Manžel mě u porodu zklamal

Já bych v první řadě manžela nebo partnera u porodu nechtěla. Vlastně bych tam radši neměla vůbec nikoho. Je to intimní záležitost, která vyžaduje pokud možno co nejvíc klidu, aby porod probíhal tak, jak má. A je to ženská záležitost... jak jsi nakonec viděla z reakce manžela.
Řekla bych, že tvůj muž u porodu nikdy opravdu být nechtěl a tys ho k tomu asi dotlačila. On to nezvládl a teď se tu frustraci snaží hodit na tebe, aby si to nemusel přiznat. Jeho řeči jsou fakt hloupé, ale možná jsi i ty předtím hloupě tlačila na něj, aby tě jako při porodu nějak "podpořil", i když on o to vlastně nestál a necítil se na to.
Takže on se teď asi cítí, že selhal a zklamal tě, a ty se zase cítíš uražená... což je teda fakt vražedná kombinace. Zkus ho pochopit a nehroť to, nebo se rozejdete kvůli hloupému nedorozumění, což si to narozené dítě nezaslouží.

Viděla jsi někdy porod? Ono to fakt není nic moc hezkýho. Neříkám klasický porod, kdy by žena měla možnost rodit po svém, ale to, jak ji tam roztáhnou jako nějakou nadívanou kachnu, čímž stáhnou na minimum možnost jejího těla zvládnout všechno přirozeně a s minimem odporu... Já sama jako ženská bych z toho pohledu asi nebyla úplně v nejlepší kondici.

Reaguji na mau-mau: chlap přece nemusí stát naproti tomu výjevu ne?

Já nejsem v nejlepší kondici už jen z tvého barvitého popisu Se vším napsaným plně souhlasím

Před porodem byl náš vztah v pohodě. Manžel i říkal, že se těší na porod, já ho do ničeho nenutila, jen jsem doufala, že řekne, že tam být chce, ale to jsem neventilovala nahlas, Manžela jsem se jen zeptala a on se nadšeně tvářil a řekl, že při tom rozhodně chce být. Proto pro mě byl šok najednou když řekl, že nemá čas, byla jsem hodně na tom psychicky špatně a porod musel být klešťový a opravdu to byla nejhorší bolest, že jsem nedovedla být potichu a manžel přišel zrovna, když jsem křičela opravdu hodně nahlas a místo toho aby se radoval z dítěte, tak mi vynadal za křičení. Nějak s tím nemůžu žít, že se zachoval takhle, jako sobec

jak já ti rozumím. Měla jsem dlouho přítele, kterej mi pořád nadával.. Je to teda trošku něco jinýho než porod, ale v prakticky je to to samé. Třeba jsem mluvila trošku víc nahlas a hned prosim tě, ztiš se trochu.. Nebo jsem se někdy párkrát od srdce hodně nahlas zasmála a on nemusíš se zase smát tak nahlas. Nebo když jsme byli na dovolený a zkoušeli jsme tenkrát jet na takovým nafukovacím balonu a táhl nás skútr, no já křičela, bylo to hrozný, bylo mi z toho zle a on pořád musíš tak řvát? buď už zticha apod.

Jako já už jsem to prostě nevydržela a přítele (ne jen kvůli tomuhle) opustila. Vždycky když řekl něco podobnýho, uplně mi vyskočila žíla na čele a chtěla jsem mu naflákat. Naprosto tě chápu... Tvuj manžel je sobec a měl by si zkusit rodit! Myslim že máš právo být naštvaná a dotčená!

kdyby jsi nechtěla jeho přítomnost na sále,tak jsi nemusela takovou reakci vidět.
Tisíce dětí se narodilo bez asistence otců a bylo vše v pořádku.Tahat chlapa k porodu je velký nesmysl.Nikdy bych chlapa u porodu nechtěla neb mi to přijde stejně nevhodné jako kdyby mi asistoval například u zvracení na záchodě.Prostě nemusím nutně předvádět chlapovi akce,u kterých nevypadám zrovna sexy .Ty jsi to sama chtěla a následným pocitem se teď nějak vyrovnej.

Reaguji na Luci-1: Věřím, že porod byl to nejbolestivější, co jsi kdy zažila. Chápu, že Tě mrzí, že u toho manžel nebyl. Fakt na tom "stojí" Tvoje důvěra k manželovi? Trochu jiné téma: Prodělala jsem onkologické onemocnění a manžel za mnou nechodil denně do nemocnice. Důvod? Jeho práce. Nemohl, když měl službu přijít. A já to chápu a i přesto vím, že mě má rád. A že za tím není jeho sobeckost, že by nechtěl.

ale já upozorňuji, že jsem ho do toho nenutila, chtěla jsem, aby tam se mnou byl, ale to jsem mu neřekla.Řekla jsem mu, jen jestli chce být u porodu. Když řekl, že ano byla jsem samozřejmě ráda. Jemu nevadí krev a podobný věci, mně vadí jen to, že mi dal slib, který nedodržel a pak to, že mi vynadal, že jsem křičela, přitom nemůže vědět, jaký bolesti jsem měla.

Jasně nenutila :-´) jen se od něj očekávalo,že řekne ano.Bohužel dost chlapů kývne pro klid doma.A dost chlapů je pak znechuceno zážitkem.

Já moc nechápu tenhle přístup - dávat v partnerství tomu druhému něco sežrat..... Mě přijde normální o tom mluvit, probrat to a pak buď jít dál s tím, že je dotyčný poučen pro příště )a ví, jak obdobné chování vnímám já, proč jsem s tím měla takový problém a co bude následovat, když se to stane znovu - že je třeba pro mě nepřijatelný tento způsob chování etc.), nebo to rovnou utnout.....

Jinak taky by mě zajímalo, jak fungoval vztah předtím. nějak se mi nechce zdát, že v pohodovém vztahu by tato epizoda (jedna) vedla k myšlenkám o rozvodu beze snahy vyjasnit si to...... Odhaduju to, že problémy byly již dříve........

Ale tak třeba já vím, že partner má problém s lékařským prostředím - dokonce u zubařky málem omdlel. Takže ho této neblahé zkušenosti nevystavuji víc, než je nutné. na pohotovost mě doprovodí, do nemocnice za mnou na návštěvu přišel, ale abych ho nutila být se mnou x hodin v porodnici to fakt ne..... vyřeším to nějak jinak a on mě třeba mile překvapí. Ale když ne, skládat se z toho nebudu....... Ano, partner má podržet, ale ne za cenu vlastního sebezničení...

Reaguji na Rútovna: srovnávat rakovinu s narozením dítěte? Porod je jen jeden za dlouhou dobu, kdežto docházení na léčbu je častější a pak chápu, že vždy to v práci nevyjde, ale i mé kolegyně normálně vezmou neplacené volno a jdou s někým z rodiny nebo partnerem nemocnice, protože je to pro ně prostě důležité! Nehledě na to, že si partner té kolegyně vzal volno ne proto aby byl nutně u porodu, ale aby k ní mohl po tom porodu a psychicky ji podržel i před ním...o to tu jde..a ne se chovat jako hulvát a vylít si zlost na právě čerstvé mamince jeho dítěte..

Reaguji na Tiakia: já to chápu, že pak můžou mít syndrom mandonny. Kdyby manžel opravdu nechtěl, tak by mi řekl, že nechce, ale prostě podle jeho reakcí, to jak se tvářil, jak se na dítě těšil a pořád vyprávěl, že mě chce podpořit a být o porodu i si četl knihy o porodu a najednou tohle..Kdyby mi to řekl dopředu, alespoň bych nebyla v takovým stresu jako v den porodu.Nedokážu mu nejspíš odpustit, jak se zachoval.

Reaguji na MKay: Já se ho nezastávám, že se choval jako hulvát. Já jen chápu, že nemohl nebo nechtěl k porodu přijet. Mně by se nedotklo, kdyby manžel u mýho porodu nebyl.

Zřejmě si to na poslední chvíli rozmyslel.Můj názor je ale takový,že ti chtěl udělat radost neb některé ženy jsou jako žluté zimnice a doslova vyžadují nekonečný zájem o jejich těhotenství.Partner pak pro klid předstírá stejné zájmy / i když u něho se žádné hormony nebouří /,ale k porodu nemají vůbec chuť jít.

Tak se s ním rozveď pro takovou blbost.

Souhlas, vidím to stejně

A proto teď místo aby jsi si s ním o tom promluvila a vyjasnila si to, mlčíš a uvažuješ o rozvodu? Tomu se mi nějak nechce věřit.....

On dneska je hrozný tlak na chlapy, aby byli u porodu - v podstatě se to očekává, ti co tam nejsou jsou divní a nemají to správné otcovské pouto etc. Takže se nad tím možná dřív, než to bylo fakt akutní, nezamyslel, bral to jako fakt a až když to byla realita, tak to nezvládnul. Anebo ho opravdu z té práce dříve nepustili..... jak to můžeš vědět, když se ho nezeptáš?

hele pokud to bylo fakt takhle, tak to mohlo být ze šoku. Ono chlapi někdy reagují nelogicky - mohl se o tebe strašně bát, být šokovaný a tohle mohla být absolutně nelogická reakce, protože v tu chvíli nemohl nic dělat, nijak Ti pomoct a chlapi jsou strašně nervní, když situaci řešit nemůžou. Tak se snažil vyřešit jen to, co si myslel, že může - a to eliminovat ten znepokojující řev......Jak se choval potom, v průběhu dalších dnů? Nesnažil se Ti to vysvětlit? Nebylo by fakt nejlepší si o tom prostě promluvit a zjistit, co v tom bylo? Pokud Ti nadával fakt v tu chvíli co přišel etc. a ne zpětně, tak to opravdu může být tak jak jsem psala.....