Je mi 25 let a nikdy jsem neměla vážný vztah

Tohle znám. Co ti na to říct? Tak nemusíš mít partnera za každou cenu to je jasné, ale když nějaký ten vztah máš, tak se na něm můžeš učit případně do budoucna a takhle, když se tomu budeš vyhýbat třeba jednou přijde nějaký chlap, který o tebe bude mít zájem a tobě se bude také líbit a svým chováním to můžeš pokazit. Také jsem byla dlouho sama a jsem za to ráda. Lepší být sama, než za každou cenu v nějakém vztahu s kýmkoli, ale asi by to chtělo udržovat nějaké kontakty s muži, protože pak si na tu samotu zvykneš ještě víc a případně kdyby jsi chtěla někdy rodinu, tak to může i nemusí být problém. Také si mě někdo v jednu chvíli dobíral, že kdy si někoho najdu apod. s tím není problém atraktivní, komunikativní, žádaná jsem, ale já jsem prostě hodně vybíravá. Teď mám po delší době přítele a jsem za něj ráda na druhou stranu vím, že umím žít sama a když to nevyjde, tak mě to bude určitě mrzet, ale vím, že to zvládnu. Nejsem závislý typ. Co říkají ostatní kolem tebe vůbec neřeš. Je to tvůj život a ty by sis neměla nic dělat z názorů ostatních. Jde jen o to, jestli ty se cítíš šťastná.

Já mám třeba kamarádku, která je ve 25 taky sama... u ní je problém v tom, že pro ní není nikdy nikdo dost dobrý. Jde na rande a na každém chlapovi jí něco vadí. Ten je příliš hodný, tamten moc plešatý, ten moc akční, prostě pořád něco. A když už jsou trošku dál, tak ona ho ubijí smskami a zpravami. třikrát se ho ptá jestli se uvidí, chová se takhle i ke kamarádkám, tak nám holkám už to vadí natož chlapům.
Rozhodně neříkám, že je to tvůj problém, jen předkládám širší pohled na věc a zkušenost z okolí.

máme to hodně podobně...ono se to dnes skoro bere, jako že když si dlouho nezadaná, tak musíš být nějaká divná nebo hrozná nebo nehezká, prostě když nějakým způsobem trochu vybočuješ, tak už je to lidem podezřelý:/ jenže prostě lidi si neuvědomují, že každý je jiný a každému vyhovuje něco jiného, ale je těžké nenechat se tím nějak otrávit, když do tebe každý hučí, že už by sis fakt měla někoho najít, to znám...
já už jsem tu několikrát psala o svých problémech v tomhle směru)) u mě to vychází z toho, že jsem asi dost náročná, ale prostě když jdu do vztahu, tak nechci zkoušet, jestli něco náhodou z toho bude, ale musím k tomu člověku něco cítit a musí mě nějak přitahovat a to se u mě jen tak nestává.../ taky působím dost chladně, nepřístupně, protože chlapům moc nedůvěřuji a trvá mi déle, než si nějakou důvěru vybuduji...ale asi by mě to všechno vadilo více, kdyby o mě nebyl vůbec zájem, ale ten je poměrně dost a hodně lidí si paradoxně myslí, že kluky spíš střídám, jak to je ví jen nejbližší okolí...
tak ono to prostě dnes vypadá divně, dnes střídají kluky jak na běžícím páse už třináctiletý holky, takže o to je to těžší si nepřipadat blbě když jsi starší a nic...ale nakonec nikomu do toho nic není, je to jen tvůj život a je dobrý neohlížet se na ostatní ale dělat to tak jak to cítíš ty, i když to někomu připadá divný...

Tohle znám, jsem na tom podobně. Nejhorší je otázka: proč nikoho nemáš? Jako by bylo tak jednoduchý jít na ulici, někoho si sbalit a nastěhovat domů. A já byla tak líná a neudělala to. Naštěstí blízcí přátelé a rodina to nějak moc neřeší, a když se mě někdy někdo zeptá tak prostě řeknu že se ještě nikdo neobjevil. Naštěstí to pořád beru z té lepší stránky, mladá ještě jsem, po poslední faux pais v otázce mužů jsem myslela že už se asi nezamiluju, ale trápení přešlo a já si zas užívám života a věřím že se jednou někdo objeví. Do té doby se věnuju sama sobě a přátelům.
Seznámit se můžeš skoro všude, na nějaké oslavě, společenské akci, ale i v práci a nebo ve škole. Pokud na to jsi, zkus nějakou seznamku, třeba najdeš chlapa, nebo třeba nový kamarády a ty ž tě k někomu přivedou. Přeju hodně štěstí a hlavně se tím netrap a řečmi ostatních se nenech rozhodit, kdo ví jak to mají sami u sebe doma..

Měla jsem to podobně. Všichni kolem mě samá party, pařba, atd... já na to nikdy nebyla. Rodiče mě drželi doma jako v kláštěře A já jsem za to svým způsobem ráda, i když jsem si ze strany okolí vyslechla občas nepěkné poznámky.
Začala jsem se bát, že si nikdy nikoho nenajdu. Měla jsem strach, že se svým životem to snad ani nejde. Občas to přerůstalo v panickou hrůzu. Věděla jsem, že já se změnit nemůžu.
Ale... ono to přijde.

Přijde to v dobu, na místě, v čas... kdy to nebude čekat. A bude to stát za to. Bude ten jediný.
Nesnažila jsem se, nehledala jsem... a svou lásku jsem potkala v práci. Při roznášce novin Kdo by to čekal... opravdu je to vlastně komický příběh. Jednou z toho snad udělám i román

Chápu, že tě ovládá strach a těžko poradit, jak ho zvládnout. Snad můžu jen navrhnout, aby sis o tom povídala s někým, kdo to zná nebo zažil. Jen někdo takový tě může pochopit a nebude si z tebe dělat fóry... já věřím, že i tvůj čas nadejde.
Vím, že se tomu těžko věří. Sama jsem tomu nevěřila, vzhledem k svému sebevědomí... i když mi kamarádka sázela na talíř samá pozitiva o mé osobě, já měla svou hlavu (a pořád mám ).

Přeji ti hodně štěstí a držím palce.
Vždycky říkám, že čím delší a strastiplnější cesta, tím sladší odměna. Takže proč se do něčeho tlačit.

Holky, díky za podporu a vaše příspěvky.