Jak se vyrovnat s neúspěsností léčby?

Ahoj holky,
některé z vás možná ví, že se potýkám s rakovinou prsu - recidiva. Nádor mám v lymfatických uzlinách v mezihrudí a bohužel neoperabilní. Zjistilo se to v březnu, od té doby jsem na chemoterapii. Tolik na úvod.
Bylo plánováno, že nádor se podaří zmenšit natolik, že půjde "odoperovat" nějakou neinvazivní metodou. Bohužel, nestalo se tak, po dílčím zlepšení v létě nyní došlo dle CT opět k progresi a situace je zhruba stejná, jako na začátku. Byla mi vyměněna chemoterapie a já mám nyní hrozný strach, že opět nezabere. Pak už by nade mnou asi tu hůl zlomili a k operaci klasickou chirurgií to údajně není taky, jelikož je jako na průduškách, u tepen apod.
Je pro mep hrozně tězký se s tím nějak srovnat, bojím se, že umřu, respektive toho JAK umřu. Nedokážu si se představit v terminálním stádiu rakoviny.
Přijde mi, že na tohle téma se mnou ani nechce doma nikdo mluvit, když začnu o tom, kde a jaké věci, co auto, co účet atd., dočkávám se takových shovívavých reakcí.
Zatím jsem dobrá, ale mám pocit, že proto právě ta chemo nezabírá - na nádor ani na mě. Vlasy mi po vypadnutí opět dorůstají, krev mám dle testů ok, nezvracím, rozhodně nehubnu 😊, jen jsem pár dní po chemo unavená. Toť vše, fyzicky ok, dlouhé vycházky se psem zvládám dobře.
Začínám se obávat, že účel léčby je tohle, nikoli celková remise, jak jsem doufala.
Neustále hledám na netu o smrti a umírání, už nevěřím tomu, že se z toho dostanu. Beru AD, ale moc to teda nepomáhá.
Holky, tohle je spíš o tom duševním aspektu, nepište prosím, že když budu nebo nebudu jíst tohle nebo támhleto, jak to zázračně pomůže, na to fakt nevěřim...
Proto to řadim do sociálních témat, ne zdraví.