Měla jsem přítele od svych 15 let. Po 9 letech jsme se rozešli, teď jsme od sebe 3 měsíce a mě začíná hrozně chybět.. Ale první vám musím říct všechno od začátku..
Náš vztah byl krásný, hádali jsme se sice hodně, ale zase jsme se hrozně milovali a bylo to na nás vidět. I okolí nám to říkalo. My sami jsme si to říkali. Bylo tam prostě jakési souznění. Jenže pak mi přišlo, že si mě partner váží míň a míň. Hádky začali být ostřejší a já si stále častěji kladla otázku, jestli je to ten pravý a hlavně byl můj úplně první tak jestli na mě nečeká někdo lepší.. Možná hloupé a sobecké, já vím. Začal být takový pecivál, nikam se mnou nechtěl chodit. Měla jsem pocit, že s ním v budoucnu nic nezažiju. Nechtěl cestovat, nebyl moc kulturně založený. Tak jsme se rozešli. Pár dní na to, jsem odjela na dovolenou. Tam jsem někoho poznala. Úplně mi pomotal hlavu. Jenže už po pár týdnech jsem se skrz něj začala trápit. Veděla jsem že to nikam nevede, ale nepřipouštěla jsem si to. A teď je úplný konec a já přemýšlím nad svým minulým vztahem. Že mi vadili věci, na kterých se dá pracovat. Jinak jsem s ním byla většinu času šťastná. Od té doby po rozchodu, všichni říkají, že to nejsem já. Tak co když to byla chyba? Co když to byl ten pravý? A já to zahodila? Že kdybych nepotkala toho muže na té dovolené, tak bychom se k sobě vrátili, jenže on mezitím v té době si našel jinou a teď je s ní hrozně šťastný. Paradox že?