Je mi 24 let a bydlím v rodinném domě s rodiči. Mám nově zařízené samostané patro (vlastní vchod, kuchyň, koupelna), přítel se mnou zatím nebydlí ale plánujeme to. Rodiče už jsou v důchodu, jsem nejmladší dcera, počítá se s tím, že zůstanu doma a postarám se o ně. Přítel půjde k nám.
S našima se dá vycházet celkem v pohodě, s mamkou mám skvělý vztah. Ale s tátou to je horší. Je to fakt strašný pesimista, ve všem hledá už předem problémy, se sousedy a celkově s lidmi moc nevychází, všichni ho se.rou. Nadává u politiky, hokeje, u novin... Zkrátka pořád. Teď jak už bydlím sama v patře, tak jsem se od toho částečně odprostila ale prostě pořád to tu je, cítím to všude okolo.
Tento týden jsem udělala Ing. státnice a táta místo aby mě pochválil a aspoň teď se usmíval, tak už mi pořád prorokuje, jak teď těžký život teprve začně a že v práci to bude tisíckrát horší atd. atd.
Nevím co mám dělat. Mně to strašně vysává energii a jen když ho vidím, jak je protivný a naštvaný, taky mám po náladě. Sama nejsem kdoví jaký optimista a toto mě vždy úplně odrovná. Vím, že se radí se s takovýma lidma vůbec nestýkat.. Ale když je to táta... Já se nechci odstěhovat, skutečně se o naše chci postarat.. Jen nevím, jak se proti tomuto obrnit. Paradoxně je mi nejlíp, když jsme "pohádaní" a nebavíme se spolu, když si mě vůbec nevšímá.
Dá se to nějak řešit? Asi se musím naučit být "splachovací" a najít v sobě tu sílu a být sama šťastná, nezávisle na ostatních..