Samota

no upřímně, podle mě je to tak, že u kluků opadne zájem, protože vidí, že jsi zadaná...byť to jsou jen kamarádi. Podle mě je to jejich povaha. Já to tak měla s většinou kamarádů, že když jsem byla sama, chtěli pořád něco podnikat, ozývali se a pivko a vejlety atp. a jakmile jsem si našla přítele, tak najednou nic. Většina chlapů si prostě dělá naděje a v kamarádství s holkou vidí víc než jen kamarádství, takže když si někoho najdeš tak se na tebe vyfláknou.
A holky...no upřímě, jsem v podobné situaci, jen z té druhé strany....nemám moc kamarádů a ty co mám, ať chlapy nebo baby, jsou teď skoro všichni zadaní. Tzn. podnikají věci se svými polovičkami, radši jdou do kina, na oběd, na pivko s partnerem...kolikrát mi řeknou ať se přidám, ale komu by se chtělo dělat 3.kolo u vozu. Prostě už se nevídáme tolik a nepodnikáme tolik věcí, oni mají jiné starosti, je to jiné. A stojí to za ***, protože já jediná jsem nezadaná....takže mi je poslední dobou taky smutno. A to tak že strašně moc

Nojo...to znám...ve škole žádné kamarádky nemám a když přijedu domů tak jsou všechny radši se svým přítelem. Někteří kluci si sice sem tam udělají čas, ale hodněkrát taky mají jiné aktivity nebo svoje přítelkyně... Nechci být tak osamělá...a hlavně je mi líto, že já všem pomáhám když jsou na tom špatně, ale když mám problémy já tak se všichni "kamarádi" vypaří... takže je mi taky smutno...s rodinou taky žádné dobré vztahy nemám a s přítelem to vypadá na rozchod protože si už delší dobu nerozumíme...vlastně mám pocit, že už mu na mě asi nezáleží i když si za to z určité části můžu i sama...

Nevidím v samotě problém. Sama to mám podobné. Samostatné trávení času mi přijde takové pohodlnější. Člověk postupem času zjištuje, že je nejlepší spolehnout se opravdu jen ne sebe.

Někdy chci být vyloženě sama. A těkdy potřebuji lidi. Aspoň virtuálně, komunikovat. Proto i píšu na diskuzi.

Já jsem taky často ráda sama....ale někdy přeci taky přijdou chvíle, kdy si potřebuju s někým promluvit...někomu se "vybrečet" na rameni...a pak mi chybí opravdoví přátelé...

Podle mě je člověk rád sám, pokud se ale má ke komu vracet....tzn. že občas rád uteče od něčí společnosti do své samoty a nevidí v samotě samozřejmě problém. Jenže když je naopak věčně sám a nemá se ke komu uchýlit pro vřelé objetí, přízeň, pochopení pocit bezpečí či sounáležitosti a samota je každodení společník, tak ji nedokáže tolik "ocenit" resp. už na tom nevidí to pozitivum, které samota někdy má a není se čemu divit; člověk je přeci jen tvor společenský. Toliko můj názor a momentálně i vlastní zkušenost.

Reaguji na Petulaa:
naprostý souhlas....

Tak hlásí se kvám asi královna mezi samotářkami. Chlapa nemám, známí se ozvou jen, když po mně něco chtějí (takže to jsou spíše cizí lidi než známí) a mám jen jedu jedinou kamarádku, se kterou se vídám tak jednou do měsíce. Ale musím říct, že ten kdo říká, že mu samota vyhovuje lže sám sobě. Když mně někdo začně litovat, že nikde nechodím a nemám chlapa tak to automaticky omlouvám tím, že mi to tak vyhovuje a že žádnou zmněnu nechci ale opak je pravdou.
Sice občas někde vyrazím ale tím jak jsem většinu času od všech izolovaná, totálně ztracím přehled o tom co se kde děje a zapojit se do konverzace na tož někoho zaujmou a uvolnit se je čím dál tim těžší. Takže já říkám občasná samota ano ale nic se nemá přehánět jinak pak v důchodu zjístíme, že jsme svůj život totálně promarnily. Takže nám nezbývá než sebrat poslední zbytky odvahy a vyrazit mezi lidi, i když zpočátku budeme možná působit jako totálně nespolečenské nanynky. Nejde přece o to mit kopu kamarádů nebo známých ale mít ve stáří na co vzpomínat. A vzopomínat na to, jak jsme jen seděly doma a čekaly na zázrak není zrovna moc veselé téma

Holky já se teď taky poslední dobou cítim hrozně sama....kamarádky ze střední se mi rozutekly na různé VŠ a nejlepší kamarádka od nás z vesnice si teď našla kluka,takže ve stavu čerstvé zamilovanosti snim tráví 24 hod. denně...já nastupuji na VŠ letos a pořád ani nějako nevim jestli si vybrat Brno nebo Prahu (zapsala jsem se na obě), protože ani na jedné nemám nějako moc kamarádů a nikdo známý tam semnou nejde...
Přiznávám, že občas samotu ráda mám, ráda se zakutlám doma do křesla a čtu si,nebo něco dobrýho vařim a peču...ale na druhou stranu sem i akční,když mě to chytne..akorát, že poslední dobou není akčnit ským....a taky mám hrozný problémy přizpůsobovat se novému prostředí..protože mi chvíli trvá než si zvyknu a ty chvíle jsou občas krušný...takže se na VŠ spíš netěšim než těšim...a celkově si teď přijdu nějaká hrozně sama..nejšťastnější období jsem prožívala na střední, kde jsem měli opravdu skvělou partu a byla legrace..ale od té doby, co jsem vyšla...se citím fakt jak bez ruky, bez nohy...

To je velký problém mnoha lidí. Osobně mám s tím také zkušenosti a právě i z tohoto důvodu dávám raději přednost samotě.

ono buď sme taký "typ", alebo "vďaka" životným situáciám sa stávame samotármi.

Ja som k samostatnosti bola vychovávaná a žiaľ, od rodičov, teda najma od otca som veľa podpory nemohla očakávať. Potom som v osemnástich vyletela do sveta, kde som dlhé roky sama blúdila a hľadala neviemčo. Zvykla som si na to, že nikto pri mne nestojí, nepodá mi pomocnú ruku (preto dnes o pomoc nedokážem poprosiť a odmietam ju), nevytiahne ma z kaluže. Dnes mám 34 rokov a 6 mesiacov a tam, kde som, som sa dopracovala vlastným úsilým, šikovnosťou a húževnatosťou, ktoré som si v minulosti vytrénovala. A som (preto?) stále sama.

Samota mi vyhovuje, veľmi si ju užívam, ale žiaľ musím konštatovať, že medzi "normálnymi" ľuďmi už ani nedokážem "normálne" fungovať. Mám 15 mesačného psíka veľkého plemena a teraz je on moj najlepší, nenáročný kamarát.

Veľkým hendikepom dlhodobej samoty je, podľa mojho názoru, že ak by som sa mala stať zamestnancom, veľmi by som trpela, keďže som málo sociabilná a myslím si, že čím dlhšie človek funguje sám v samostatnej domácnosti, o to ťažšie sa bude prisposobovať v prípade, že sa rozhodne vstúpiť do (seriózneho) partnerstva.

Taky se teď cítím hrozně sama.Dokud jsem byla na střední, tak jsem kolem sebe měla lidi, které jsem dobře znala, dokázala se teda s nimi bavit téměř o všem a měla jsem je (až na nějaké výkyvy) ráda.Úplně mě krátce před maturitou popadaly panické stavy hrůzy, že už s nimi nebudu chodit do školy, na akce ... Mně dělá problém se jen tak začít s někým bavit, musí začít on, já ty první kroky prostě dělat neumím.Na diskotékách se ale seznamuju raz dva, jakmile si dám pár panáků, tak jsem k neudržení, přátelská a komunikativní ... Jinak o mně cizí lidi říkají, že jsem namyšlená a arogantní, takže někteří se ke mně ani nesnaží najít cestu, protože si myslí, že bych je asi poslala kamsi, nebo nevím.Jenže já jsem naopak o kontakt z druhé strany vděčná, myslím si, že dokážu být milá a hrozně ráda lidem pomáhám ... Jenže co jsem si tak všimla, tak kluci, se kterýma jsem se takhle seznámila, v tom vždycky viděli něco víc.Já se jim snažila pomoct, když potřebovali ... Stalo se mi třeba, že mě jeden kluk vytáhnul ven, tak jsem šla a za celou tu dobu, co jsme spolu byli, tak jsme se ani jedinkrát nebavili o mně.Takže zatímco já o něm věděla opravdu detailně všechno, jeho ani nenapadlo, že já bych se třeba taky potřebovala vypovídat ... Hodně lidí ze mě má vrbu, což mi sice nevadí, ale já se pak nemám komu vypovídat ... No, a k těm ostatním klukům jsem taky byla kamarádská a oni si mysleli, že to nedělám jen tak, takže tyhle kontakty posléze téměř všechny upadly.Mám v ICQ tolik, se kterýma jsem kdysi byla hodně dobrá kamarádka, kteří ale když zjistili, že z toho nic nebude, tak mi prostě přestali psát.A jelikož si mnohem víc rozumím s klukama než s holkama, tak moc kamarádek nemám a stejně už s většinou z těch, se kterýma jsem se bavila dřív, nejsem v kontaktu.Takže moje nejlepší kamarádka teď studuje v úplně jiném městě a celkově jsem se po střední zase rozešla s lidmi, se kterými jsem se vídala a s nimiž byly ty vztahy přátelské.Navíc bydlím na vesnici, kde je jakákoli doprava docela omezena, takže kdybych chtěla jít někam na akci, musím si sehnat odvoz nebo přespání, a to není jen tak. :/ Takže jsem vlastně v takové situaci, kdy jsem hodně vázaná na sestru, která má ale přítele, takže je na tom úplně jinak než já, a stal se ze mě člověk, který se těší do školy a do práce, protože je rád za jakýkoli kontakt s lidmi.Samota mě ubíjí.A koukám, že dneska píšu pěkné romány, tak promiňte, ale jsem ráda, že se můžu vypsat.

Mě samota nějak vůbec nevadí, taky si kolikrát řikam, jestli to neni divný. Ale bydlim v baráku s rodičema a ségrou a naopak sem většinou šťastná, když sem tu konečně jednou za čas sama, protože jinak se mi to poštěstí opravdu málokdy. A když už jo, tak si to užívam. Jinak když někam jdu, tak jdu nejradši sama (nemyslim hospody, diskotéky apod.,tam by to bylo přeci jenom divný) ale třeba výstavy, procházky, nákupy, ale i dovolený, atd atd. protože si všechno udělám sama podle sebe a nikdo mi do toho nekecá!
Vztah nemam, jsem právě dlouho sama a asi je to taky možná ten problém, protože už jsem na tu svojí samotu hrozně zvyklá a nedokážu si přestavit, že by mi jí teď někdo vzal a narušil...