ono se to radí, když už je člověku dobře...

Jinak k tématu-tátovi bych nic neříkala. Měla jsem myslím trochu chápavější rodiče (ne moc), ale s tímhle jsem se jim moc nesvěřovala. Už proto, aby si nedělali starosti. Jen když jsem byla na nemocenské nebo v nemocnici, tak jsem řekla pravdu, ale taky ne celou. Není nutné, aby věděli vše.

A přeji sílu a odhodlání.

To je pravda. Ale kdo si tím prošel má na to právo. Sama vím, že se to řešit dá.

No nevím.