Rozmlouvat svatbu kamarádce?

Moje kamarádka mi nedávno celá šťastná prozradila, že jí její dlouholetý přítel požádal o ruku (je nám 25let). Její situaci se pokusím popsat co nejvýstižněji, ale zkrátím to. On je zkrátka psychicky narušený človek. Má problémy s alkoholem, automaty, agresivní chování. Ona je krásná, inteligentní holka. Vždy, když něco vyvede (viz automaty apod.), tak je z toho celá nešťastná a ví, že by se s ním měla rozejít, a že jeho chování je rozhodně mimo normu. On pak samozřejmě seká chvíli latinu a ona dělá, že nic a ještě ho omlouvá. Mám trošku pocit, že z nějakého důvodu má i ona určitou potřebu mít nad ním moc a neustále ho zachraňovat. Její rodina jí ho neschvaluje, ale ona je dospělá a bránit jí v tom nemohou. Bydlí spolu. On teda i navštěvuje psychologa, ale nemám pocit, že by si sám uvědomoval tíhu jeho problému. Párkrát tam jde a pak na to zas kašle. Vždy jsem jí svůj názor na něj řekla a moc bych jí přála, aby byla šťastná. Ale on ji, dle mě, táhne ke dnu. Když je však jejich krize zažehnána, nemám pocit, že je ode mě na místě, abych trvala na tom, že by ho měla poslat k vodě a zkrátka se dělá, že nic.
No a teď přišla s tím, že ji požádal o ruku. Ona samo řekla, že ano. Ale protože je to má velmi blízká kamarádka, hodně mě to vnitřně užírá. Příjde mi, jako by neměla sílu ho opustit i ze strachu, že zustane sama. Svěřila se mi i s tím, že si jistá není, ale že si myslí, že tyto pocity má každý před svatbou, tak to asi nechá být. Teď, když je zasnoubená, tak já nevím, jestli je ode mě fér a mám právo na to, jí její "štěstí" kazit. Na druhou stranu si říkám, že je má nejlepší kamarádka a měla bych jí říct nahlas to, co vidí všichni okolo. Ono nikdo nechce v takové situaci slyšet, že ten její je fakt vůl, že se jí to jen nezdá.....ale nechci být zase za špatnou, že to řeknu zrovna já. Jde mi jen o to, aby si nezkazila život, vím, že má na víc:-/.