Pocity, kterým nerozumím a neumím je řešit

Občas když mluvím, před někým vystupuji, cítím jako bych to nebyla ani já. Skoro, jako by někdo jiný za mě mluvil
Občas na mě přijde jakýsi afekt, ve kterém dělám věci, které bych "při smyslech" neudělala.
de mě padají pouze nesnášenlivé pohledy a odpovědi ve stylu odsekávání, které popuzuje nějaký můj vnitřní vztek, aniž bych věděla, co ho vyvolalo.
Protože mě to dusí a užírá zevnitř, musím to nějakým způsobem ze sebe dostat.
Mám v sobě pocity, které nedokáži ovládnout a ani nevím, co znamenají.
co tady vlastně řeším, nic se se mnou neděje

Nechci tě strašit, ale jestli tyto výkyvy nálad u tebe přetrvávají delší dobu a nemáš k tomu nějaký konkrétnější důvod, tak mě to normální moc nepřijde. Kdybych něco takového pozorovala na sobě, promluvila bych si o tom v prvé řadě s rodiči nebo sněkým blízkým, a pak by si vidělo, co dál...jestli zajít k lékaři, psychologovi...

Reaguji na Audry: Děkuji za reakci, výkyvy nálad na sobě pozoruji už delší dobu, ale věkem jsou více intenzivnější, ale sama si nepřipouštím, že by to byl problém. Říkám si, jestli si to sama sobě nenamlouvám.
S rodiči to řešit nechci, maminka zemřela a tátovi nechci přidělávat starosti. O psychologovi jsem přemýšlela, ale jak moc závažný problém to je, že bych ho nezvládla řešit sama?

To je mi moc líto s maminkou.

Toť otázka, a máš nějakou představu, jak to řešit jinak? Mě by asi trochu znervozňovalo, že se to spíše zhoršuje a neumím to ovládnout..

Máš dobrého praktického lékaře? Zašla bych k němu, popsala co a jak a uvidíš, jestli ti třeba poradí, zda by byla vhodná návštěva psychologa nebo ti doporučí vyšetření u nějakého odborníka. Může to být banalita, ale lepší nepodcenit

Měla jsem známého, který se choval podobně jako ty - pokud je střízlivý ( a tedy se ovládá ) , chová se jako chytrý a slušný kluk a vše je v pohodě. Když něco vypije, ztrácí se zábrany a je to přesně, jak píšeš : nesnášenlivé pohledy, rýpání, odsekávání, bez příčiny startování do lidí, zloba.
U něj je problém v nevyrovnání se s minulostí ( manželka se s ním rozvedla kvůli zajíčkovi, poštvala jejich kamarády proti němu a obrala jej o jejich tři děti i o vše, co měli ) a v nízkém sebevědomí, plynoucího z finančních problémů.
Myslím, že tvé pocity jsou obrazem nespokojenosti s vlastním životem. Zkus se nad tím zamyslet a v případě potřeby řešit s psychologem, od toho odborník je.

Reaguji na dadabus:

Já zas znám holčinu, které asi před rokem diagnostikovali jednu z forem schizofrenie a už to bylo ve stádiu, kdy bylo jasné, že s ní není něco v pořádku. Jejím blízkým poté začalo docházet, že příznaky se po částech projevovaly už i dříve, než nemoc propukla, jen jim nevěnovali dostatečnou pozornost. Dnes se díky dobře nasazené léčbě a za podpory ostatních už pomalu vrací do běžného života a vyhlídky na normální život má víc než dobré.

Jen chci říct, že člověk nikdy neví, jestli se jedná jen o nějaký psychologický problém nebo zatím může být něco víc.

Možná se toho trochu bojím, nechci si připustit, že by se mnou mohlo být něco v nepořádku, ale stejně tak ani už nevím, jak vlastně vypadá 'normální' život v psychické pohodě. Teď zrovna jsem v pohodě, nic zvláštního se se mnou neděje ani neodehrává, ale i tak jsem v napětí, kdy zase něco přijde. Nejčastěji se to objevuje v kolektivu lidí. A je naprosto jedno, kdo v něm je - i kamarádka na mě v tu chvíli působí nějakou energií, kterou vnímám a vyvolává ve mně ty pocity. Možná to ani tak není její energie jako sspíš moje, která se bouří.

Reaguji na Audry: Děkuji, zkusit bych to mohla
Reaguji na dadabus: Je pravda, že minulost mě velmi ovlivňuje, jak ta lepší, tak v mnohem větší míře i ta špatná, ale otázkou je, zda mě dokáže ovlivnit natolik, abych se cítila takto.
Reaguji na mroskvicka: Stále přede mnou stojí to, že k psychologovi půjdu s tím, že mám špatné, měnící se nálady a on sám si poklepe na čelo s - "Vždyť tohle je přece běžná věc!"

Moc se omlouvám za takové mé dilema, zdá se mi vše složité a banální zároveň

Bojuju s dost podobnými pocity, takže ti asi neporadím, ale pokusím se ti říct to, co jsem vypozorovala a za tu dobu pochopila já.
Jak dlouho tyto tvé stavy trvají, odvždycky nebo pozoruješ změnu od nějaké přelomové události? Děje se ti to jen s lidmi nebo i když jsi sama? Jak se cítíš mezi lidmi? Cítíš se v životě šťastná? Byla doba, kdy jsi se šťastná cítila - pamatuješ si, jestli jsi se v té době cítila jinak, než teď? Necítíš, že bys v sobě měla něco nevyřešeného?
Nemyslím si, že by to byla zrovna schizofrenie, i když kdo ví, k čemu tyto prohlubující se stavy nakonec mohou vést. Myslím, že v sobě třeba bojuješ s něčím, co se stalo a neumíš to vyřešit (to je můj případ). A na to se navršily deprese. Jenže i přes to se snažíš fungovat normálně, vést normální život, bavit se s lidmi, jako by se nic nedělo. Ale sama sebe neošálíš. Pak to, jak se skutečně cítíš, vyvěrá ve všech špatných pocitech.
K psychologovi určitě jdi, myslím, že se nemýlím a že to jsou ukázkové deprese.

Asi není důležité zhodnotit svůj problém na nějaké stupnici a podle toho se rozhodnout jestli zajít za psychologem.. když tě tento způsob napadl, tak tam běž..

Reaguji na Doreen: Tyto stavy přetrvávají.. vlastně ani nevím. Tak nějak se postupně rozvinuly, ale jak nad tím přemýšlím, tak pozorovatelně se začaly projevovat zejména po nástupu na střední - začalo to naprosto plynule.
Většinou přichází když jsem mezi lidmi. Nejsem zrovna hovorný typ ani extra společenská nejsem, necítím se mezi lidmi dobře, hlavně mezi lidmi, kteří mi nic neříkají - s kterými si nerozumím - v takové skupině nekomunikuji, ale raději pozoruji, co se děje, což ve mně vyvolá ty negativní pocity, občas přichází myšlenky, že mezi ně nepatřím a když takovou skupinu opustím, říkám si, že mě teď pomlouvají, jak jsem divná.
V životě se šťastná cítím chvilkově - občas přijde nálada, kdy jsem opravdu ráda na světě a mám v sobě příjemné pocity a na druhou stranu začnu žití nenávidět, ale i přesto si říkám, že vše nemůžu vzdát, protože vím, že ta špatná chvilka zase odezní a přijde to dobré
Nevím, jestli cítím, že mám v životě něco nevyřešeného. Možná ano, nějaké myšlenky z minulosti se stále vrací a ráda bych jim dala jinou tvář.
Deprese, právě máma na deprese trpěla a teď si říkám, zda by to na můj život teď nemohlo mít také nějaký vliv.
Reaguji na mroskvicka:
Všem moc děkuji, návštěvu psychologa určitě ještě zvážím, možná by můj život potom mohl chytit jiný obrat

Já nevím... schizofrenie. Nebudu tvrdit, že ne, ale přijde mi to přitažené za vlasy.
Já takovými stavy trpím (téměř neměnně, poslední rok spíše pozoruju zlepšení) téměř 4 roky od smrti mé mamky. Vnitřně se cítím nešťastná a taková "nedovyvinutá" (ač to zní asi dost divně), i moje mamka trpěla silnými depresemi. Jinak se ale snažím být silná a jít dál, i když už se mi dávno jít dál nechce - a ty stavy, myšlenky, které mám, jsou takový můj útěk. Nemám žádné sebevědomí, mezi lidmi se moc necítím, ale chodit mezi ně musím, protože zavřít se doma není cesta. Já prostě jít dál musím, necítím, že bych měla moc na výběr. Byla jsem u psychologa (několik různých) i psychiatra. Nic, nikomu jsem se asi schizofrenně nejevila. Realitu vnímám normálně, stav, kdy si říkám, jestli jsem to vůbec řekla já, zažívám třeba při silné nervozitě, když musím mluvit s lidmi a mám z toho strach. Otázkou, kdo vlastně vůbec jsem a naprostým nevědomím, co dělat dál, se zabývám taky dost často. Nechci to rozhodně zlehčovat, ale myslím, že ty negativní pocity jsou jakýsi ventil, kterým uvolňuješ svou nespokojenost se svým životem.

Reaguji na Szilágyi: jak to popisuješ, cítím se hodně, hodně podobně. Já nevím, možná zlehčuju svůj stav, ze začátku jsem si prošla obdobím (asi rok a půl), kdy mě naprosto sžírala myšlenka psychózy/schizofrenie. Psychiatr mi pak diagnostikoval obsese a deprese. Jsem hodně citlivá na těžké diagnózy z diskuzních fór. Určitě si dojdi k psychologovi, když budeš mít štěstí, pomůže ti to rozklíčovat. Psychiatra moc neradím, měla jsem moc milou, ale měla jsem tam pocit běžícího pásu, rychle vyslechnout, předepsat léky... ty mi sice pomohly přenést se přes nejhorší (neberu je už přes rok a půl), ale nic moc to nevyřešilo.
Mám pocit, že život s depresivním rodičem dítě dost ovlivní. V tom, že pak samo dost těžko hledá svoje místo ve světě (pocit "kdo jsem") a chybí mu víra v život.