Zamilovanost - krize - rozchod... co dál?

S přítelem jsme se poznali úplně neplánovaně ve fitku, byl můj trenér. Hrozně to mezi námi jiskřilo. Bylo to moc hezké a vtipné a přesto, že odešel na jiné působiště, jsme zůstali v kontaktu. Líbil se mi a já ho chtěla poznávat, ale zatím jen jako kamaráda. Zájem byl oboustranný. Přestože jsem mu 3x dala návrh na "rande", tak vždy odmítl, ale s celkem podrobným popisem, proč nemůže. Pak najednou přišel s tím, že by na to zmrzlinu šel.
Schůzka byla moc fajn, vydrželi jsme si povídat 12 hodin. Během prvních několika schůzek hrozně rozebíral své předchozí vztahy. Já to s ním tedy řešila též za sebe, ale měla jsem otazníček, při některých jeho výrazech, zda to má srovnané (proto jsem se pak držela zpátky a poznávala ho). Ve finalé mně nahnal do vztahu on, protože to bral vážně již od zmrzliny.
První tři měsíce byly moc hezké, ale pak přišel pád. Začal na mně hledat chyby, začal mě srovnávat a měl najednou pochybnosti o vztahu. Přítel měl ve svých 33 letech za sebou pouze jeden 13tiletý vztah a jeden vztah na dálku, kdy se za půl roku viděli s dotyčnou max. 8x. U obou vztahů se spálil, slečny ho využily, podvedly.
Do toho se objevily zdravotní problémy, takže jsme si nemohli užívat sex na plno. Vzhledem k tomu, že se partner odmítl souběžně léčit se mnou, protože přece nic nemá a není nic vidět, tak jsme si to předávali pořád dokola a pořád jsme se s tím prali až do nedávna.
Svěřil se mi, že zatímco jsem byla na dovolené 14 dní (na začátku vztahu), psal si s poslední ex. Pak přišel s tím, že nás má v hlavě obě dvě.
Abyste si dokázali představit naše povahy - já extrovert sangvinik, on melancholik introvert. Každý komunikujeme trošku jinak a řešíme situace taky trošku jinak.
Přišel s tím, že ke mně necítí, co už dřív, že se na mě poslední dobou netěší a že neví, co s tím.
Kolikrát mi řekl, že ho něco tíží, až po 14ti dnech nebo po měsíci a já stála, jako kdybyste mi vrazili facku.
Dali jsme si pauzu, ale on pak přišel s tím, že na spoustu věcí beze mě přišel a že by chtěl zpět. Vrátili jsme se k sobě s tím, že bude na sobě a na našem vztahu pracovat. Nechala jsem mu prostor. Bohužel měl pak krizi též v práci a on pak zase začal řešit náš vztah a že v něm přežívá a že opět srovnává a že mě asi nemiluje atd. Přitom jsem se snažila jakkoliv mu pomoct.
Bohužel je to typ chlapa, co neumí úplně řešit situace, sám si v hlavě pořád něco mele a pak ani kolkrát neví, kde to začlo. Nechá sebou orat od kamarádů, klientů a od bývalých.
Nyní je to ve fázi, kdy jsme od sebe, protože přišel s tím, že se mnou se cítí nervózní, že je na mě hnusný a že si to nezasloužím, přičemž bohužel jsem silnější osobnost já (a v tom vztahu též, protože se nelituju pořád jako on).
Myslím si, že pořádně neví, co chce, ale miluju ho. On přiznal, že v sobě nemá vše srovnané, že me dříve miloval, ale že to nyní tak necítí a že mi nemůže dát to, co mu dávám ja.
Ráda bych mu pomohla, protože vím, že je to dobrý člověk a vidím v něm ten potenciál, ale nyní je ve fázi, kdy se obklopil jen prací a je mu beze mě prý líp, protože ho nestresuju.

Co vy na to? Má vůbec člověk za tohle bojovat nebo to nechat být? V podstatě nezažil žádný pořádný vztah, protože těch 13 let žil v nějaké iluzi, chtěl vztah udržet za jakoukoliv cenu a pak zjistil, že je každý jiný a že ho ex podvedla.
Navíc pochází z rodiny, kdy se maminka dvakrát rozvedla a on byl malý kluk.
Já mám úplně jiné zázemí, su soběstačná a nebojím se vylézt z komfortní zóny.
Navíc on v podstatě nikdy nebyl úplně sám a to si podle mě vybralo daň. Kdybych ale věděla, že to nemá srovnané, do vztahu bych nešla. Bohužel se to celé nějak vyvrbilo samo.

Nyní přišel s pocitem, že se možná vracel proto, že nedokázal být sám. Ale přitom řekl, že me tehdy ještě miloval. Přitom ale za posledni dobu/nápravu, neudělal skoro nic.

Samozřejmě jsme se pravidelně bavili, co bychom kdo chtěl, ale posledně mi řekl, jakou by chtěl slečnu a vše souhlasilo na mě. Pak ale řekl, že neví. Když se ho zeptám, co se mu honí hlavou, kde je problém, též kolikrát řekne, že neví. Pak začne, že nejsem podle něj příliš žena, že trávím v koupelně méně času než on, že nenosím tak často šaty (nosím je hlavně na jaře a v létě), ale on mě taky pořádně nikam nevezme, protože bojoval s penězma. Chtěl by po boku princeznu, ale sám pro to taky nic extra neudělá a on by chtěl být vůdce, ale většinou jsem tou silnější já. Dříve byl ale plný energie, nebál se výzev, věděl, co chce a nyní sám v sobě tápe. Neuvědomuji si, že bych ho někdy dostala do situace, kdy by se mohl cítit méněcenný nebo bych ho nějak ponižovala. On ale řeší, že se oblékám prý málo žensky, že jsem hodně výrazný typ, též humorem a dost vnímá okolí, co řekne a kdo se jak zatváří (i když tvrdí, že to neřeší, vždycky ho to nějak nahlodá)...

Já už bych ráda opravdu časem rodinu a vztah, na kterém se dá něco budovat.
On sice přišel první s myšlenkou bydlení a dětí, pak se toho ve finále sám lekl.

Díky za názory.