Svatba asi prostě bude...

jinak jakmile jsou děti tak je rozvod často tahanice ať jsou lidé svoji nebo ne.

No on nejspíš nemá důvod... Ono je nejhorší je pravda že bych to někdy chtěla vím že takovího člověka nenajdu ale furt jsem taková nakročená k nikomu nemám takovou důvěru ani k vlastním rodičům stále mi lítá v hlavě to varovné ,,co kdyby,, příjde mě že jsem paranoidní

Reaguji na blackorchid: No já říkám člověku je tolik na kolik se cítí... Mému dědovi je 64 a stále mi říká že se cítí na 30 nedávno začal skákat přes švihadlo ...jinak já si myslím že když si dva dají určitou smlouvu tak pak taková tahanice není ale jak píšu jen si to myslím..

Tohle je ale zase takové alibistické. Ty přeci nejsi svoji rodiče a tvůj přítel už vůbec ne. Čímž to nechci nijak snižovat. Spíš chápu, že tenhle důvod moc nepobírá, jak sama píšeš.

Ale že neslyší tohle, to už je horší. Asi vysvětlovat, vysvětlovat dokud nepochopí

Reaguji na Johannka: No joko on je to nejspíš můj zásek díky nim..nepíš lítá s hlavou v obcích a hlavně je teda tvrdohlavej jako já takže ono to taky moc neprospívá

A proč mu teda prostě nemůžeš říct, že se na svatbu necítíš? Jako nezlob se, ale skoro nikdo není ve 21 letech zralý na svatbu a ty se mi z projevu tady nezdáš moc vyzrálá.

Reaguji na blackorchid: nevím, většina ženských vypadá ve třiceti lépe jak ve dvaceti....

Reaguji na michelle.s: No já zase vždycky říkala, že by se lidi měli brát, dokud jsou do sebe zamilovaní, pak už je svatba jenom majetková záležitost. Ale dokážu tě pochopit. Mě je 23, požádaná jsem byla letos a řekla jsem ANO. Chtěli bychom se brát, jsme spolu 5 let, ale nejde to, na tak velkou svatbu nemáme penízky, ty šetříme na bydlení. Budeme to muset kvůli tomu odložit na příští rok, abychom mohli na svatbě mít všechny, co si přejeme...

Mohla by si mu zkusit říct, že si ho jednou do budoucna vzít chceš, ale teď je to ještě bytečné, že byste měli spíše ty peníze dát do bydlení nebo něčeho jistějšího, než do jednoho dne žranice, tancování a koukání na všechny možný příbuzný... Já teda v tomhle svatbu vidím jako naprostou zbytečnost... Přítel třeba na ní trvá, je to klasik, já mu řekla, že jsem si ho vzala za muže v ten den, kdy mě požádal o ruku o samotě u pláže na dovolené a svatba, kterou plánujem je pro mě už jenom maškaráda pro příbuzný...

Aspoň máte veselo . Trochu se v tom vidím. Mě můj dnes už manžel žádal 3x. Brali jsme se po 7 letech. U té třetí žádosti už začal být nasratý . Řekl, že je to naposledy a jestli odmítnu, tak už nikdy nepožádá. Takže buď v klidu, nejsi v tom sama.

Já mám dojem, že jsou určité typy chlapů, co svatbu potřebují k pocitu "teď se kruh uzavřel". Jakože bez ní nejsou pořádná hlava rodiny, furt to není úplné nebo co.

Reaguji na Lisa: Já mu to řeknu i s důvodem a on to nejspíš nechápe

Reaguji na Thinwiel: Jak tak koukám tak spíš chlapy jsou ti kdo chtějí tu svatbu

Já jsem četla dobrej vtip, který by se dal aplikovat na tvojí situaci - vdát se těsně po dvacítce je jako odejít z párty těsně po desátý večer Pokud to necejtíš, tak do toho jednoduše nechoď. Budeš si vyčítat v bucoucnu, že jsi se neozvala a budeš nešťastná. Pokud je kluk co k čemu, tak to bude akceptovat. Můžete se zasnoubit, ale vzít se po delší době až na to budeš připravená. Je mi 24 a taky bych se vdávat nechtěla, i když mám přítele skoro 4 roky...

Reaguji na Johannka: Měl výdrž to je dobrý

A ono je možný že ten můj to takhle podobně bere přece jenom si tím může kompenzovat to že sám rodinu neměl a možná ho to pořádně popadlo za pačesy v tu chvíli když jsem byla těhotná a řekla že si dítě nechám možná ho to v určitým směru nakoplo a teď se prostě zasekl... já už opravdu polemizuju o všem možný protože nevím kde se to v něm najednou tak vzalo.

Možná ho rozjančilo to dítě...

u nás je to taky tak, že přítel by to bral, ale zná můj postoj, tak se vysloveně žádost i bojí vyslovit.
Já svatbu zatím opravdu nepotřebuju. Fungujeme dobře i bez ní. Je mi 30 (teda skoro).

Reaguji na michelle.s: No na začátku jsem ji chtěla strašně já, blbec poblázněná... už mě to bralo po prvních dvou letech a on se neměl (ani se mu nedivím) a když už mě na tom najednou přestalo záležet, bum a bylo to mám ten prstýnek, co jsem vždycky chtěla, jako důkaz, že jsem mu řekla svoje ano a to mi stačí, najednou to je on, kdo na tom tak trvá, protože takhle se to dělá, je to přece tradice Najednou by chtěl do svatby dát bůh ví kolik tisíc a já jsem tu ten, co si to přepočítává a je mu těch peněz škoda...

Reaguji na VeronikaEma: Jo ten vtip opravdu sedí. no asi podle všeho co čtu budu prostě zdržovat ale i tak už jen to zasnoubení... stejně by mě zajímal třeba i názor nějakýho chlapa který se ženil brzo a z vlastní vůle..