Miluje mě, ale přiPadá si pro mě starý

Ahoj, možná mě některé odsoudíte, ale já to přesto risknu a svěřím se. Nemám totiž komu jinému bych to řekla, jediný důvěryhodný kamarád je v zahraničí a nemá na mě skoro čas.

Před asi 3 měsíci jsme se víc sblížili s kolegou z práce. Skoro jsme spolu v práci nikdy nepřišli do kontaktu, jedině na nějakých společných akcích, kde spolu rádi tancujeme a vykládáme si, no a tak tomu bylo i právě před těmi 3 měsíci. On je vdovec 44 let a má dvě dcery, mně je 29 a mám přítele, jenomže bych ho raději neměla (což nesouvisí s tím co teď prožívám, vím to už dávno, že s ním nechci být, ale máme společné bydlení a prostě je to složitější, zatím jsem neměla důvod to řešit...). No a na té poslední akci jsme hodně povídali, svěřil se mi jaké má problémy s dcerami, jak ho opustila po roce přítelkyně, nechtěla se k němu nastěhovat (o 12 let mladší, rozvedená a s dětmi) a pak jsme si vyměnili čísla, prostě jen tak, ani moc nevím jak k tomu došlo. No a hned další den mi napsal, což jsem vůbec nečekala a vlastně pokud by mi nenapsal, já bych se mu neozvala určitě. A od toho dne jsme si pořád psali, ale opravdu jen tak - kamarádsky. Možná jsem z něj dokonce cítila nějaký spíš otcovský vztah. Konverzace mě bavila, protože je inteligentní, milý a hodný a vždycky mi byl sympatický. Nic víc. A pak po 3 týdnech přišlo pozvání na kafe. A tehdy mi došlo, že se možná k něčemu schyluje. Jenomže už jsem v tom začínala být docela zamotaná a hlavně - nevadila mi představa, že se možná něco stane. Něco, co nepůjde vzít zpět a budu to muset nějak řešit. Možná jsem to brala jako únik z mého destruktivního vztahu, možná jsem se chtěla zase do někoho zamilovat (přítele jsem nemilovala nikdy)... těžko říct.

Pak si možná už umíte představit, jak to probíhalo dál... jedno kafe, druhý kafe a pak odvoz domů s hodně vášnivým líbáním a osaháváním v autě, a po pár dnech první milování.... a pak další a další. Jenomže to bylo krásné a bezproblémové jen chvíli, řekl mi, že má strach, že se do sebe zamilujeme, a každou chvíli mi psal jak moc mu chybím a jak po mně touží, že je mu se mnou nádherně, ale že je to špatně, že s city se zahrávat nesmí. Nepomohlo, když jsem mu odpovídala, ať nad tím nepřemýšlí a jen si užívá toho krásného, co je teď. Že nikdo nemůžeme vědět, co se stane, co nás čeká. Musíme si užít každou krásnou chvíli, co nás potká. A nám spolu bylo vždy opravdu krásně. Strašně dlouho jsem něco podobného nezažila.

Zlom nastal, když mi řekl o jeho potenciální partnerce - nějaké známé (asi, nevím, neptala jsem se...) co se zrovna rozvádí. Čtyřicítka. Byla jsem z toho v šoku - tušila jsem, že si může někoho najít, ale že ta osoba už i reálně existuje? Má jméno? Řekla jsem mu, že nedokážu a nechci být dočasná záplata a ukončila to. Bolelo to jako čert a já vůbec netušila, jak to přežiju a kdy to přejde. Pořád mi psal několikrát denně, i když jsem vůbec neodpovídala. Myslel si asi, že s ním dál budu udržovat kamarádský vztah, nebo nevím co si myslel. A pak mi přišel dlouhý mail, kde mi napsal, že se do mě zamiloval, že když mě vidí, zatočí se s ním celý svět, všechno je najednou úžasné a krásné, ale že je pro mě starý, že má strach z mého mládí, z unáhlených reakcí, které nejdou vzít zpět, že už to zažil v minulém vztahu, kdy mu při prvním problému vyhrožovala rozchodem. Že si dokonce i představoval mít se mnou dítě. Ale že je to špatně. A že už se mi teda nebude ozývat. Odepsala jsem mu v tom smyslu, že by pro mě bylo snesitelnější, kdyby mi napsal, že mě vlastně nemá vůbec rád, než tohle, a že nechápu proč má štěstí a láska ve vztahu souviset s věkem - jestli věk je větší záruka toho, že si budou dva rozumět než to, když se milují, ale že je asi chytřejší než já a popřála mu hodně štěstí.

Jenomže jsem to nevydržela a hlavně - když jsem věděla, co ke mně cítí, nemohla jsem ho jen tak nechat jít. Napsala jsem mu po pár dnech absolutního ticha po pěšině, že pokud nemá koho líbat v pátek pod rozkvětlým stromem, tak že se hlásím. Bála jsem se, že vůbec neodepíše, nebo že mi řekne, že to není dobrý nápad, prostě jakoukoliv zápornou reakci, ale bylo to přesně naopak. Jen se zeptal, jestli pak budu v pohodě, tak jsem mu odpověděla, že ano a že hlavně nechci uschnout. A pak jsme si užili krásný večer a krásnou noc, ptal se mě, jakto že se chci zase trápit, tak jsem mu řekla, že jsem se se vším smířila, ale že prostě s ním chci být dokud to půjde. Nic samozřejmě nenamítal

Jenomže ona to nebyla tak úplně pravda, sice jsem se s tím smířila a snažím se stát nohama na zemi a nic si už neplánovat, ale ve skutečnosti se snažím o něj nenápadně bojovat. Naslouchám mu, řeším s ním jeho problémy, nemluvím vůbec o žádné budoucnosti nás dvou, do ničeho ho netlačím a na nic se neptám (to jsem ostatně nedělala téměř ani předtím...) a žiju jen tím, co je teď. A připadá mi, pokud si to nenamlouvám, že se mi to možná začalo dařit. Píše mi, že má najednou v životě hokej a že neví, co bude dělat. Že ze mě blbne. Samozřejmě to, že je "starý blázen" se taky sem tam objeví. Ale když jsme se viděli napsled - můj přítel byl v hospodě a já jako že u známých, divil se a řekl mi, že kdyby měl doma mě, na žádou hospodu by si ani nevzpomněl. Nebo mi něco povídal z minulosti a říkal "až budeme u nás, ukážu ti to na videu" což se předtím nestávalo - aby sám řekl něco o něčem, co se nás týká a co "bude" , i když je to maličkost. Taky jsem pochopila, že se zmínil o nějaké kamarádce před jednou z dcer. Samozřejmě to nic neznamená, já vím... ale je to malinký posun a já to nevzdám. O lásku se musí bojovat.

Tak, a teď do mě. Myslíte si, že můžu ten boj vyhrát? Nebo si to nezasloužím?