Nový život aneb Jak jste se dokázali osamostatnit od rodičů?

bublinka24
Zanet96
Hlavně mě třeba štvalo, že ač jsem měla celé patro sama pro sebe s přítelem, pořád tam byli rodiče, kteří věděli, kdy jsme přišli, že jsme někam šli, a pak takové ty nevyslovené povinnosti pomáhat a tak, sice mi máma nikdy, když jsme tam byli s přítelem, neřekla běž a udělej tohle, ale přišlo mi správné prostě pomáhat minimálně se zahradou, ale nikdy jsme si pořádně stejně nemohli udělat to, co jsme chtěli. Takže když jsme pak odešli, začali jsme spolu vycházet ještě lépe, než předtím a náš vztah to jen upevnilo...

Tak to mám stejný názor,jsme si vzácnější.
Jako mladá jsem byla pěkný číslo,tak je jedině dobře,že naší byli hodně daleko,jelikož mamka měla předtím tendence mi říkat co můžu a co ne,no klasika,mamkajiná asi nebudu.

imoen
ruku na srdce - kdybych neměla přítele, tak věřím tomu, že bych u nich ještě nějaký rok vydržela, taky bych neměla asi kam pospíchat, protože vím, že sama bych bydlení neutáhla (do paneláku bych nešla a dům sama těžko můžu zvládnout) a zas než být někde s kupou kamarádek, to snad radši s rodičema. Ale v tomhle směru mi strašně moc pomohla VŠ a bydlení na koleji, byla jsem 150 km od domova a byla jsem tam strašně šťastná, když jsem se pak vrátila k rodičům, byl to šílený šok...

Zanet96
Hlavně já byla u rodičů třeba otrávená z toho, že mám něco uklidit/umýt/uvařit/nakoupit atd. Teď mám trašnou radost, když uklidím a přítel mi to pochválí, když nám uvařím, já mám i radost z takové blbiny, jako že se rozbila žehlička a já musím koupit novou Prostě najednou jsem to dělala pro sebe a pro někoho, koho miluju a tím vytvářím náš domov, už to pro mě nejsou jen povinnosti

lucinkaf
já jsem byla na privátě taky šťastná....jenže..všechny kamarády mám tam, kde jsem měla školu, tam, kam se nemůžu vrátit, protože mě někdo fakt hodně ranil, a ti kamarádi se na mě vykašlali. nikoho jiného někde jinde neznám
zůstat doma znamená ztratit i poslední šanci najít si přítele...tady nikdo není. je to patová situace.
jedině najít nějaký podnájem mezi partou cizích studujících holek někde v cizím městě...bože. už jsem tam bydlela minulý rok, ve věcčně prázdném bytě s cizími lidmi, se kterými jsem si neměla co říct. znova na to nemám...

takový ten přirozený vývoj...vysoká, osamostětnění, práce, přítel, vlastní bydlení...u mě nenastal, a už to nedoženu...

[

lucinkaf
Toho jsem se maličko bála taky,ale co mě zbývalo.A byla jsem na vše sama,no jsem i teďale vím,že cokoli bych potřebovala tak mě rodiče vždy pomůžou,jsou super.Ale nerada bych si o pomoc říkala,mám furt pocit,že vše musím zvládnout sama.

jojo,jak si ve svém,jde vše samo a s takovou "láskou"vážíš si všeho mnohem víc,to znám.

Jediný co,že mě občas v bytě přepadne samota,pro jednoho je ten byt "moc velký",ale zase počítám s tím,že snad v něm pořád sama nebudu

ale třeba ještě jo, nic není ztraceno, stačí, když budeš doma a budeš chodit ho společnosti, byť do jiného města, prostě někam, kde bys mohla najít přítele a můžeš ho najít víceméně třeba i na internetu, jestli nemáš s kým chodit do té společnosti...A nebo jak jsi napsala, s někým do jiného města do bytu, ono je to o náhodě, já jsem si se svou spolubydlou na VŠ náramně sedla, ale ve vedlejším pokoji byla holka, se kterou kdybych měla být já, tak jsem zoufalá, ona pořád jen mlčela a s nikým nemluvila - já si potřebuju právě povídat...Takže je ještě možnost zkoušet a zkoušet a nebo jít do podnájmu s nějakým klukem (klukama)

víš, když jsem umyla koupelnu v domě rodičů, tak ač ve svém patře pro mojí potřebu, pořád jsem z toho neměla takovou radost, jako když to umyju teď ve svém No, ve svém, je to sice dům tchána, ale půjčil nám ho, než dostavéme to svoje, takže já to i tak beru jako svůj nový domov, protože se tam prostě musíme starat o vše sami. A jsem si jistá, že až budeme v tom našem domku, že ta euforie bude ještě větší, protože to už bude vše podle našich představ a podle našeho vkusu

lucinkaf
bude to pak ještě lepší,to je jasný.Tak ať brzy bydlíte jen ve svém

Zanet96
děkuju, myslím, že na jaře by to už mohlo klapnou, teď přes zimu se to trochu zpomalí, ale věřím, že na jaře to vyjde

Tak já jsem toužila o vlastním bydlení od 16-ti. Už jsme si plánovala jak budu mít zařízený byteček, co všechno si koupím, atd. Podotýkám že s rodiči mám super vztah, ale prostě jsem chtěla něco vlastního, kde mi nikdo nebude říkat udělej tohle a proč to je tak a ne tak. Moje mamča je totiž dost pedant na pořádek... Ne že bych já byla nějaký bordelář, uklizeno mám ráda, ale abych denně lítala s hadrem po bytě 4h a furt něco pucovala tak to ne!
No, měla jsem obrovské štěstí v tom, že můj taťka zdědil po svém tatínkovi družstevní byt 2+1 (v té době mi bylo 14 když můj děda zemřel). Já s rodiči jsme bydlela ve státním bytě 3+1, rodiče si do té 2+1 sehnali podnájemníka... Po matuře když mě nevzali na VŠ jsme nastoupila do práce, přítele jsem měla už rok a ten podnájemník se zrovna měl stěhovat někam do Prahy.. tak se mě rodiče zeptali jak to teda budem řešit - buď se rodiče odstěhujou do 2+1 a mě s přítelem zůstane 3+1 a nebo se najde jiný podnájemník. Samozřejmě mě lákala představa vlastního bydlení, problém byl v tom že můj partner v té době ještě nebyl rozvedený, jeho žena mu dělala neustálé problémy, tak jsem zvažovala jestli do toho jít, protože finančně bych to sama nautáhla, jenom nájem a inkaso byl stejně velký jako moje výplata za celý měsíc. Ale nakonec jsem to riskla, rodiče se odtěhovali, nechali mi skoro všechno zařízení, vzali si jen ledničku a pár dalších spotřebičů. Ono zařízení bytu bylo už i tak min 15 let staré a rodiče si byt chtěli zařídit nový a moderní Teď už spolu bydlíme 5 let, mezitím jsem si byt odkoupili za 100tis do osobního vlastnictví, udělali kompletní rekonstrukci s minimem zatížení nějakýma půjčkama a hypotékama. takže jsem měla vlastně obrovské štěstí! Kamarádka si třeba musela brát hypotéku na byt a zařízení a budou jí splácet 35 let Toho bych se bála, ale bohužel jinou možnost neměli a bydlet někde musí

Já jsem se odstěhovala od našich v 19ti kvůli dlouholetým neshodám s mamkou/opravdu vyhrocená situace, nechápu, že jsem to tak dlouho vydržela/ do podnájmu, kterej jsem si našla. Dělala jsem prezenčně VŠ a u toho brigádničila,abych měla na nájem a živobytí.
Takže spolužáci chodili ve volnu pařit, já makat.
Po 2měs.jsem potkala přítele /teď už manžela/, po týdnu se nastěhoval ke mně a s placením pronájmu mi pomohl.
Vztah s mamkou je za těch 5let ,co s nima nebydlím, dost zlepšil.

mým hlavním důvodem, proč mě to táhlo pryč, byl bohužel také neshody s mamkou. Dnes je to sice lepší, ale zase se najdou situace, kdy mi to dokáže vpálit do očí a je to mezi námi jak na horské dráze - buď to vychází bezvadně, nebo bysme se nejradši sežrali...Nic mezi tím. Ale naštěstí to teď je tak, že když se porafeme, zvednu se, nazuju boty a odejdu domů. Dřív jsem se mohla maximálně zavřít v pokoji a pak jsme kolem sebe chodily jak bomby před vybuchnutím...

Ahoj, je mně 30 let, od narození bydlím s rodiči, jsem jedináček, od 15 let chodím s přítelem a od 20 let on žije u nás...ted zdědil dům po babičce a chce se tam nastěhovat, já ale nemůžu, protože mám vůči rodině závazky, tvrdí mně, že dům, co mají, stavěli pro mě, že jsem nevděčná atd...nevím, co dělat...

lama
já vím, už se to řešilo jinde...Neváhej a jdi za přítelem