Ahojte, před 2,5 roky k nám nastoupil nový kolega. Oba jsme v sobě našli hnedka zalíbení. Začali jsme spolu chodit a asi po měsíci chození se do sebe zamilovali. Po 2 měsících mě představil rodině. Vše šlo hezky samo. Bývalý je hodně společenský, tak jsem ho na začátku upozornila, že já moc ne, že jsem spíš uzavřenější. Tvářil se, že s tím nemá problém. Po 3/4 roce se začala projevovat ta jeho pravá povaha. Bývalý je hodně pohodlný a pasivní. Veškeré aktivity, výlety, dovolené jsem musela vymýšlet já. Když jsem se ho ptala, co by chtěl třeba dělat, tak většinou byla odpověď nevím, hlavně že tam budeme spolu. Tak jsem si říkala, že bude aspoň hodný,jak říkal. Což byl, když jsme byly spolu jen dva. Ale když jsme spolu byly mezi lidmi, tak se choval divně. Na rodinných oslavách seděl a hlavně, že měl to pivo a já jsem kolem něho skákala. Když jsem ze dne na den dostala neschopenku na měsíc a potřebovala jsem něco dovést z práce, tak mi řekl, že to pro mě neudělá. Tak jsem si pro to musela jet sama. A to o nás v práci všichni věděli, spíš řešili, proč mi to nedoveze on sám. Že mi na narozeniny nekoupí kytku nebo dárek sám od sebe, že neví, co koupit, je mi jedno. Ale že se neumí sám od sebe rozhodnout, jestli bude na moje narozeniny se mnou nebo pojede na akci a musím rozhodnout opět já, mi teda vadí. Jediný jeho koníček jsou hry na počítači a pivo s kamarády a teď začal chodit na VŠ. Párkrát jsem s ním šla do společnosti mezi kamarády a celou dobu do mě mluvil, proč se nebavím a neodvážu se. Přitom jsem ho na začátku upozorňovala, že mi to trvá déle, než k sobě někoho pustím a čekala jsem, že mi pomůže se začlenit. Dopadlo to tak, že se šel bavit a nechal mě samotnou sedět mezi 50 cizími lidmi a mám se bavit sama. Když jsem mu vykládala o své rodině, že byly někde. Tak jeho odpověď byla, že ho nezajímají nějaké běžky. Vztah ukončil on, že s ním nemluvím a neumím se přizpůsobit. A čemu jsem se měla přizpůsobovat, když aktivita je pro něho jít nakoupit, jít na pivo a koníček hraní počítačových her? Prej si nedokáže představit, jak by se mnou řešil děti. Ale co s těma dětma budeme dělat a kdo je bude učit na kole, plavat, už mu nedochází.
Důvod, proč jsem píšu je, že jsme se dneska srazili u schodů, tak jsem čekala, že mě pustí první, alespoň z respektu. Ale akorát mě předběhl, že jsem málem spadla.
Přijde vám toto normální? Vždycky když ho vidím, tak se akorát naštvu a mrzí mě, že někdo radši bude hrát celý den/víkend hry na počítači a chodit na večírky, než být se mnou.
Poslat SZ
Kdyby to byl mladý kluk, řekla bych, že z toho ještě vyroste. Takhle je ale nejspíš vše ztraceno 
opravdu buď ráda, aspoň můžeš dál hledat někoho lepšího, chytřejšího, vyzrálejšího 
POZOR