Ahoj děvčata,
před měsícem mi bylo 22. Pořád bydlím u rodičů.
V dubnu 2014 jsem si konečně našla práci na HPP. Naskytla se mi tedy příležitost k osamostatnění.
Problémem je, že smlouvu mam na dobu určitou. Pokud o mě zaměstnavatel bude stát i nadále tak na neurčito ji dostanu v říjnu 2016 max v březnu 2017.
Do té doby nemám jistotu a bojím se jít od rodičů. Pochopitelně z důvodu, že smlouvu nedostanu a než najdu jinou práci tak budu přežívat nebo se kvůli financím budu "muset" vrátit k rodičům..
Nadruhou stranu situace doma je k zbláznění a já bych ráda vypadla, ale celé dny (mimo práci) bych byla uplně sama.
Rodiče spolu několik let nemluví. Každý "žijeme" ve svém pokoji, dělíme se o koupelnu a kuchyň. Byt je napůl mamky a napůl taťky.
Nejsou schopni se domluvit kdo si nechá byt a kdo toho druhého vyplatí - resp. táta chce vyšší částku než je máma ochotná dát..
Pokud se odstěhuju, rodiče spolu beze mě v bytě nebudou. To by byt prodali a dělili by se půl na půl.
Já byt prodávat nechci - nejde o nostalgii ale o ekonomický pohled.
Je to krásný, prostorný 3+1 byt, kde se platí neuvěřitelně malý nájem..
Když půjdu jinam, tak za stejně velký byt (ve stejné lokalitě) dám víc jak dvojnásobek.. Za nájem (a veškeré poplatky) který máme v tomhle bytě si nepořídím ani 1+1 takže je škoda se tohoto bytu vzdávat.
První otázka: Je žalostný být pořád s rodiči když je mi tolik kolik mi je a už pracuju?
Druhá: Šly byste od rodičů i když nemáte jistou práci?
Třetí: Šly byste od rodičů s vědomím, že prodají byt s dobrým nájmem? (tady ještě podotknu - tohle řeším proto že i když já nemám na byt žádná práva tak doma je návrh, že máma tátu vyplatí, ona se odstěhuje a mě byt přenechá)
Omlouvám se jestli je to psané nějak zmateně, ale nějak se to ve mě přes svátky rozbouřilo a pořád přemýšlím co se životem..
Poslat SZ
Galerie obrázků
Ale bylo by to nejlepší řešení.. 
)
POZOR
