Společné bydlení - vaše zkušenosti

Tak mě přijde rok dostatečný....My se s přítelem začali bavit o sestěhování po půl roce (po společné dovolené) a protože to bylo trošku složitější, sestěhovali jsme se po 3/4 roce chození.....

Proč máš pocit, že ten Tvůj s tím teď moc nepočítá?

My jsme spolu začali bydlet po cca roce a půl a v pohodě, celkem nám to šlape. Myslím, že s tebou přítel počítá, třeba jste si jen nějak nerozuměli. Zkus mu to na rovinu říct, že ti končí podnájem a jak to teda bude. Je to fajn, být spolu :)

Tak abych tedy přispěla svou troškou...o společném bydlení jsme se začali bavit po pár měsících, bydlet jsme spolu začali po 3,5 letech, pořídili jsme si vlastní domek a po dalším roce a půl jsme se rozešli. Mě připadalo všechno super, až na to, že jsem neměla práci, to mu vadilo, když jsem si jí našla, tak se se mnou stejně po 4 měsících rozešel. Teď mi dluží dost peněz. Mám nového přítele a s ním doufám, že už to vyjde, ale pokud bydlení dopadne, tak až tak po roce .

Jinak je to hodně o věku, jinou dobu čeká člověk se sestěhováníms e v 20 a jinou dobu v 28

Njn, ono je lepší jít nejdřív do podnájmu nebo se jeden nastěhovat k tomu druhému (pokud má své ybdlení) a ne hned společně investovat.....

Já jsem se stěhovala tak nějak nenápadně "po igelitkách", až jsem tam měla mraky svých věcí a bydlím tam 😊

Hlavní je komunikace - na rovinu si s nim o tom promluv. A i o tom, jak společné bydlení vidíte (chlapi se většinou bojí o svou svobodu..) Můžete to tedko třeba zkusit na 4 dny v týdnu, dokud máš bydlení jisté.

Tak my se sestěhovali spolu po roce chození, ted rok spolu bydlíme ve spolubydlení s jinými lidmi a od července jdeme jenom sami. Jinak my jsme zjistili, že když spolu nejsme tak se hádáme a když sme tak je vše ok ..jinak nám to klape perfektně ....ale jinak jsem toho názoru, že bych do společného bydlení tak rychle nešla, ale protože jedna spolubydlící odešla, tak byl vhodnou náhradou

my jsme spolu bydleli prakticky hned . Seznámili jsme se na koleji, takže to první půl rok nebylo úplně ideální, ale byla jsem pořád nakýblovaná u kluků, učila se tam, spala, vlastně jsem tam trávila téměř veškerý volný čas a k sobě jsem si chodila jen pro věci . Prázdniny jsme pak strávili spolu (ale to teda více méně u jeho rodičů), no a po prázdninách už jsme bydleli spolu. Už spolu takhle bydlíme tři roky (myslím v samostatném pokoji bez kluků ) a naprosto nám to vyhovuje. Oba tvrdíme, že jsme navzájem ti nejlepší spolubydlící a už si ani moc nedovedeme představit přejít ke klasickému studentskému bydlení, že bychom byli v pokoji s někým jiným. A ono teda i to bydlení je podmínkou našeho vztahu, protože jinak by jsme se vůbec neviděli (přítel se většinou vrací mezi 8 a 10 večer)

S přítelem jsem přes rok a o společném bydlení jsme taky mluvili a všechno dobrý, a cca před dvěma týdny jsme měli období kdy jsme se vídali málo, kvůli práci plus nejsme ze stejného města tak jsem o společným bydelní začala a on najednou sto důvodů proč to nejde a ani jeden proč jo. Asi se vyděsil že bych přešla od slov k činům A pak o tom sám v klidu popřemýšlel a už to zase jde

Reaguji na Rehny:
Tohle je možná klíč ke šťastnému společnému bydlení - ovšem až na to riziko, že pouze u toho společného bydlení to i zůstane, bez dalších posunů ve vztahu ....
Vždy jsem tvrdila, že sestěhování lásku zabíjí. Na začátku vztahu je to vždycky všechno super : dvouhodinové chystání se na rande, schůzky s přítelem jen tehdy, kdy člověk chce a kde chce, těšení se jeden na druhého, vášeň a takový ten pocit užívání si těch společných chvil naplno. A pak zase svatý klid ve svém domově ...
No a najednou dup, dvojice spolu bydlí : vidí se i v situacích, kdy není člověku příjemné, aby jej někdo viděl, už se neřeší (pouze) to, kam se půjde na večeři, ale to, že je potřeba zaplatit složenky, přeinstalovat počítač, ...tisíc praktických blbostí a i když člověk přijde unavený a případně nasr ... naštvaný z práce, je potřeba nějak komunikovat. Z fiktivně dokonalého vztahu dvou fiktivně dokonalých lidí se stává denní rutina a domácí otrava.
Mé poslední zkušenosti ukazují, že asi bude lepší přeskočit to romantické období iluzí a rovnou tím společným bydlením začít

No protože jsem o tom začala mluvit stylem že mi bude končit pronájem a že si budu muset hledat něco jinýho, ale že se mi prostě nechce, že to nemám ráda, ty telefonáty apod. A on se zeptal kdy to tak začnu hledat, aby i on začal hledat - jemu totiž odchází spolubydlící, takže bude hledat náhradu... tak zarazilo mě to. Před půl rokem sme se o společném bydlení bavili a to mi, řekl, že bych mohla jít k němu, ale že mu to přijde zatím brzo, že až tak po roce. A rok je teď....
Každopádně ještě počkám po dovolené a pak se ho zeptám na rovinu.

Tak holky, myslela sem, že z toho utvořím nějaký průměr, ale každá to máte opravdu jinak

Reaguji na dadabus: jooo, na tom něco je Vidím to na nás taky, že když sme spolu třeba celý týden, nebo někdy i prodloužený víkend, tak začít řešit co bude na oběd a kam pojedem na nákup je celkem "nuda"

Reaguji na Ellenuschka: dobré... Popravdě myslím, že tomu mému by to tak nějak vyhovovalo...ne to říct natvrdo, ale prostě aby to vyplynulo

Tak tenhle pocit taky někdy mám....většina hádek je po smskách nebo po týdnu nevidění se. Jak se vidíme každý den, je to většinou ok

My jsme spou začali bydlet po sedmi měsících (já 20, on 22), ale to bylo způsobeno spíš tím, že jsem šla na školu do Prahy, on se chtěl taky odstěhovat, tak jsme šli rovnou spolu. Teď spolu bydlíme devět měsíců a nemyslím jsi, že by jeden nebo druhý přišel o nějakou svobodu, nebo nám to nějak uškodilo, jsme spokojení. Jasně, musíme řešit víc provozních věcí, občas se chytneme kvůli blbosti, která jednomu nebo druhému vadí, ale nic zásadního.