V práci se necítím dobře

Reaguji na Rebarbora: Asi mi nic jiného než se na to vykváknout zbývat nebude..jen se tam prostě člověk špatně cítí a počítá minuty, kdy půjde domů...mrzí mě to, jelikož jsem ze začátku byla z té práce velmi nadšená..ale vidím, že mě ty holky prostě nemusí, viz výše jak jsem psala, že mě ta jedna i potopila před vedoucí...

Reaguji na Anabela:
To je jasný, že kolektiv je pro spokojenost v práci dost zásadní.. Ale já to nevidím jako ztracené, chce to čas. A nebo to jsou fakt kra*ky. My se s novýma kolegama v práci taky spřátelili až po delší dobře. (sedíme teda také v jiné kanceláři), a jednou se mi to krutě nevyplatilo, přišla k nám šedá myška a mně jí bylo líto, že je tam taková ztracená, tak jsem na ní byla hodná a ona mi oplatila tím, že si ke mně dovolovala co nikdo (a před ostatníma si nedovolila ani pípnout).

Každopádně se tím netrap a volné chvilky využij jinak, můžeš se třeba učit cizí jazyk, číst si.. Ono se to určitě vyřeší, bud se spřátelíte nebo se na tebe usměje štěstí jinde.

Nyní v práci prožívám něco podobného. Ve firmě dělám už poměrně dlouho ale před 2 měsíci jsem povýšila a dostala se jako účetní do kanceláře k vedení. Ze začátku jsem se také těšila do práce, ale postupem času mé nadšení odpadlo. V kanceláři sedím se svou nadřízenou a občas s ředitelem. Semtam jsou v kanceláři ještě mí další nadřízení, ale nejsou to nadřízení v tom smyslu, že by mi poroučeli nebo podobně. Tykáme si se všema a jsme si spíše všichni rovní, akorát že mají větší pozici. Nezapadla jsem mezi ně, baví se spolu, smějí se. Já jen sedím a ani nemuknu. A ikdyž se snažím zapojit do konverzace, tak stejně prohodím 2,3 slova a tím to končí. Oni spolu chodí na jídlo, na kávu a já jsem odstračená. Kolikrát si i jdou vařit kávu a pak si ji přinesou do kanceláře, mě se ani nikdo nezeptá, zda také něco nechci (ze slušnosti), já se jich vždy ptávám. Prostě jsem nezapadla a hodně mě to trápí. Práce mě přestala bavit a vůbec se tam netěším. Nejraději bych odešla, ale není lehké sehnat práci jinou.

Reaguji na Anabela: Jsem v hodně podobné situaci. Několikrát si říkám, že si začnu hledat něco nového, ale jde to těžko, když dělám, už kvůli pohovorům. Mám strach prostě odejít, že si nenajdu práci včas kvůli penězům. Jsem tam nešťastná, kolektiv mi nesedí (firma o 9 lidech) a odpočítávám také každou minutu, ale v jednom kuse si snažím říkat, že se tam nechodím přátelit nebo bavit, ale vydělávat...

Zní to sobecky, ale trošku mě uklidnilo, že nejsem sama v podobné situaci

Holky neodcházejste z práce, zvyknete si a s určitě se zkamarádíte já si vždycky zvykám tak půl roku, hlavně ve škole tak to ještě chvíli zkuste vydržet

Reaguji na Whatitis: Mám to úplně stejně, oni se o něčem baví a já absolutně nevím o čem. Když se chci zapojit do rozhovoru, vůbec mi neodpoví nebo dělají jako bych nic neřekla. S tou kávou je to úplně stejné. Ony si dělají kávu a mě se nikdo vůbec nezeptá, jestli nechci taky. Jednou se mě akorád jedna holčina zeptala (ta je taková nejnormálnější), ale jinak nic. Na oběd si chodí spolu a já zůstávám sama, nikdo se mě nezeptá, jestli nepůjdu taky. Prostě nezájem...strašně mě to trápí a taky bych nejraději odešla, ale není kde

Reaguji na everything.is.possible: Já zatím odcházet nechci, ale hledám si jinou práci. Chápu, že ve škole si taky člověk zvyká déle, ale je to trošku o něčem jiném. Tam nejsi (jako teď já) závislá na pomoci ostatních, nemusíš s nimi spolupracovat a pořád se jich na něco ptát, aby ti pomohli (v rámci mezí to je i ve škole, ale snad chápeš, jak to myslím). Ty školu jednou dokončíš, ale já z práce odejít nemůžu, pokud si něco jiného nenajdu, což v dnešní době asi fakt nenajdu

Nápodobně. Dělám tam už déle než půl roku a když se k tomu přidá dlouhodobý problém s kolegou, který není schopný ti říct jak to máš udělat podle něj a místo toho má před ostatníma poznámky, které jsou samozřejmě vtipné, tak ti to na sebevědomí moc nepřidá. Kdyby to byl spolužák, tak se s ním zkrátka nebudu bavit, ale když s ním potřebuješ spolupracovat a on se ti v jednom kuse posmívá tak to vede k tomu, že jsi v práci ve stresu, uděláš něco špatně atd...

Holky, ono je to hodně i o způsobu komunikace, sebevědomí atd.. Já v práci taky hodně bojovala a to, že jsem byla hodná, pracovitá a ochotná byla cesta do pekel. V knihkupectví se dá najít i dobrá literatura, která pomůže člověku na to nahlédnout jinak, už jen to, že člověk mluví pomaleji, hlubším hlasem a nenechá se rozhodit dokáže hodně. V práci je to prostě jiné než na to, na co jsme byly zvyklé předtím a je potřeba se tomu podřídit pokud se chceme prosadit.

Reaguji na Rebarbora: Máš pravdu, ale každý člověk je jiný...já jsem člověk, který se snaží s každým vycházet, snažím se být milá, pracovitá, spolehlivá, ale moc to nepomáhá...ale prostě jsem takový typ člověka a myslím, že se to asi jen tak změnit nedá nejsem taková ta sebevědomá, splachovací, co jí je všechno jedno...a myslím, že ani taková nebudu i když bych asi aspoň trochu měla být

Reaguji na vicky: Souhlasím přesně ze vším, co jsi napsala...krom toho já mám ještě docela blbou pracovní dobu, jsem každý den v práci do 17h do večer, takže s těma holkama trávím hodně času...a musím se jich furt na něco ptát, protože jsem začátečník a spoustu věcí ještě nevím. Kolikrát mám i pocit, že už je tím otravuju...
A nejhorší, když ti někdo řekne "tohle je tak a tak", potom ti volá klient, ty mu to řekneš, pak se ještě pro jitotu těch holek zeptáš, aby ses ujistila, žes to řekla dobře a oni ti řeknou "dyť sem ti říkala, že to tak není", ale hlavně, že předtím mi říkala, že to tak je....no hrůza

Reaguji na vicky:
Nedej se! Kolega se nemá co povyšovat, on jen zkouší kam až ho necháš jít... A tipuju, že když mu dáš jasně najevo, že tahle tedy ne, tak se srovná během pár dní. Chlapi jsou prostě takový.. Má ti vůbec co poroučet? Pokud ano, požaduj sepsání černé na bílém, jak to má být. Pokud je to společná práce, kdo řekl, že jeho varianta je správná? Případně vtipně odpověz a taky se do něj opři. Neboj se toho, věřím, že se to srovná mnohem jednodušeji než bys čekala.

Reaguji na Anabela: Já ti rozumím, taky mi to bylo hloupý, ale řekni si, že taky začínaly. Pro ně už to je automatika, ale ty jako nová se třeba bojíš abys něco nezkazila a ještě by to třeba musely napravovat. Když mi někdo jednou řekne že to má být tak a podruhé onak, taky se radši neozvu a příště si to třeba udělám podle sebe.
Reaguji na Rebarbora: Děkuju za podporu, tvůj příspěvek mě potěšil. Pravdou je, že nadřízený to není, jen je tam hodně oblíbený, takový vtipálek na úkor druhých. Cítí se jako něco víc, protože je o 10 let starší a dělá tam déle. Jednou už jsem měla na jazyku říct něco jako ,,nadávat a posmívat se umí každej, ale říct upřímně jak to mám teda udělat už asi není pro každého,, ale nakonec jsem to polkla. Naše nenávist je dost viditelná, ale ostatní jsou samozřejmě naklonění jemu, takže mě nezbývá než být jakási ,,samostatná jednotka,,

A od kolika? To není klasická 8,5 hodinová prac. doba? I to je mimochodem víc než dost když tam nejsi spokojená... Jinak já dělám klasicky po-pá 8,5 hodin, což mi vyhovuje. Dělala jsem i v Palladiu a svátky a dvanáctky už pokud možno nikdy.