Mé milostné trable

Ahoj holky. Rozhodla jsem se, že bych se taky ráda svěřila se svou situací, která mě asi před půl rokem potkala. Upozorňuji ale, že je to na dlouhé čtení. S mým ex to byla doslova láska na první pohled. Hned když jsme se viděli poprvé a poprvé se na sebe podívali, neuvěřitelně to zajiskřilo a tak se stalo, že i když jsme se znali teprve chvíli, naprosto spontánně jsme skočili do vztahu. Byli jsme mladí blázni, mě bylo teprve 17 a jemu jen o dva roky víc. Bylo to neuvěřitelné, krásné, vášnivé. Byla jsem v sedmém nebi. On byl můj pan dokonalý, půl roku jsem byla s hlavou v oblacích, šťastná, když jsem jej viděla, nešťastná, když jsem se s ním loučila. Vycházela jsem skvěle i s jeho rodinou, všichni mě měli rádi.

Bylo to opravdu nádherné, hrozně jsme se milovali. Viděla jsem na něm jen to nejlepší a pěla chválu na to, jak je skvělý, hodný a i když hrozně mladý, oproti jiným klukům v jeho věku je daleko vyspělejší, rozumnější, nechová se jako frajírek a hulvát (což je všechno pravda). Opravdu pro mě udělal první poslední, byl ochotný, pozorný, milý. Po roce (kdy jsem už na něm pozorovala nějaké malé chyby, které jsem ale nijak neřešila) už se nám nechtělo neustále loučit, rozhodli jsme se, že spolu chceme bydlet. Byli jsme v malém, velice skromně zařízeném bytě, ale byli jsme spolu a to nám stačilo. Jenže zrovna tohle sestěhování bylo nejspíš začátkem konce.

Prvních pár měsíců bylo vše ideální. Ale pak jsem začínala víc a víc sledovat ty "drobné" chyby, které nakonec byly docela zásadní. První a ta největší - já jsem milovník léta, on spíš zimy. Navíc jsem aktivní člověk. Ráda bych pořád něco podnikala, sbírala zážitky. Při prvních náznacích krásného počasí jsem chtěla vyrazit ven a jen tak se toulat, zajít třeba na zmrzku, sednout na lavičku a vyhřívat se na sluníčku. První jeho otázka však byla: A co tam venku jako budeme dělat? To budeme jen tak bloumat městem? Byla jsem zklamaná. Opravdu se mu jen málokdy chtělo ven, i když bylo hezky. To bylo jen - mě se nechce, co tam budeme dělat, já chci být raději doma, tam je hrozné vedro... Další, co bylo - nechtělo se mu se mnou jezdit k mým rodičům, kteří jsou ale úplně v pohodě a měli ho rádi. Prý se tam nudil. Já se s jeho rodiči vídala ráda a poměrně často, návštěvy mi nevadily, spíš naopak.

Začala jsem si říkat - to mám žít s chlapem, který bojkotuje mé rodiče? Dále se mu vůbec nechtělo jezdit do mého "rodného" města (sice jsem se narodila ve městě, kde jsme v tu dobu bydleli a kde bydleli i jeho rodiče, ale celý život jsem žila ve městě vedlejším, měla jsem tam přátelé, rodinu), prostě se nejradši pohyboval jen v onom městě, kde jsme bydleli. A tak začínaly první hádky. No, a to je další kámen úrazů. Ono to totiž ani nebyly hádky, spočívalo to v tom, že já byla naštvaná, něco jsem mu vyčítala a on mi na to nebyl schopný pomalu ani nic říct. Což určitě chápete, že mě to naštvalo ještě víc. Já se chtěla "hádat", pročistit tím vzduch, vyřešit problémy. Díky tomu, že on raději mlčel a nechal mě se vynervovat, kupily se problémy čím dál víc.

Pak přišlo období, kdy jsem se začala vídat s kamarádem, se kterým jsem se právě před přítelem trochu "sbližovala". Trochu to mezi námi zahořelo, nevěrná jsem mu sice nebyla, ale úplně nevinné to taky nebylo. Kvůli němu jsem se málem rozešla. Měli jsme ve vztahu krizi. Pak jsem toho litovala, příteli se omlouvala, s kamarádem se přestala vídat a dalo by se říct, že nás to s přítelem sblížilo, víc jsme si vážili jeden druhého, opět jsme si začali víc rozumět a pokud se to tak dá říct - měli jsme se ještě radši, než předtím. Chyby mého přítele však nevymizely. Stále se mu se mnou moc nechtělo nikam chodit, vídat se s rodiči, s mými přáteli, často jsem chodívala bez něj. Nepodnikali jsme moc společných věcí, maximálně víkendy někde v baru na akcích s přáteli, chodili jsme se bavit, občas ve dvojku někde na skleničku, jinak nic. Žádné kino, žádné společné výlety, třeba hory, žádné večeře.

Jednou o víkendu se stalo, že jsem jela do svého města za svými přáteli a v klubu jsme narazili na další kamarády, mezi nimiž byl i jeden, který se mi už před nějakou dobou zalíbil, tím jaký byl, byl veselý, ukecaný, vtipný, co řekl, každého rozesmálo a to mi hrozně imponovalo. A tak se nějak stalo, že množství alkoholu v mé krvi a mírná nuda a pocit nespokojenosti doma nás nějak svedl k sobě. Celou noc jsme spolu protančili, cítila jsem se skvěle. Nedopustila jsem však, aby k něčemu došlo. Odmítala jsem svému příteli být nevěrná, ať to bylo mezi námi, jak chtělo, mám své zásady. Bránila jsem se i pro někoho hloupé puse. Začali jsme se v tom klubu scházet i s partou každý víkend, pořád k ničemu nedocházelo, ale já zjistila, že tam vlastně chodím jenom kvůli němu, abych jej viděla, bavila se s ním, mohla ho obejmout, zároveň jsem příteli říkala, že se prostě jedu bavit a i když měl poznámky, neřešil to. Ani ho nenapadlo, že by třeba jel se mnou. Takže jsem měla jedinou možnost se s "kamarádem" vídat.

Došlo mi, že jsem v tom až po uši a mám úplně zamotanou hlavu. Nevěděla jsem, jak z toho ven. Cítila jsem se hrozně a měla výčitky svědomí, že dělám něco za zády přítele. Přátelé mi říkali, že nemám dělat nic, čeho bych mohla litovat. Nevěřili tomu, co se vlastně děje a co to provádím. Bratr říkal, že je to vůči příteli nefér. Byla jsem nešťastná. Jak z toho ven? Byla to hrozná situace. Nechtěla jsem ublížit příteli, který vím, že mě hrozně miloval, ale nedával mi, co jsem potřebovala. S "kamarádem" jsme se vídali i mimo víkendy a alkohol a já zjistila, že k sobě máme blíž, než by se mohlo zdát. Že jsme si neuvěřitelně podobní. Byl hrozně hodný, milý, skvěle jsme si povídali.

Přítel, ač musel sledovat změny v mém chování a že jsem odtažitá a zamlklá, nedal na sobě nic znát a dělal, že nic. Nevím, jestli schválně, nebo opravdu nic nepozoroval. A tak jsem se rozhodla, že to nebudu protahovat a ukončím to (vztah sice trval jen 2 roky, ale měli jsme poměrně velké vyhlídky do budoucna). Přítel byl neuvěřitelně zdrcený. Každý byl z toho v šoku, včetně rodiny, která v nás viděla dlouhodobý pár. Po rozchodu jsme se nevídali, sama jsem byla překvapená, že mě to nepoložilo, jako bych si ani neuvědomovala, že jsme se rozešli. Mezi mnou a potencionálním přítelem se to "rozjelo naplno", chodili jsme na rande, do kina, jen tak posedět, bylo to skvělé. Nějakou dobu na to, i když mi bylo líto ex, jsme se dali dohromady.

Pořád jsme spolu, skvěle si rozumíme, má rodina ho zbožňuje, je šikovný a pomůže s prací všeho typu, což táta na baráku strašně oceňuje, všichni o něm říkají, jak je úžasný a skvělý a že už je rozumný a vyspělý (což opravdu je, s klidem můžu říct, že i když je poměrně mladý, je to už chlap, chová se opravdu jinak, než jeho vrstevníci, možná proto, že má za sebou 5ti letý vztah a ví, co od života chce), chová se ke mě pozorně, na rukou by mě nosil, vyznává mi lásku, pořád spolu něco podnikáme, v kině jsem s ním za těch pár měsíců byla častěji, než za celý svůj život dohromady, kupuje mi květiny, no prostě skutečný pan dokonalý, i v intimním životě je to úplně o něčem jiném Jsem šťastná. Má vlastně všechno, co bývalý přítel neměl. Má rád mé rodiče, rád je se mnou navštěvuje, skvěle si s nimi rozumí, z čehož mám hroznou radost. Má rád i mé přátelé. Ale pořád tak nějak myslím na mého ex, který je citlivý kluk a je pořád ještě nešťastný, prý mě pořád miluje... Po nějaké době jsme se totiž viděli, poprvé od rozchodu a teprve v tu chvíli jsem se nějak sesypala a jako bych si teprve plně uvědomila, co jsem udělala a že jsem se opravdu definitivně rozešla.

Občas si říkám - co když jsem udělala chybu? Nebudu toho litovat? Co když jsem měla být s ním a ne s přítelem, se kterým jsem teď? Ráda bych slyšela váš názor na tuto love story Myslíte, že by to stejně nemělo budoucnost a neudělala jsem chybu? Nebo jsem udělala unáhlené rozhodnutí? Respekt vám, kteří jste to dočetli do konce!