Zamiloval se do jiné!

Reaguji na asmínka86: No jak, žiju....odstěhovala jsem se ze dne na den...a během čtvrt roku se stěhovala ještě jednou....začátky byly těžké,ale musím říct,že jsem neměla lepší kondičku než po tom rozchodu....ale musím říct, že ten porozchodový rok mě posunul hodně daleko...ať už ve starání a zařizování si jen svých věcí tak i v zážitcích, nových přátelích a nových zkušenostech. Všechno zlé je pro něco dobré. Ani teď po roce nemůžu říct,že jsem 100procentně v pohodě,ale je to tak o 1000procent lepší než to bylo. S odstupem času už se na to dívám jinak a nevidím to jako osobní tragedii a vidím,že jsem schopná být jen sama se sebou a bez chlapa. Ona ta bolest z části pramení i ze zvyku,že je spoustu věcí najednou jinak a člověk si musí najít tu svou vlastní cestu.

[reaguji]Jannnie: je to hlavně o tom že ten člověk vedle tebe najednou není,a ta změna je hrozná cítím se strašně sama,a mam pocit že bez něho už to nikdy nebude ono.Najednou všude kolem vidím jak moc ho potřebuji snažím se věci zařizovat sama a věnovat se hlavně sobě ale jde to pomalu,je to jen dva týdny a už jsem si uvědomila toho spoustu,a začínám se cítit svobodně ale stejně dala bych nevím co za to aby se vratil,protože už ted vím že jsem udělala i já spoustu chyb a že jsme spolu nekomunikovali,mám strach že si to budu vyčítat pořád,mrzí že si nemužem o tom všem klidu promluvit a rozejít se dobrém.Chybí mi jako člověk ne jen jako partner.

Reaguji na asmínka86:
Kdyby ti narovinu řekl, že už tebou nechce bejt a hledá něco nebo někoho jinýho, tak bys to snášla líp?
On to prostě řešil nechtěl, protoře si to v sobě už vyřešil. Kdo se s tím nevyrovnal, jsi ty. To není žádný obvinění. Spousta lidí bere tyhle věci špatně, je to pro ně ponižující, protože mají v podstatě někde uvnitř pocit, že něco udělali špatně, nebo že něco měli udělat jinak. Sama píšeš, že máš výčitky, že hledáš vinu ve svým jednání. Odpusť nejdřív sama sobě (protože ty jsi určitě jednala podle svýho nejlepšího mínění), odpusť i jemu (on taky dělal to, co si myslel, že mu přinese štěstí), a přijdeš na to, že oba jste se chovali jenom tak, jak jste v tu chvíli mysleli, že je to nejlepší... akorát jste se v tom prostě neshodli.
On ti možná prokázal větší úctu tím, že tě opustil, než aby s tebou byl ještě kdovíjak dlouho, i kdyby už tě nechtěl a váš vztah mu nevyhovoval, ale prostě ti jen nechtěl "ublížit".
Ty sama jsi vůči němu měla nějaké výhrady... Možná mu vadilo, že mu vyčítáš věci, které jemu momentálně něco pozitivního přinášejí. Ty třeba nemusíš chápat, proč někdo chodí do hospody nebo kouří, ale to nic neznamená. Taky máš určitě spoustu věcí, který by zas nepochopil někdo jinej. Ony takový věčný, i když třeba mírný a zdánlivě nenápadný výčitky taky dělají svoje.
Hodně zdůrazňuješ, jak jsi mu pomohla, co jsi pro něj udělala, jak málo to ocenil... Možná že z tebe tohle cítil a vadilo mu to - je jedno, jestli oprávněně, nebo neoprávněně (třeba že se kvůli tomu sám cítil špatně a tak byl na to přecitlivělý). ... Což jsi koneckonců byla taky, když jsi psala, že jsi byla podrážděná (je jedno, z jakýho důvodu nebo komu to dáváš za vinu). Ale aspoň teda díky tomu víš, jak se takový člověk cítí, jak si připadá zbytečný, nepřijatý, nedostatečný... Ty sis možná (!) našla svoji cestu v tom, že se o něj budeš ještě víc starat, aby sis ho k sobě přitáhla, zatímco on si našel východisko jinde...
Myslím, že jste na tom oba stejně, že jste v podstatě nespokojení, cítíte se nedocenení... a tak volíte radikální postupy - on rozchod, ty zase naštvání a nesmiřitelnost s ním i se situací.

Reaguji na mau-mau: hezky napsane,něco na tom určitě je.Proč ho teda pořád miluji když jsme byli oba neštatní?nevěřím že on ke mě nic necítí na to ho znam až moc dobře jen nechápu co se to snámi najednou stalo.Ja zas nejsem zastance toho že vztah nechám mlynout a a když nastanou problémy tak se na to vykašlu a odejdu,protože přesně takhle mi to příjde.Kolikrat jsme mluvili o svatbě, takže kdybych byla vdaná a měla děti tak taky hned odejde za první co potká,nevěděla jsem že ho něco trápi.

Najednou si tady připadám jak hloupá naivní ********* všechny pravdu už se nedá nic dělat ani nic změnit,nemůžu nikoho nutit aby mě miloval.

Já si myslím ,že tě ani nikdy nemiloval,protože láska je trvalá,ale zamilovanost ne. Byl prostě jen zamilovaný a to vyprchalo a možná už to bylo delší dobu tak proto tě nutil k tomu dítěti ,aby zachránil vztah . Což je naprostá blbost zachraňovat vztah dítětem,ale někteří lidé to tak dělají a pak je to ještě horší. Jak říká ,že tys ho neocenila,ale zase na druhou stranu ocenil on tebe? Svalovat vinu jen na jednoho je nesmysl ,a to dle tvého popisu dělal . On za to nemůže že .Je asi svatý Podle mě se s tebou nudil delší dobu a tak to celé hodil na tebe. Srábek. Takhle mi to příjde. Taky by si měl chlapec uvědomit že vztah není o samém vrkání. To se asi bude zamilovávat častěji jinde. Kašli na něj ,jednou najdeš někoho kdo o tebe bude opravdu stát.

Trochu mi to připomnělo bejvalýho. Jediné, co ti k tomu řeknu, že je dobře, když ti to vyjasnil teď a ne až, když bys byla v tom a nechal tě pak s dítětem. Charakter to asi opravdu nebude.

Podle me nechape podstatu vztahu neni to vse prece o tom hezkem, ale i o tech vsednich dnech a stereptypu,ja taky uz davno nejsem zamilovana ale proste zili jsme obycejny zivot me to stacilo ale on chce asi adrenalin,nemeli jsme moc spolecnych zajmu ale takovych paru znam spoustu je to o kompromisu

Reaguji na asmínka86: To jsou jen počáteční pocity, taky jsem se ze začátku nějakou dobu cítila hrozně sama...ale časem jsem si uvědomila,že je to ten zvyk a ten je leckdy silnější než pocit,že máš rád. Odvykneš si, bude to chvíli trvat,ale stane se to, uvidíš. Každý den to bude snažší, i když tomu ted nevěříš. Ono to určitě bez něj nebude ono, bude to jiné, nebude to stejné a to je dobrá zpráva ne ?
A to je v pořádku, najdeš si novou cestu, svůj způsob a už nebudeš závislá na něm.
Rozejít se v dobrém ? Budeš akorát čekat, že se něco změní,že si zase spolu začnete. Nejsi na to,abyste se rozešli v dobrém nebo se kamarádili připravená...dej tomu čas, at se s tím sama srovnáš. Ve své podstatě se mu můžeš kdykoli ozvat a pokud bude mít zájem, ozve se zpět. Ale ted bych ho nechala být a soustředila se sama na sebe a na svůj život. A hlavně si nic nevyčítej, máte na tom rozchodu podíl oba, nikdy to nen tak,že by to byla chyba jen jednoho.

Já myslím, že i on k tobě pořád něco cítí. Ale že prostě s tebou už z nějakýho důvodu nechce nebo nemůže být. Já myslím, že za určitých okolností člověk vycítí, že musí opustit i někoho, koho má upřímně a hodně rád, možná ho i miluje, a netýká se to jenom partnerů, ale třeba i rodiny - prostě někdy víš, že tohle nechceš a že by si ničila život, kdybys zůstala nablízku člověku, který tě nějakým způsobem stahuje, chce po tobě věci, který jsou ti proti srsti, chce tě předělat k obrazu svýmu... nebo ti prostě jenom nerozumí, z čehož potom vznikají zbytečný konflikty, který ale po určitý době a v určitým množství už jsou nesnesitelný, i když na první pohled třeba jde jenom o maličkosti.
Jestli máš pocit, že jsi taky nebyla nebo obecně nejsi šťastná, tak je možný, že právě tím vztahem jsi si chtěla aspoň trochu naplnit život, najít nějaký smysl, mít něco, co je jenom tvoje, na co se můžeš soustředit. Jenže místo abys v tu chvíli začala hledat sama sebe a to, co by ti to štěstí přineslo, tak jsi to "něco" hledala v jiných lidech, od kterých jsi čekala, že tě udělají šťastnou. (Což oni stejně nikdy nedokážou, i kdyby tě zbožňovali sebevíc, jestli ty sama se nenajdeš.)

Je docela smutný, ale je to fakt, že člověk ví často o svých nejbližších lidech hrozně málo. Vůbec často nemá potuchy, že jim něco vadí, trápí, že třeba mají nějaká přání... Většina lidí si to nechává tak nějak pro sebe, protože ono se to tak nějak jakoby moc nesluší - mít moc velký touhy a očekávání, dát najevo, když se mu něco nelíbí, dát najevo, že mu není z jakýhokoli důvodu dobře... Pak to asi chce, aby to ten druhý (nebo okolí) vycítilo, jenže zase je problém, že dnešní doba nedává člověku moc prostoru ani na to, aby se zabýval opravdu do hloubky sám sebou, natož ještě někým dalším.

No jo, asi on je typ, který chce od života skutečně něco víc a má pocit, že se musí trhnout a ještě (možná naposledy) se pokusit o nějakou změnu. Na "obyčejným" životě asi nic špatnýho není, ale někdo je prostě nastavený jinak a ten stereotyp ho ubíjí, nechce prožít život v tom běžným koloběhu. Jinak já na kompromisy moc nevěřím, mám pocit, že se pak člověk často vzdává důležité části sebe, jenom aby vyhověl buď někomu, nebo nějakýmu společenskýmu standardu. To, že se někdo tváří, že je spokojený (a možná vlastně svým způsobem i je), ještě neznamená, že je to dobře. Mezi spokojeností a štěstím vidím hodně, ale fakt hodně velkou mezeru. Člověk by se neměl spokojovat a zahazovat svoje sny jenom kvůli nějaký zdánlivý jistotě. (A nejsem si vůbec jistá, jestli ty jsi v tom vašem vztahu viděla nějaký vrchol, soulad duší a že nic lepšího bys mít nemohla.)
Každopádně se netrap, všechno vždycky dopadne tak, jak má. To, že už spolu nejste, má svoje důvody, který jednou pochopíš. Teď jsi jenom zraněná, tak je nejen nevidíš, ale ani vidět nechceš. Je to pochopitelný, chce to čas, aby ses uvolnila a začala se na všechno dívat s odstupem. Ber to tak, že tě opustil, aby sis mohla najít někoho, kdo pro tebe bude lepší
Omlouvám se za svoji grafomanii...

Dneska jsem o tom premyslela,a pomalu mi zacina dochazet ze bych uz ho ani zpatky nevzala,asi bych to nedokazala odpustit uz bych neverila ze me miluje,pomalu mi dochazi ze v tom vztahu bylo i hodne spatnych situacich a ze nas to ovlivnilo oba.Vim ze me ma porad moc rad,ale neodpustim mu to ze nas vztah potopil behem par dni,kvuli cizi zene kterou ani nezna.dekuji za prispevky moc mi pomaha si to cist,ve vasich ocich jsem asi zoufalka a prehanim,vim ze je to zivot ale nikdy jsem takhle zlomene srdce nemela.

Já byla s bývalým přítelem 7 let... Z ničeho nic mi loni v červenci ve čtvrtek řekl, že se mám do soboty odstěhovat. Neměla jsem kam jít, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, co se stalo, avšak cítila jsem, že někoho má. Fakt je, že ve vztahu se těch 7 let nic nedělo, byl to takový přechozený vztah... Nakonec jsem šla nouzově bydlet k tátovi, sbalila si jen to nejnutnější... Bylo mi řečeno, že v sobotu už musím být pryč. Mám 5 psů, které jsem vůbec nevěděla, kam dám. Naštěstí jsem je mohla vzít k tátovi, takže jsem onen víkend s pomocí bývalého tchána a tchýně stěhovala psí kotce, svoje věci atd. V sobotu jsem si přijela pro věci, a ejhle, nová slečna v baráku a měla tam již mezi mými věcmi nastěhované i ty svoje Myslela jsem si, že to nezvládnu. Byla jsem totálně na dně... Ze dne na den jsem se musela přizpůsobit něčemu jinému a nevěděla jsem, zda to zvládnu... Utápěla jsem se ve vlastní lítosti a v bolesti, co jsem udělala špatně, proč si našel jinou atd... Až časem mi došlo, že věci se dějí, tak jak mají... Měsíc na to jsem si našla nového přítele, za 14 dní spolu čekáme rodinu. Jsem vděčná za to, jak to vše dopadlo. Přeji Ti hodně síly, jen čas to vše zahojí... A jednou si uvědomíš, že to opravdu tak mělo být....

Adelinaaa:No tak tohle je teda hnusný podraz,obdivuji tě že jsi se stoho nezhroutila,tohle bych asi nezvládla,jak muže někdo po 7 letech někoho vykopnout jen tak,pak aby člověk měl někomu věřit.děkuji za příběh

Reaguji na Adelinaaa: Jsi silná žena, obdivuji, že jsi to ustála a přeji ti zdravé miminko a pěkný společný život do budoucna

Reaguji na asmínka86:
Jenže to odpuštění je právě pro tebe důležitý. Ono odpustit není o tom říct, že se vlastně nic nestalo... ale o tom, že ty se tím nenecháš dál ovlivňovat a nebudeš se tím trápit. Je to o tom, že si řekneš, že to pro tebe není důležitý...
P.S.: Jako zoufalku tě rozhodně nevidím