Ztráta smyslu života - jak z toho ven?

já jsem tehdy tu diskuzi myslím nečetla celou, ale pochopila jsem to tak, že tomu příteli nedávno umřel táta, jeho mamka tedy zůstala sama, psychicky nezvládá a přítel se jí snaží být oporou a proto tam hodně jezdí. A tazatelka mu to vyčítá, plus mu vyčítá, že on nechce psa atd. atd.
Z pozice člověka, který mimo jiné zažil v jednom roce smrt hned tří blízkých příbuzných, říkám tohle:
kdybych tedy byla ten přítel (budu psát v mužském rodě): samozřejmě bych taky hodně jezdil za mamkou, bylo by to prospěšné a nutné jak pro ni, tak pro mě. Partnerka by prostě na určité období musela jít stranou, a kdyby byla co k čemu a skutečně se zajímala o to, jak se cítím, tak by to pochopila. Kdyby mi ovšem místo toho jen vyčítala, že s ní trávím málo času, navíc mi pořád nutila nějakého psa, o kterém jsem stokrát řekl, že ho nechci a k tomu všemu ještě prudila se vším možným okolo, jako by snad vůbec nechápala, ŽE MNĚ ZEMŘEL TÁTA A JEJÍ PROBLÉMY JSOU PROTI TOMU MALICHERNÉ, tak bych se nejspíš brzo vykašlal já na ní.
Tolik pokus o pohled z druhé strany.

A pokud myslíte co mám napsané v profilu toto:
"Vždycky je důležité sladit rozum s citem. Aby to nebyla jen průserová exploze " Spolehejte se sami na sebe. Jen, když víte co chcete, a důvěřujete sami sobě, budete vědět, že dokážete všechny problémy vyřešit vlastními silami.

Tak to tam mám proto, abych se podle toho řídila. Bylo to v časopise "Moje psychologie" u článku, který byl velmi přínosný. Tak jsem si řekla, že si to tam napíšu, aby při mém každém příhlášení sem jsem si to uvědomila...

Tak s ním nebuď přeci. To je první krok, co bys určitě měla udělat. Odejít od něj a najít si bydlení jinde. S dědečkem je mi to líto, ale bohužel to zahojí až čas. mamince buď dál oporou a ona tobě. Přeci máš i nějaké dobré kamarádky, nebo kamarády, aby ti pomohli a nebo tě podrželi, nebo ne? A pracovní problémy - to my nevíme, jaké máš. Pokud je to vážné, poohlížej se po jiné práci. Ve volném čase se aktivně zabav.

Možná to zní zle, ale tohle jsou běžné věci, které se staly každé z nás kolikrát ještě horší. Musíš se s tím vypořádat.

Ano, psycholog se platí.

Ještě doplním k předchozímu: můj vztah na tom tehdy taky skončil - zemřeli mi 3 členové rodiny a mého tehdejšího přítele prostě moc nebavilo být se mnou, protože jsem samozřejmě myšlenkami byla jinde, navíc mě fakt nebavilo řešit takové nepodstatnosti, jako na jaký film půjdeme do kina, nebo že nějaký kámoš má novou holku. Neustále na mě tlačil, že pojedeme na dovolenou, já jsem absolutně nechtěla - potřebovala jsem hodně pracovat, studovat a volné chvíle trávit pokud možno s rodinou. Takhle to bylo asi měsíc po posledním pohřbu, pak mě tedy ukecal na dovolenou, a na ní jsem si uvědomila, že chlapa, který se v krizové situaci víc zajímá o vlastní pohodlí a zábavu než o mé pocity a potřeby, ve svém životě nechci. A jsem za to moc vděčná, protože jinak bych teď nebyla se svým přítelem, který je morálně a empaticky o mnoho levelů výš a jsme si navzájem skutečnou oporou.
Proto mám možná tendenci vidět to spíš pohledem Tvého přítele a mám dojem, že on teď jistě není ideálním přítelem, ale stejně tak Ty mu rozhodně nejsi ideální přítelkyní.

to je mi líto

K tvému názoru ohledně partnera a jeho návštěvám u mámy:
Víš, mě když umřel děda, tak ten den mi přítel vynadal, že se mu nevěnuji, že ho bolí záda a já mu neudělám čaj (a nemluvil se mnou) - promiň, ale tohle opravdu není opora, kterou jsem se mu snažila dát já...alespoň na začátku, než mě to začalo štvát, že tam pořád jezdí.

Reaguji na Romčula:
Tak k sobě prostě nepatříte, jestliže se do takové míry štvete navzájem, není jediný důvod, proč být spolu.
Chápu, že to pro tebe bude těžké, začínat zase znovu, ale zpětně budeš jen a jen ráda, že ses k tomu rozchodu dokopala. Navíc už teď to prospěje oběma: ty si budeš moct pořídit psa a trávit víc času s mamkou, on bude moct trávit víc času s mamkou.

Reaguji na Jully:
No, tedy tohle...no uff... obdivuji tě, že jsi to všechno zvládla. Tvoje názory mi otvírají oči...děkuji. Potřebuji se z toho všeho probrat a léčba šokem zabírá

Jinak od umrtí taťky mého přítele je to už - abych nekecala - v květnu dva roky... teď nevím přesně... od úmrtí mého dědy 1 měsíc...a on mi jen nadává a ponižuje, tohle opravdu ne...

Přesně tak - každému umírají prarodiče a později i rodiče, pak kamarádi a partneři a v nejhorším případě i děti - to je teprve hrůza. Nebo si vezmi, kolik lidí dnes umírá ve dvaceti nebo třiceti na rakovinu. Dědeček se jistě dožil slušného věku a dostal tak šanci si svůj život užít.

Každý se rozcházíme a začínáme nové vztahy, často je to bolestné, ale je třeba to brát tak, že jdeš vstříc lepším zítřkům.

No není zač Mně vždycky pomůže dávat si problémy do širšího kontextu, zamyslet se nad tím, jak mnoho jiných trpí daleko víc, a že já bych tedy měla být ráda, že se mi neděje nic hrůzostrašného, že by to mohlo být stokrát horší.

Ale děda umřel na rokovinu... nechci to rozebírat. Nechci, aby jste mě litovali. Jen jsem se chtěla zase postavit ze dna...a ono to půjde...

Ano, už jsem to zažila... a vím jaké to je, jak to chodí. Ovšem ono by v našem vztahu s přítelem jen stačilo, aby pochopil také mou stranu...No nic, nějak bude...nějak to dopadne...

Reaguji na DiOOne:
Přesně tak, podívej v USA tam je divnej, ten kdo svýho terapeuta nemá

ale vždyť ty taky nechápeš jeho stranu, je to vzájemné

V drtivé většině případů je to jen byznys, nic jiného - Amíci se k nim chodí prostě jen vykecat z problémů typu upadla mi klika od dveří nebo přestaly mi chutnat koblihy.

Ale já se o to snažím... ale nerozumím mu... asi... Jezdím s ním k mamce, nechávám ho tam jezdit samotného, když mu volá, jdu jinam, ať mají klid... Co mám dělat ještě víc?

Sice to děláš, ale jsi z toho nešťastná a zakládáš na to téma, jak je tvůj přítel nemožný. Nebo ta věc s pejskem: ty ho chceš za každou cenu, i když on ho nechce.
Tak je asi načase, abyste si přiznali, že vy dva k sobě prostě nepatříte.