Má cenu doufat?

Byla jsem v Anglii sedm týdnů, když jsem poznala kluka z Izraele. Šli jsme s kamarády na párty, kterou pořádal on u sebe doma, a už zezačátku mezi náma přeskočila jiskra. Začal mě nabalovat a já se nebránila. Hned první noc jsme spolu skončili v posteli, já jsem nad tím nijak nepřemejšlela, vyplynulo to automaticky, byla jsem opilá a nebrala to nijak vážně. Celý následující den jsem pak zůstala u něho, leželi jsme jen tak v náručí, vyprávěl mi o svém životě, o bývalé přítelkyni, o kamarádech, ukazoval mi svoje fotky, vyprávěl mi o víře, o Židech, vždycky se zastavil, podíval se na mě, dal mi pusu, a zas povídal. Bylo mi s ním hrozně dobře, ale když jsme se loučili a on po mně chtěl číslo s tím, že mě chce určitě ještě vidět a že kdykoli se k němu rozhodnu přijet, jsem vítaná, dala jsem mu ho, aniž bych od toho očekávala něco víc. Slíbil, že večer zavolá, jak jsem dorazila domů, což neudělal, ozval se až den potom s tím, že zapomněl a normálně jsme si psali celý týden. Domluvili jsme si schůzku na sobotu, kterou jsem pak musela iniciovat já, protože on v ten den neodepisoval. Přijela jsem k němu, měli jsme sex, opět si hodně povídali o všem, hovor tedy vedl převážně on, což mi nevadilo, jsem spíš naslouchavý typ než ten, co musí konverzaci vést. Řekl mi se smíchem, že mě nesnáší za to, že nejsem Židovka a že nejsem z Izraele, a mně bylo jasný, že tohle nemá budoucnost, kor když jsem věděla, že chce v Anglii zůstat jenom tři měsíce a pak se vrátit domů. Ale to, co mezi náma bylo, jsem nikdy před tím nezažila. Obrovská vzájemná chemie, on mi pořád lichotil, hrozně se mu na mě líbily jisté vlastnosti, říkal, že se mu hrozně líbí, jak se oblíkám a chovám, že jsem skromná, a mně naopak hrozně imponoval tím, jaký to byl suverén. Při tom povídání jsme zjistili, že máme naprosto stejnej smysl pro humor, názory, pohled na svět, ... Bylo to jako bychom byli úplně stejný, jenom to, že jsme každej byli vychováni v jiným prostředí nás dělalo rozlišnými. Bylo mi v jeho společnosti tak jako ještě s nikým. Když jsem od něj odcházela z druhé schůzky, mrknul na mě a řekl, že se uvidíme další víkend. Pořád jsem čekala na zprávu, nechtěla jsem být ta, co napíše první, a ona pořád nešla. Byla jsem z toho špatná, trápila jsem se asi první tři dny a pak jsem si řekla, že je to možná tak lepší, když vím, že stejně odjede a vzala to prostě tak, jak to bylo. Jenomže mi od něj v pátek přišla zpráva, že bylo úžasný mě poznat a že už se asi nikdy neuvidíme. Na to jsem zareagovala s tím, že jsem napsala, že jsme dospělý lidi a že se snad můžeme vidět, kdy budeme chtít. Sešli jsme se opět v sobotu. Bylo to úžasný. Leželi jsme si jen tak v náručí, koukali na televizi, povídali si, on mě škádlil, lechtal, v noci mi řekl, že mě má rád. Rozloučili jsme se a tentokrát jsem to byla já, kdo mu hned napsal SMSku, abych předešla tomu, že bychom zase nebyli v kontaktu. Po týhle schůzce jsem se cejtila zamilovaná.

O tři dny pozdějc mi napsal, že v Izraeli začíná válka a že dnes v noci letí domů, protože chce být se svou rodinou a kamarády. Dal mi na sebe kontakt na FB s tím, že jestli chci, ať si ho přidám. Psala jsem mu hned ráno, přišel mi takovej odtažitej. Hrozně jsem se trápila, protože jsem se na něj až nezdravě upnula ( v cizím prostředí je to o mnoho lehčí a já jsem bohužel takovej typ ), nemohla jsem spát, jíst, dělat běžný úkony mi dalo dost zabrat. Když jsme si psali, odepisoval stroze, případně věcně. Napsala jsem mu, že mi chybí, na což ani nezareagoval. Já jsem mu pořád psala sama od sebe, až jsem se na to pak vykašlala. Sice jsem se hrozně trápila, ale nechtěla jsem svou hrdost ztratit už úplně a vtírat se. Nebyli jsme v kontaktu měsíc a pak měl narozeniny, tak jsem mu zprávu napsala. Poděkoval, ptal se mě, jak se mám, tři dny jsme byli v kontaktu a pak zas neodepsal. A pak se ozval sám po šesti týdnech, navazoval na to, co jsem mu psala o těch Vánocích, přišlo mi to absurdní a odepsala jsem mu dost hnusně. On se mě i přes to ptal, jak jde život v Anglii, tak jsme si zase začali psát. Pět týdnů jsme si teď psali denně. Psal, že se hodně učí, stále hledá lásku, připomínal mi to, co jsme spolu zažili, říkal, že jsme úplně stejný, na Valentýna mi napsal něco v tom smyslu, že mě miluje. Nechápu to a nevyznám se v něm. Já už z toho byla docela venku, ale pak se zase ozval a znova jsem začala cejtit to samý, co dřív. Napsal, že se do Anglie v následujících týdnech, případně měsících vrací a že se tedy brzy uvidíme. Už týden si zas nepíšeme, protože jsme se pohádali přes FB. Napsala jsem mu, že si o něm myslím, že to je sobec, co myslí akorát na sebe a svoje názory cpe lidem, aniž vyslechl je, on mi odepsal, že jsem vtipná. Já jsem napsala poslední zprávu, na kterou neodepsal. Nechci být zas ta, kdo se ozve.

Píšu to sem proto, že bych chtěla poprosit o nezaujatý názory někoho cizího. Možná tím, jak jsem to teď sepsala, si sama uvědomuju, co pro něj "znamenám". Ale zase si
říkám, že to, co jsme spolu prožili a to, co říkal, nebylo hraný, a ta chemie a to souznění tam prostě bylo ... Jinak mně je 21 a jemu 22.