Vztah bez lásky, může ještě přijít?

Reaguji na dadabus a vilima : tak v tomhle máte holky asi pravdu, vlastně nám v tom vztahu nic nechybí, tohle všechno má... takle to vypadá dost smutně, že mu tohle stačí..

a jak tu někdo psal, že to ve mně jen vyvolává výčitky a lítost tak ano, je mi to hrozně líno, protože on je fakt skvělej, na rukou by mě nosil a čím je milejší, k tím vtěšímu šílenství mě to dohání a tím víc se mi zdá, že ta láska přijde míň a míň.

Znám pár kde se holka zamilovala až po 4 měsících a klape jim to doteď, tak si říkám, že třeba ještě vytrvám, já vlastně o nic nepřijdu, jsem takový citový invalida takže to asi nechám na něm, ještě jednou si s ním promluvím, ať se rozhodne sám..

Reaguji na kristus: No, ale na druhou stranu, pokud ti na něm opravdu tak záleží, upřímně záleží, bude to pro jeho dobro, když to s ním ukončíš co nejdřív. Přece není nic destruktivnějšího pro zamilovaného člověka, než když v něm někdo udržuje takovou tu malinkou naději "co kdyby přece...jednou". Byť to je oficální stav a tak nějak neúmyslný a odsouhlasený.

Nevidím to tak jednoznačně. Zakladatelko, zkus si uvědomit, co v životě chceš. Vyhovuje ti v tom současný partner? Chcete oba rodinu, máte podobné koníčky? Dej si ještě pár týdnů čas, kdy se zkusíš odpoutat od "bývalého" a přijmout, že se nikdy nevrátí (a i kdyby ano, u bys ho nechtěla).
Přítel zakladatelky nemusí být žádný chudáček. Naopak má zájem, protože většina ženských by ho kontrolovala a uháněla. Což zakladatelka nedělá, on se cítí volný a tím víc zamilovaný.

Příklad z mého okolí - holka měla vždycky romantické vztahy, drama, vášeň, hádky... až jednou, unavená z těch větších scén, zakotvila s průměrným klukem. Ten se o ni staral, nosil ji na rukou. Po pár měsících jí došlo, že se tak dobře nikdy neměla, má stabilního partnera se stabilním přístupem, který jí snese modré z nebe. Zůstali spolu. On je i po letech zamilovaný, ona v podstatě taky a hlavně je šťastná. Je nad věcí, což na chlapy působí jako magnet.

Reaguji na Fluffy:
No vždyť ono je to skoro pořád o tom : na jedné straně

a na druhé straně stabilita, materiální zabezpečení, to především .. a namlouvání si, že " v podstatě" jsem šťastná ( a kromě toho i pocit takové nějaké vyhořelé prázdnoty a nudy ) To už závisí od povahy a i její momentální situace, pro co se v tu chvíli rozhodne ( nc není navěky, že ) a čemu v životě dává přednost.
Zakladatelka neodepsala, jak to má s pocity ohledně intimího života a to bych řekla, je velice důležité ... Kvalitním sexem se (dočasně) dá udržet vztah i "vztah", kde toho moc společného není - ale pokud to neklape ani v té posteli, nemá ani za mák smyslu "přemáhat se" , snad ze soucitu, nebo proč pak vlastně být spolu !?

[cituji=dadabus] pocit takové nějaké vyhořelé prázdnoty a nudy ) To už závisí od povahy a i její momentální situace, pro co se v tu chvíli rozhodne ( nc není navěky, že ) a čemu v životě dává přednost.

Pardon .. s tou intimitou, spíme spolu, ze začátku se mi vůbec nechtělo, nedokázala jsem si to představit když to byl tak dlouho jenom kamárd a pak taky, že když se s ním vyspím, už to bude fakt vážné, jenže on furt naléhal a naléhal, až jsem se jednou podvolila a pak se z toho stala taková automatika, sex beru jako fyzický potěšení, ne že bych při tom vyděla vybuchovat ohňostroje a poletovat srdíčka, ale je to hezké milovat se s někým kdo miluje vás.

Pak jak říká dadabus, teď bych upřednostnila tu vášeň a drama, jsem přeci jen ještě mladá, kdežto do budoucna si představuju tu stabilitu, jistotu, rodinu, na což je přítel ideální, ale až tak za 5-10let ..

Dále jsem přemýšlela jestli vůbec nějakých vyšších citů schopná jsem, protože po tom co jsem se rozešla s ex a mezitím než si začla s nynějším, se mi stalo spoustu věcí v osobním životě, zemřela mi sestra, rodiče se ve zlém rozvedli a já jsem se tak nějak uzavřela před veškerými city, abych to ustála a tak se bojím, že se už ani otevřít nedokážu a tohle je mé maximum.

Koníčky a zájmy společné máme, neříkám, že vše, ale nějaké ano, a plány do budoucna taky nějak, pro život jak si představuju by byl ideální.

Říkám si, že se s nim pro jeho dobro rozejdu, on si najde jinou, ale co když si já po čase uvědomím, že on byl ten pravý, ale bude už pozdě?

Já bych za sebe řekla, že lidi se tolik nemění a to, co ti nevyhovuje teď, to ti nebude vyhovovat ani za deset let ... možná. Jinak mimochodem, tvé téma se mi líbí a zajímá mne, protože já jsem na tom poslední dva roky bohužel dost podobně : ze začátku mne to bralo energii, pak jsem usoudila, že můj "problém" se vyřeší sám od sebe mým odchodem zpátky do ČR ( doufám ) a tedy v současnosti nemá větší smysl se jím zabývat a znechucovat si to jediné, co je na tom všem opravdu dobré
Já bych řekla, že tvého přítele k tobě nejvíc poutá přesně tohle :

Ono to je sice destruktivní, ale zároveň v hodně lidech je i kousek masochisty, který se žene zrovna za tím, co uniká a nejvíc touží po tom, co nemůže mít - tím spíš, když má přece někdy tu malinkou naději.

to máš pravdu Dadabus, a přesně tehle destruktivní pud asi táhne i mě k bývalému jinak odcestovat a nechat je tu oba, najít si třetího by bylo taky fajn, zamilovala bych se a vše ostatní by mi bylo jedno doufám ale to bohužel v mým případě není možné

a ten náš vztah není o tom že by mi nevyhovoval, ale chybí mi v tom ty city, to nadšení, nutkání ho pořád vidět a být s nim v kontaktu, ta láska prostě... jsem s ním ráda, dokážu si společný čas užít a cítit se dobře, ale nemám potřebu a nutkání chtít to pořád jako on

to je právě ale smutné, protože tohle

... to je pro smysluplný vztah mladých lidí, kteří mají všechno před sebou, strašně málo.

Jasně, málokdo má po letech vztahu motýlky v břiše a bušení srdce kdykoliv, kdy se k němu partner na půl metru přiblíží, (i když i tací prý existují), postupný nárůst takových těch provozních záležitostí na úkor romantických chvilek prostě udělá své. Nicméně jestliže "motýlci a infarkty" nejsou ani na začátku... říkejte si co chcete, ale takové soužití je prostě přímo odsouzené k záhubě. Ten vztah musí na něčem stát, myslím teď na něčem z minulosti, na společných krásných chvílích a takových těch nezapomenutelných jedinečných okamžicích, na které když si vpomeneme, při troše snahy se skoro dostaneme zpátky do té počáteční extáze, a uvědomíme si díky tomu, proč jsme se do partnera vlastně zamilovaly a proč jsme se rozhodly právě pro něj, co nás na něm prostě dostávalo do kolen. To by nás tak nějak pořád mělo pohánět dál, nebo aspoň udržovat v takovém tom stále ještě pozitivním rozpoložení, a hlavně by se díky tomu nikdy nemělo stát, že bychom o našem rozhodnutí po čtyřicítce zapochybovaly ve smyslu "jó to kdybych se tehdy rozhodla jinak..." Co si vybaví ten, kdo nikdy takhle srdce zmámené láskou neměl? To, jak spolu hráli karty nebo jak jezdili na krásné výlety? A to ho má udržet v tom vztahu "až do smrti"?

Reaguji na vilima: souhlasím s tebou, být spolu o 20let dýl tak bych za takový vztah skákala do stropu ale teď mi to přijde taky málo, ale zase třeba to takle vydrží celou dobu, než kdybych se zamilovala, měla půl roku lásku jak trám a pak by to stálo za ***, protože bychom nebyli schopni smysluplnýho rozhovoru, kdyby ty růžové zaslepující brýle opadly

Před pár lety jsem udělala obrovskou chybu, když jsem si na začátku vztahu řekla následující blud: však co, stejně ta šílená zamilovanost jednou opadne, takže když já to mám tak od začátku, že nejsem zamilovaná, aspoň o tom vím a jsem na to připravená. Navíc je hodný, pracovitý a snesl by mi modré z nebe" Nezní ti to povědomě? Věř mi, že tohle je obrovský nesmysl. Jenom budeš nešťastná. Já byla skoro 5 let. A můžu si za to sama.

5let? to je dost dlouhá doba , nejspíš to teda ukončím .... btw mockrát Ti děkuju, velice jsi mi pomohla, i ostatní holky tady, jste moc hodné.

Reaguji na kristus: je, šíleně dlouhá. Paradoxně když si to zpětně promítnu, připadá mi to jako rok, možná dva. Jak mi ten vztah vůbec nic nedal. To málo, co dal, se vcucne do velmi krátkého okamžiku. Je to přesný opak toho, než když jsi pár měsíců zamilovaná a máš pocit, že už si s tím člověkem půlku života, jak jsi toho všeho plná.

Dávat někomu plané naděje a slibovat,jen protože je mi ho líto?Je poněkud ubohé a nefér.Měla by ses nejdříve odpoutat od ex,pak hledat nový vztah.Jsou ženy,které neumí být samy,lítají ze vztahu do vztahu,ne-li z průšvihu do průšvihu.A diví se.