S přítelem jsme spolu rok a půl a podle mého názoru náš vztah nepostupuje tak, jak by asi měl. Budoucnost, například ve formě společného bydlení, zatím nevidím a nejsem si jistá, zda by to fungovalo. Povahově se k sobě totiž moc nehodíme. Tím už jsem se ale přestala trápit, myslím, že to ukáže čas.
Horší je, že přítel tráví podle mého moc času prací a vídáme se velmi málo. V poslední době mám pocit, že mi už jasně dává najevo, že práce je na prvním místě a nikdy to jinak nebude. Teď jsme se docela dlouho neviděli a je mi jasné, že až se sejdeme, budeme toto téma opět, už asi posté, řešit. Já už toho mám dost, na druhou stranu mám přítele ráda, je mi s ním dobře, jiný vztah zatím neplánuju, ale sama být taky nechci. Proto přemýšlím, zda mu nenavrhnout, abychom zkusili žít ve volném vztahu.
Představuju si to tak, že on si bude moci trávit čas v práci, aniž bychom se kvůli tomu hádali, a já si volný čas vyplním po svém. Budeme se moci vídat, s kým budeme chtít a nebudeme si to vyčítat, poznávat nové lidi, zároveň budeme ale dál spolu. Jestli se najde někdo jiný, holt vztah ukončíme, což by se ale dost možná stalo tak jako tak. Hlavně by snad byl konec hádkám a já bych neměla výčitky svědomí, že se vídám s někým jiným (i když mu nezahýbám, vím, že by přítel nebyl rád, kdyby to zjistil).
Zajímal by mě váš názor. Mám strach, považuji to za nevratné rozhodnutí. Je sice možné, že bychom zas po čase byli jen my dva a začali plánovat společnou budoucnost, moc tomu ale nevěřím. Nechci se rozcházet, přítel by mi chyběl, ale nechci se už trápit.