Tichá domácnost

Holky, každý má nějaký trapný a ubohý chování někdy... Kdo jste bez viny, hoďte kamenem. Kdyby jí řek, že je p.ča, bylo by to taky blbý. Každý se někdy vytočí a každý jinak.
Řekla bych, nepokoušet se rozmlouvat, prostě holt čekat. Pandě moc děkuji za upřesnění, přítel mi to nedokáže nikdy tak přesně vysvětlit, a to jsem s ním o tom kolikrát mluvila ve chvílích klidu, co ho k takovýmu chování vede...

ano, takhle to i přejde rychleji, řekla bych...

z tichého partnera bych asi měla infarkt... jsem cholerik a nejvíc mě vytočí flegmatik.. jinak taky občas byl sem tam (2-3x za vztah 4 roky) pokus o tichou domácnost (z jeho strany) a je to fakt blbý.. naštěstí každou naší hádku/problém vyřeší se proste dobře vyspat, pro oba Večer na nože, ráno se usmíváme, njn těžko říct co je lepší, při hádkách padají i různá slova, která nejde vzít zpět, a urážení je zase deprimující pro druhou stranu. Nastěstí (pro mě) ve sporech převládá Itálie nad ... nevím kde spolu nemluví tak nad tím.

no ten muj třeba řekne tohle slovo, a pak se obhajuje "já řekl, že se tak chováš, ne že jsi a to je rozdíl"

Každému co jeho jest. Já osobně bych jej třeba na kolenou prosila, ať už toho necháme. Můj brácha třeba zase ženu prosí, ať už proboha přestane běsnit a ať je alespoň dva dny tichá domácnost, ať je pokoj. Každý to má jinak.
Nejsem trpělivá a čekání by mně zabilo. Můj problém je, že nemůžu spát s nepřítelem, tak obyčejně uteču na noc pryč, manžel za mnou a popřitom se usmíříme. Ležet v noci vedle někoho a mlčet...pro mně smrt.

Můj přítel tichnou domácnost neprovozuje, ani si to nedovedu představit Provozuji ji já, protože mě něčím naštve a není schopný se nějak omluvit/obhájit/cokoliv na to říct Takže u mě je důvod, že čekám, kdy přijde a vyjádří se, protože se mi nechce dělat, jakoby nic... Takže jiné řešení než komunikaci asi nevidím

Ahoj holky. Já podobný problém měla s přítelem zezačátku vztahu... ovšem jsem jako Tiakia a rozčilovalo mě to (moje předchozí vztahy byly spíš itálie, takže strašný nezvyk). Hlavně když se urazil z mého pohledu neprávem. To se ve mě vařila krev. Dala jsem mu to teda mnohokrát sežrat - vždycky s tím, že si to mohl ušetřit, kdyby normálně komunikoval..... a musím říct, že se už prakticky neuráží a vícehodinové mlčení to už vůbec ne. Dřív to bylo třeba půl dne (vlastně někdy i dýl). My už se teda ani nějak extra nehádáme.

Také vím o léčbě šokem, kterou jedna známá udělala muži. Jakmile zas přestal komunikovat, tak vzala děti a odjela k rodičům, vypla telefon a on netušil, kde jsou a zda je ještě uvidí.... od té doby se prý už taky neurážel, resp. žádná dlouhodobě tichá domácnost.

jj, to znám. Vždycky jeden utekl na gauč a druhý ho naháněl a udobřoval se...

Jinak já jsem taky spíš introvert a když chci být sama, tak to řeknu a jdu se zavřít do ložnice, kde si třeba čtu knížku. Ale jinak v případě potřeby stále komunikuji.

Osobně si dovedu představit, že někdo není cholerický a potřebuje naopak ticho pro to si to v sobě protřídit a pak to s partnerem konstruktivně probrat. Ale nemyslím si, že by takový stav trval několik dní - těch několik dní mi přijde spíš jako schválnost a snaha dát to tomu druhému sežrat (a znám člověka z rodiny, který to s oblibou používá, proto k tomu mám odpor)......Já nevím, dle mého se mají konflikty řešit komunikativně a ne mlčením. Když se s někým hádám, tak v tom konfliktu alespoň vyřknu co mi vadí. Když mlčím, tak to obvykle neudělám......

Problémy se mají řešit a vyřešit , i za cenu toho, že by člověk řekl něco ne až tak "kulantně". Raději se omluvím, že jsem byla protivná, než abych se musela stydět za to, že ani nejsem schopná mluvit. Bývalý byl přesně ten typ, co potřeboval týden mlčet (poté co jsem např. neumyla nádobí, nebo jsem neslavila jeho narozeniny, když mně chytil zápal plic a měla jsem 40tky horečky..) , takže už nikdy víc. Je to znak nevyzrálé osobnosti a pro vztah naprosto nepoužitelné - druhá osoba se kvůli malichernosti cítí příšerně a ještě má tendence se omlouvat, i když to kolikrát vůbec není na místě....lidi co se tak chovají by se nad sebou měli zamyslet. Trucovat na pár hodin v pracovně je ok, ale když už to trvá víc jak půl den, je to skutečně zbytečné. Co tam jako potřebujete v tichosti řešit? Obviňující řeč pro partnera a výmluvy, nebo argumenty? Nechápu, stejně konflikt v partnerství řešíte vždycky dva, nechat si všechno pro sebe je sobecké ne? Když si člověk potřebuje popřemýšlet, tak nemá za pár hodin co dělat... Pak už je to jen o trápení a vycukání partnera, což je podle mně sprosté...A nějaké "sorry ale prostě nemám náladu na mluvení" taky není znakem slušného chování....Ano nemusíte mít chuť mluvit, což já naprosto chápu...ale základní konverzace snad nikdy nikoho nezabila..mlčet tři dny po malicherné hádce s partnerem by mi přišlo divné..

Reaguji na Aleopa: Naprosto s tebou souhlasím, ale zase nemůžu říct, že by byl pro vztah nepoužitelný - asi. Nevím, po většině stránkách mi vyhovuje, ale tohle je opravdu peklo. Občas ho chci také podusit a právě z toho důvodu, aby si uvědomil, že to, co dělá není správné, ale prostě to nedokážu - max. pár hodin. Pak mě napadjí otázky, co se partnerovi honí hlavou, jestli se nějak netrápí atd. ... tak toho raději nechám a jdu si otevřeně promluvit.

Na jednu stranu jsem za tento jeho zlozvyk ráda, ale na druhou je to pro mě ubíjející. Mluvili jsme o tom, řekla jsem mu, že se při tom opravdu necítím dobře, je to od něj sobecké a trochu i povýšené. Snažil se tvářit, že je v pohodě, ale asi to v něm vřelo, že jsem mu něco takového řekla, tak jsme se alespoň domluvili na ultimátu, aby mi vždy řekl, co je za problém a dále ať si nad tím medituje, jak chce, pokud to potřebuje pro klid duše.
Uvidíme, zda se to nemine účinkem.

Pokud máte ještě další zkušenosti s "nemluvkou", ráda je uvítám

Občas to také tak dělám, ale rozhodně to není záležitost na několik dní. Jen pro ten moment, aby si dotyčný uvědomil, že něco není v pořádku a já abych se v té chvíli stačila uklidnit.

Reaguji na Szilágyi: Jojo, ono pár hodin se dá pochopit samozřejmě, to ne že ne, zas až tak přísně jsem to nemyslela ... já jsem občas taky tak strašně nasr***, že prostě odejdu a jsem nemluvná, aby si chlap uvědomil, co udělal..ale na normální denní věci typu kdy jdu do práce a pod. odpovídám a když ze mně partner tahá informace o hádce, tak mu prostě řeknu, že na to nemám náladu, že to vyřešíme až se trošku uklidním, tak ať mi dá aspoň hoďku/dvě úplného klidu bývalý byl právě typ, který práskl dveřma a v tom lepším případě za mnou zašel za dva dny, v tom horším jsem o něm týden neslyšela a to to byly fakt prkotiny o ponožkách, neschopnosti se domluvit a tak...vytáčelo mně to k nepříčetnosti teď mám partnera, který je přesný opak, ten mi zas nedá ani těch 5 minut na vydechnutí, což taky není ideál..ale pro mně furt lepší než mluvit do "mrtvoly" a nemít žádnou odezvu

Reaguji na panda08: Každý člověk je jiný u nás je tím pádem asi fajn, že sprostě si nenadáváme ani teda v afektu, prostě se jen kvůli něčemu hádáme..ale do kra* a deb*lů to nedošlo nikdy to už je zas o něčem jiném - sebeovládání. Hádat se dá i slušně a není k tomu potřeba ticho a dusno.