Při rozčílení se mi chce plakat

Já to mám taky, je to hrozná vlastnost! Když mě někdo opravdu naštve, ani ho nemůžu seřvat, protože bych u toho brečela. A ačkoliv mi není do breku, jenom mám vztek, tak se ty slzy vždycky ukážou. Nenávidím to. Co s tím dělat netuším...

Mám to samý... Naštvu se až k breku. S přítelem obzvlášť, ale tam je i ten faktor, že mě mrzí, že se hádáme, takže to je pak turbo rychlost nástupu první slzy Myslím si, že to má hodně ženských, prostě velkej stres, na který tělo reaguje brekem. Není to smutek, je to prostě velký nas.rání bohužel.

Teda, to jsem ráda, že v tom nejsem sama. Ačkoliv vám to nepřeju.
Právě - je to omezující, protože někdy by si někdo opravdu zasloužil!

To teda!!

Mě to vytáčí už pěkných pár let. Vysvětluju si to tak, že na moje tělo je to až extrémní nápor emocí, tak to tak prostě ventiluje Nejhorší je, že ta druhá osoba si pak díky těm slzám myslí, že jsem fňukna, nebo že je mi to tak líto.... a přitom jsem jenom extrémně vytočená.

...

Trénovat sebeovládání.Nevytáčet sama sebe a ovládat své emoce,to je celé kouzlo.

To je pravda a fňukny navíc nejsou moc oblíbené.

Já mám to samé a jsem kluk Nejlepší je opravdu naučit se příliš nevytáčet. Mi se to relativně podařilo, že si už ani nepamatuju, kdy jsem měl knedlíky v krku

Ne vždy se to ale dá... bohužel. Je to hrozná vlastnost a to nejsem nějak emotivní člověk...

Dá trénuj.

Já mám úplně to samé...je to velmi omezující, pamatuji si, že na ZŠ se mi kvůli tomu smáli, že kvůli všemu brečím, přitom to bylo většinou ze vzteku.
Zrovna nedávno jsem se nehorázně vytočila ve škole, už jsem úplně cítila jak na mě jde pláč...bylo to o hodině, no samozřejmě jsem z učení měla ***, protože jsem se celou dobu soustředila na to, udržet pláč...nakonec stejně nějaká ta slza ukápla, ale nebylo to tak hrozný. Nebo se mi to stalo u zkoušky, když jsem zjistila, že lepší výsledek mi utekl úplně o fousek...bylo to při ústní zkoušce a já nas*raná jak svině se nemohla pořádně soustředit, protože jsem se opět musela soustředit na své emoce a přemlouvat se k tomu, abych toho nechala

To je sice velmi pěkné, ale ono se to lehko říká a těžko vykonává...bohužel, není to vůbec sranda ovládat ty emoce, když má člověk určité vlastnosti...

No, nebo se mi to ještě hodně stává při hádkách s mámou....ale to jsem doopravdy nepříčetná a udržet se to nedá...

Věř mi, jsou situace, ve kterých to tak možné není Jako například, když vám doktor řekne, že máte rakovinu, vy se svěříte kamarádce a ta vás během pár hodin odkopne, že se s nemocnou osobou nebude bavit, že jste jenom přítěž, které se chce co nejdříve zbavit... Ale jinak v ne tak vypjatých situacích se to dá, to je jasný, knedlík mám jenom v extrémních situacích Při normálním "naštvání" se slzy neobjevují

Jenže já se nemusím rozčílit nějak k nepříčetnosti.
Stačí mi prostě, když mě i jentak vnitřně někdo naštve, nedávám na sobě nic znát, ale jakmile promluvím a chci si obhájit své, prostě mám knedlík v krku a vím, že musim říct něco krátkého, aby se to na tom přiškrceném hlase tolik nepoznalo...
Přesně tak, lehce se poradí - ovládat své emoce, ale jak? Jak docílit toho ovládání.
A u mě to fakt není o tom, že by mě lecco vytočilo. Nejsem vůbec cholerik. Jen mě to třeba i lehce naštve a vyvolá to ve mě toto.

Taky to tak mám. Jsem ráda, že v tom nejsem sama. Ta chuť seřvat toho člověka je vždycky tak obrovská! Ale já musím mlčet, protože by mi okamžitě začaly týct slzy.

Já mám podobný problém, ale brečet se mi chce asi spíš z toho, jak (samozřejmě podle mého názoru) nemá můj oponent pravdu a je hloupý. Tak si prostě násilím vsugeruju, že mi takový člověk nestojí za hádku/dohadování, usměju se na něj a odejdu. Samozřejmě to nejde praktikovat v každé situaci, ale ve většině ano. Nervy mám jenom jedny a radši se jdu bavit s někým rozumným.