Poslechla jsem své srdce. Rozum a svědomí jsem odsunula do pozatí a to nebyla ta správná varianta. Teď už to vím...Myslím, že jsme ublížili hlavně sobě navzájem...
Naše psaní každý den přetrvávalo. Každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že se těším na každé jeho řádky. Usínala jsem s přáním pěkných snů od něho. Cítila jsem se šťastná. Když jsem tedy zaplašila myšlenky na svého manžela, jeho manželku, jeho děti...Možná už za toto mě budete odsuzovat, ale chybama se člověk učí.
Naše přátelské psaní se začalo měnit v balení, v laškování...Začali jsme si plánovat schůzku, která se i uskutečnila. Ale dopadlo to jinak, než jsem očekávala. Když jsem ho uviděla, dostavil se pocit štěstí...procházeli jsme se, povídali...a mně to stačilo. Bylo tam cítít napětí, vzrušení...ale říkala jsem si, že v této linii mi to stačí a není potřeba zacházet někam dále. Nikdy bych neudělala první krok. Ale zašlo to dále..ale skončilo to naprostým fiaskem. Mazlení bylo fajn, ale dál nic...dostavila se nervozita a dál nevím co...(Nevím, jak to nazvat...David prostě nebyl ani připraven na akci- nešlo to..jen se klepal..). Na řadu přišly výčitky, stud...snažili jsme se to odlehčit, povídali jsme si a rozloučili jsme se polibkem.
Mslím, že ani na jedné straně se neprojevili výčitky z nějaké nevěry ke svému partnerovi. Ale tato situace se musí nějak vyřešit. Svazuje nás oba. Každý se vrátíme ke svému životu, ale...já Davida už beru jako součást života. Nedovedu si představit den bez našeho psaní, můžu s ním probírat cokoliv, každé trápení. Je to asi oboustranné, takže jsme se domluvili na přátelském vztahu.
Já mám v sobě ale strašný zmatek, už jsem to i obrečela a přitom nevím co konkrétně. Logicky vím, že nějaký milenecký vztah by neměl cenu. Nemá na to žaludek on ani já. A asi by mi to ani nestačilo. Vztah partnerský nepřipadá v úvahu už vůbec, protože má rodinu. Manželku nechce opustit kvůli dětem. Což na jednu stranu chápu a na druhou ne. Ale on má na prvním místě děti a kvůli nim udělá vše, i když v manželství ani on ani ona nejsou šťastní. A přátelství? Jde to po tom všem nazývat přátelstvím, k čemu to bude? Nebude nám to ubližovat spíš ještě více, než přerušit všechen kontakt? Proč jsem se na něho tak zafixovala a co dělat pro to, abych se odpoutala a vrátila se zpět na zem? Ničí mě to a mám strach. Chtěla bych ho potkat o pár let dřív...ale změnilo by to něco?
Děkuju za rady a prosím neodsuzujte. Vím, že se nechováme zrovna morálně...Ale citům člověk ne vždy poručí...
, neco je na spatne.Nejde o to, jestli se s nekym vyspis ci ne, ale o to, ze ti evidentne neco chybi nebo jen nejsi na vazny vztah jeste zrala.
. Pokud s manželem bydlí u její rodičů a on tam nic neplatí, pak má jistě peněz odložených dost a v případě rozvodu by se holt musel "osamostatnit". Jestli by rodiče tolerovali ženatého náhradníka s děckem, to nevíme, ale je zbytečné to řešit, protože on patrně od manželky odejít nehodlá. 
Poslat SZ
a k tazatelce... Ty nechápeš, že jsou pro něj děti víc, než Ty? (nebo jen částečně chápeš). Nepochopíš, dokud nemáš svoje. Tou Vaší "akcí" jste si to stejně pos... úplně. Já bych byla rudá až na zadku 
vždyť jsi závislá komplet.. je to jednoduché a dost... a práci si někdy najdeš? nebo po VŠ bude plynulý přechod na mateřskou? Spíš než Davida, nebo jak mu říkáš, bych řešila svůj život. Podle mě máš totiž strach z rodičů.. co by taky řekli, bydlíte u nich zadarmo (to asi na něco šetříte? - není vám oběma trapně, blbě??) a Ty přijdeš s ženáčem, co má 2 děti.. no, vlastně nepřijdeš, on od nich neodejde..