Ahojky holky, je mi 24 let, se svým přítelem jsem čtyři roky, z toho tři spolu bydlíme a pro mě to bylo nejkrásnější období života. Nikdy jsem neměla nikoho, s kým bych si rozuměla víc, je pro mě víc než všichni kamarádi, je mi s ním líp než s rodinou. Jsem stydlivý člověk a s ním jsem naprosto uvolněná, svá, dokážu mi říct všechno, sex je perfektní. Hádky samozřejmě byly, i krušnější období, ale oba jsme věděli, že to s naším vztahem stejně nehne, a tak jsme se vždy brzy usmířili a vše bylo ok. I přes to, co napovídá nadpis vím, že to bylo vzájemné, vím že mě miluje, denně mi dokáže říkat, jak jsem krásná, vařit mi, pomáhat.
Bohužel nedávno přišla hrozná rána, zjistila jsem, že mě přítel několikrát od samého začátku podváděl, já o ničem nevěděla. Natolik si chválil náš vztah, že mě nenapadlo, že by vůbec měl takové pohnutky.
Po hrozné noci, kdy jsem to zjistila, jsem ho následující dny s docela klidnou hlavou vystěhovala, věděla jsem, že tohle si v žádném případě nechci nechat líbit, že je to hnus.
Po pár dnech jsem se s ním na jeho žádost sešla, nikdy jsem ho neviděla tak špatného, nikdy jsem ho neviděla plakat. Řekl mi, (vím, že to není omluva) že všechny tyto choutky na něj přišly vždy, když byl uplně namol, že ani neví, proč to dělal, s žádnou s holek neudržoval žádný vztah, žádnou nemiloval, s žádnou nechtěl nějak být.. "Jen" mu to vždy jednorázově ujelo. Samozřejmě vím, že jsou to všechno takové "klišé" řeči, slíbil mi, že klidně bude nadosmrti abstinovat, že teď ví, že dokáže přijít o všechno kromě mě, že už bral vztah jako samozřejmost a zapomněl, co vše ve mně má.
Moje odhodlání se začíná vytrácet, hrozně mi chybí, červíci v hlavě jsou den ode dne horší, mučí mě to "co kdyby".. Co kdyby vážně nepil apod.
Asi tuším, jaké rady dostanu, sama vím, že bych měla utíkat, jenže nikdy není vše černobilé a já jsem hrozně emotivní člověk, a i přes to všechno si strašně přeju být s ním.
Budu hrozně ráda za jakékoliv názory, postřehy, osobní zkušenosti. Moc děkuju