Ahoj,
vím, že to, co teď budu psát, je jedna z tisíce malicherných problémů. Vím, že jsou i důležitější věci, ale velice mě to trápí.
Mohli jste číst moje předešlé deníčky - o příteli, o mých zoufalých stavech, atd. ...
Ráda bych se Vám nyní svěřila s tím, co se mi stalo a co vzhledem k tomu prožívám.
Hlásila jsem se na VŠ na obor, který jsem studovala celou střední, jak ve škole, tak i doma. Je to pro mě obor, který mě zajímá, baví mě a mám k němu osobní cit a vztah. Strašně dlouho jsem se připravovala na přijímací zkoušky a opravdu mi na tom záleželo, věnovala jsem tomu moc času.
Nyní jsem byla dělat přijímací zkoušky. Byly rozdělené na dvě kola, v prvním kole byl test, který se zaměřoval na všeobecné znalosti z oboru a úspěšně jsem se dostala mezi nejlepších 60, kteří postoupili do druhého kola. Už jen to byl pro mě úspěch, protože je na tento obor veliký nápor.
Včera se konalo druhé kolo. Šlo o přijímací pohovor, kde komise posuzovala naše motivační a osobnostní předpoklady pro toto studium. Prokazovali jsme zájem o obor absolvovanou praxí, přečtenou literaturou a bavili se o různých tématech, které se oboru týkaly.
Na druhé kolo jsem se, dá se říct, těšila. Myslím si, že praxe mám víc, než všichni ostatní, celou střední školu jsem se věnovala mimoškolním aktivitám, má přečtená literatura také byla obsáhlá (téměř 50 knih), protože mě obor baví a ráda se věnuji sebevzdělání, no a maturitní zkoušku jsem zvládla s vyznamenáním. Myslela jsem si, že nějaký pohovor lehce zvládnu, ale opak byl pravdou ...
Těsně před tím jsem hodně znervózněla, komise pokládala dá se říci "záludné" otázky, aby nejspíše zjistili to, jak umíme reagovat a zkoušeli, jestli se necháme rozhodit. Byla jsem hodně nervózní, ale snažila jsem se. Na všechno jsem nějak reagovala, bylo pár věcí, které jsem řekla snad i opravdu hezky, ale ... často jsem se do svých odpovědí zamotala a když se mě například zeptali na hlavní myšlenku jednoho filmu, chtěli, abych ho rozebrala, měla jsem pocit, že v hlavě mám úplně černo. Žádné myšlenky, nic. Něco jsem vykoktala, ale můj výkon tam mě velice zklamal. Myslím si, že jsem neudělala dobrý dojem...
Od toho se odvíjí to, co teď cítím. Výsledky budeme mít až v průběhu července a já si nedokážu představit, že budu tak dlouho čekat. Možná jsem z toho rozhozená jen proto, že je to opravdu, tak čerstvé, ale tahle škola byla moje vysněná a teď mám pocit, že nemám šanci se tam dostat. Z nějakých 60+, co byly v druhém kole nakonec vyberou jen 30 a já se bojím, že to zkrátka nebude stačit.
Spoléhala jsem na to, že se dostanu, když jsem se tomu tolik věnovala, ale teď mě to praštilo a já si uvědomila, že vlastně vůbec není jisté, zda se dostanu. Vlastně se asi nedostanu.
Je na mě strašně velký nátlak také hlavně z té strany, že všichni kolem věří, že se dostanu. Neustále slyším, jak všichni říkají: "Proč by ses zrovna ty nemohla dostat?" "Když se nedostaneš ty, tak kdo jiný?" atd. ...
Je to asi blbost, ale cítím, že když se nedostanu, bude to pro mě "ostuda" a zklamání.
K tomu všemu ani nevím, co budu dělat dál. Pobírám sirotčí důchod, čímž bych o něj takhle přišla. Práce také není, už během maturit jsem obvolávala různá zařízení, kam bych mohla se svým vzděláním jít, ale nikde nic.
Mám strach udělat krok ven z toho školního života a žít najednou ze dne na den. Vždycky jsem byla zvyklá si věci plánovat dopředu a teď? Vůbec nevím, kde budu.
Mrzí mě a zažívám velké osobní zklamání, teď zejména z té školy. Nedokážu myslet na nic jiného než na to, že jsem to nezvládla. Kdybych alespoň věděla na 100%, že mě nepřijmuli, takhle si stále v hlavě promítám nejrůznější scénáře, jak by to mohlo nebo i nemohlo dopadnout. Nebo jak to třeba hodnotí, stále spoléhám, že pro mě plus bude má praxe, literatura, atd., ale stačit to nebude. Nějak nemůžu přijmout to, že jsem tam nějaký výkon podala a oni ho zkrátka realisticky zhodnotí, a pak se uvidí.
Děsí mě také to, že pokud se nedostanu a za rok to budu zkoušet znovu, bude to pro mě šíleně demotivující a k tomu většinu věcí, které jsem teď nastudovala zapomenu a zkrátka už nebudu mít chuť se tomu věnovat.
Jsem asi šíleně negativistická, ale nedokážu mít momentálně objektivní pohled na věc.
Pomůžete mi, prosím, vidět mojí situaci objektivně?
Poslat SZ
jsi s prací nyní spokojená? Zavedl tě osud správnou cestou? 
.. snad mě opravdu baví si tímhle ubližovat. Chovám se jak blázen.
