Jít do vztahu, aniž se člověk zamiluje?

I to je možný, každopádně uvidím jak se to bude vyvíjet dál.

To znám, tři roky jsem "čekala" na jeho odmilování. Už když jsem fakt nemohla a začala hledat jinde - sice blbě, ale začala, tak ON přišel na to, že ho ta jeho vysněná jen tahá za frňáček a chce peníze..
U mě se vyplatilo ho vzít z5 a vlastně si na něj počkat. Ne vždy to ale funguje, většinou to bývá tak, že dívka po velké lásce je jen záplata.. A do záplaty na zlomené srdce se těžko zamilovává.. Je to jen přestupní stanice. Samo to funguje i opačně. Potřeba zapomenout není ten správný důvod pro nový vztah, není to fér vůči osobě, která může být sebedokonalejší.
Přeju ti, ať to dopadne dobře a ty se netrápíš.. H.

Reaguji na Bobina123:
Uržchlene si prečítaj tú knihu o mmrchách ... nepamätám si presne ako sa volá, ale to by ti mohlo pomôcť.

Proč muži milují potvory od Sherry Argovové.
Je i druhý díl Proč si muži berou potvory .

To, jestli se dáte dohromady s někým, koho máte "jen" rády a on k vám cítí víc, to je čistě na vás. Protože z vlastní zkušenosti vim, že to v určitých situacích dokáže na jednu stranu dost pomoct - třeba si díky tomu člověku uvědomíte, co chcete, třeba se do něj zamilujete také nakonec.... ale umí to teda dost ublížit. Byla jsem v obou rolích, takže vím, o čem mluvím. Je to hra s ohněm, kdy buď převládne to, že nechcete ublížit, nebo to, že to prostě chcete vyzkoušet. Vím, že to zní sobecky, ale v životě jsem se s chlapama a vůbec i s lidma tak spálila, díky čemuž jsem si uvědomila že tohle je jen a jen můj život a já jsem tu od toho, abych si ho sama tvořila, a že nikdo jiný na mě taky nebude brát ohledy....

taky nad tím začínám uvažovat...už fakt nevím, v životě jsem byla zamilovaná pouze jednou a vydrželo mi to hodně dlouho (už je to skoro šest let), vlastně to možná ještě úplně nepřešlo ale spolu být nemůžeme...
od té doby se nemohu do nikoho jiného zamilovat, nebránila bych se tomu, ale prostě nikdo koho jsem potkala mě nedokázal zaujmout, několikrát jsem zašla s někým na "rande", ale vždy mě to s dotyčným spíš otravovalo.../
tak už nevím co s tím, asi nedokážu s někým být, aniž bych něco cítila, ale to se asi nedočkám, už je mi přeci jen přes dvacet.../ už i kámoška mi říká, že už mi je fakt hodně a měla bych začít žít, s někým začít chodit i když k němu nic necítím nebo aspoň s někým spát...jenže já na to asi nemam...(

Reaguji na xTery: Však to je taky blbost se hned zamilovat... nenuť se do toho a na rande jdi jako by sis šla posedět s někým, z koho by se mohl vyklubat dobrý kamarád... třeba se zamiluješ ani nebudeš vědět jak, takhle to od sebe moc očekáváš...

Já teď mám vztah, do kterého jsem šla víceméně z rozumu po předchozím zklamání. První rok to bylo super, najednou kluk, se kterým nebyly problémy, spolehlivý, stejné zájmy, podporuje mě, je zajištěný, nemám mu téměř co vytknout. Jen to, že sex, který byl už na začátku z mé strany vlažný (chybí tam holt ta přitažlivost z mé strany) je pro mě teď utrpení. Je mi s ním dobře, dokud po mě nechce sex...jsem už na tom tak, že je mi skoro do breku, když se s ním vyspím...a to jsem bývala hodně sexuálně založená, teď bych nejraději sex úplně zrušila
Je mi jasné, že takhle to dál nepůjde a buď se z toho zblázním, nebo se budu muset rozejít. A je mi z toho smutno, protože vím, že mu tím hrozně ublížím, což mě úplně fyzicky bolí, protože ho mám strašně ráda...takže vlastně jen čekám, až se to ve mě vyhrotí tak, že už jiná možnost nebude a mám čím dál tím větší výčitky svědomí...