Ahoj,
loni v říjnu jsem se přestěhovala do ciziny. Dřela jako mezek pět dní v týdnu dvanáct hodin denně, bydlela v hrozným domě, v pokoji o velikosti nudle s holkou kterou jsem neznala. Důvod mého odjezdu byla angličtina. Po 7 měsících jsem odjela do Čech, úspěšně složila zkoušky na magistra, vrátila se a zlepšila bydlení, práci. Za tu dobu už jsem si našetřila celkem slušné peníze, získala skvělé přátelé, dobrodružný samostatný život a toho "pochybného přítele" o kterém jsem již psala. A pak se vše začalo hroutit jak domeček z karet. Ztráta práce, bydlení. Byla jsem v Čechách a užívala si tu svobodu a nic nedělání a život v luxusu, který mi zajišťují rodiče. Jenže v ČR nemám krom zázemí a rodičů nic. Ani jednu kamarádku, přítele si také nenajdu. Chodila bych pouze do školy a ze školy. Jsem tam osamělá, proto jsem se také vrátila do ciziny.
Známý mi slíbil, že mi ubytuje, na pár dní, když přítel nemohl, ale po mém příjezdu (včera) jsem se dozvěděla, že u něj být nemůžu. Do 5 do rána jsem brouzdala velkoměstem s kufrem v podpaždí a čekala na kamarádku u které můžu zůstat pár dní, ale na černo. Takže jsem zamčená v pokoji, mám strach si dojít i na záchod, o sprše nemluvím. Vracela jsem se kvůli svobodnému životu, přátelům i příteli. Ale nemaluju si vše moc růžově? Opravdu mi tohle stojí za to? Žít v sharehousech, doufat ve vztah, vykašlat se v Čechách na školu?
Momentálně jsem jak uzlíček nervů, celý den brečím, odepisuju na inzeráty ohledně ubytování a přitom bych nejradši byla doma, ale vím, že když se vrátím budu stará zapšklá sama doma. Navíc má angličtina ještě není taková aby ta doba, co jsem tu strávila, nebyla ztráta času.
Budu vděčná za jakékoliv názory na mou situaci!
Poslat SZ
Galerie obrázků
