Nízké sebevědomí

Já ti to napíšu z pozice té, která si do jisté míry prošla něčím podobným.
Přestaň se k životu stavět jako oběť, jako chudinka s hroznou minulostí, která nechá tu minulost definovat tvou budoucnost. Takhle napsané to zní jako strašné kecy, ale ono to tak ve výsledku je. Já ztratila deset, patnáct let dospělého života tím, že jsem nebyla s to překročit tenhle stín. Postupně jsem si našla přátele, do jisté míry novou rodinu. Začala jsem chodit k psycholožce. Uvědomila jsem si, že to, jaký postoj mám já vůči sobě, definuje to, jaký postoj budou mít ostatní ke mně, Oni se ke mně samotné nebudou chovat líp, než já k sobě.
První plat v době, kdy jsem bydlela sama byl 17t hrubého, pro VŠ, velmi odborná práce. Tak jsem bydlela ve spolubydlení. Vyšla jsem. Pak jsem si trochu polepšila a šla jsem do garsonky za 7,6t s poplatky Prostě neměla jsem všechno hned.

Přestaň být oběť a začni žít za sebe.

Souhlasím. V první řadě bych začala s nějakou terapií, na to určitě nějakou korunu vyšetříš. S tím bydlením - nevím, kde bereš těch 15 000, za to se bydlí v Praze ve slušném velkém bytě, což je pro jednoho člověka zbytečně, v jiných městech je za 15 000 už vyloženě luxus. Samostatně můžeš slušně bydlet už kolem 6 000.

V první řadě začni s terapií.

Pak si najdi práci, našetři si na kauci a první nájem, případně si půjč, ta čáska nebude závratná a osamostatni se.

Já se snažím určitě ke všemu stavět optimisticky, nicméně obas to na mě dolehne, jako vcera co jsem psala tento text a citim se deprivovana, že se deset let někde placam a nemůžu se pohnout z místa a dosáhnout svých cílů kvůli pořád nějakým překážkám.

been there, done that; někdy to všechno na člověka mimořádně dolehne a svět je černý a studený, ale vždycky je síla se zvednout a jít bojovat dál
jediná, kdo ti může pomoci, jsi ty sama, nikdo, nikdo jiný, není to jednoduché, není to rychlé a není to "zadarmo" a tím nemyslím peníze

Mě by zajímalo, proč jsi stále u matky, když je to taková tyranka. Respektive, proč se s ní pořád scházíš. Normální lidi, kteří mají problémy s rodiči a ještě to jsou magoři, tak se zvednou a vypadnou z baráku. Holky to většinou dělají tak, že jdou k chlapovi. Chápu, že asi moc příležitostí na seznámení nemáš, ale takhle se to většinou dělá. Postavit se na vlastní nohy a opustit tyrana. Pokud nezapracuješ na sebevědomí a budeš pořád ta oběť, tak se potom tyranem může stát tvůj partner..

Pak zapracuj na sobě. Musíš si uvědomit, že sis asi měla prožít část života s matkou a že chceš být jiná a hodit se do psychické pohody. Začni si psát co se ti povedlo i maličkosti. Co se ti na sobě líbí apod. případného chlapa vyměň. Předpokládám, že už jsi dospělá osoba a můžeš si o svém životě rozhodovat..

Musíš si uvědomit, že spousta lidí nežije tvůj život. Žiješ si ho sama a jen na tobě záleží, co se svým životem uděláš. Proto ti může být jedno, co si myslí někdo jiný. Myslím, že určité psychické problémy budeš mít po celý život, nějakým způsobem se to někde projeví, ale určitě se dá na sobě zapracovat a myslet jinak. Uvědom si, že jsi teď třeba neměla jednoduchý život, ale může ten život být lepší. Není konec a nikdy se člověk nesmí vzdát. Nenech si nic líbit a druhým se vysměj do ksichtu a ignoruj je. Ten, kdo tě šikanoval apod. má problém sám se sebou a takový člověk ti může být úplně u větru

Reaguji na Frederique: Já se s ní opravdu nescházím, to ona mě furt pronásleduje. Vždycky věděla kde jsem s kým se stýkám, vše o těch lidech, občas se na mě vynořila v jiným městě, vůbec jsem nevěděla jak vše ví. (posléze jsem zjistila, že mi četla všechny zprávy, lezla do věcí, odpadáku, přitelovi do kompu (bydlel se mnou), do mobilu když u něj nebyl) v tom 2. domě)
Však já v 18ti odešla z domu do našeho druhého domu s přítelem, kde chvíli nebyla, ale pak tam začala jézdit a zase mi otravovat život. Jinak Jsem vystudovala gympl, takže jsem se po skončení opravdu nemohla vydat do práce, protože bych mohla po zbytek života dělat max u pásu. Navíc jsem si chtěla vystudovat vš, abych konečně dokázala, že nejsem hloupá, celý se to protáhlo.
A ano mohla jsem něco udělat, vzít zodpovědost za svůj život. Ale já mám neustále pochybnosti, jestli to všechno zvládnu a nespadnu do nějakých sraček (dluhů atd). Jsem hrozně opatrná a neumím se rozhodovat. Ale něco bych už dělat měla vím.. a měla bych se konečně k tomu postavit čelem.
Jinak přitel mě taky napadl, ale to by asi musel být jiný než současný a na druhou stranu nechci využít někoho, koho nemiluju jen proto abych mohla žít jinde. Přijde mi to takový nefér. (I když je pravda, že s tím přitelem v 18ti jsem byla hodně kvůli tomu, že mě chránil před mámou, ale měla jsem ho ráda samozřejmě, byl to hodný kluk)

Asi bych měla míň o všem přemýšlet a nevymýšlet katastrofické scénáře.
Jinak mě napadlo odstěhovat se do Prahy a udělat si praxi na pozici účetní, ty úplně malicko nemají a mohla bych zvládnoout i spolubydlení s někým i cizím, pokud by nebyli moji 2 psi překážkou.

Ahoj, znám to, matka mi zařídila dětství, jaké si nikdo nepřeje. Otec nás opustil. Otčím sex. zneužíval, matka s tím nic neudělala a psychicky a fyzicky mě deptala. Nikdo se za mě nikdy nepostavil. Až po střední, kterou jsem raději trávila na intru, tak jsem hned nastoupila do práce, po čase jsem si našla přítele, bydlíme spolu. Vzdala jsem se hodně věcí, půjčovala si ode mě peníze, dokud jsem u ní bydlela a to jsem jí poctivě platila na bydlení a všecko jsem si od první výplaty platila sama, nyní jsem už dlouhý čas pryč, utnula jsem veškerý kontakt, bydlím jinde, neřekla jsem jí kde ani jak se můj přítel jmenuje. Jsem ráda, že mám klid. Vím moc dobře, jak těžké je odejít, jak se člověk trápí - bohužel i když je to má jediná pokrevní rodina, nikoho jiného už nemám, tak mi přijde lepší, žít sama bez takového vlivu a založit si svou rodinu časem. Už to, že jsi o tom začala takto přemýšlet je dobrý začátek, psycholog je fajn, a svého sobeckého přítele časem taky potřebovat nebudeš, sama si na to přijdeš. Myslím, že varianta spolubydlení ve větším městě, abys do práce nemusela dojíždět je to nejlepší řešení, než našetříš na své bydlení. Prozatím je to levnější a spolubydlení v rodinných domech často umožňuje i spolubydlení se psy.

Reaguji na Jazzwomen: Děkuji za reakci, určitě je povzbudívá, že jsi jinde lepší život. Mě spíš svírají strachy, že to nezvládnu finančně a spadnu do nějakých sraček, protože to asi není uplně lehké postavit se na vlastní nohy. Ale když to zvládli ostatní, měla bych taky.

Ze začátku mi pomohlo spočítat si příjmy a výdaje. Také brigáda pomohla. A samozřejmě udělat na začátku nutné ústupky - neutrácet za restaurace a oblečení, které fakt nepotřebuji. Ale po nějaké době - pár měsíců, se pak rozpočet dá v pohodě srovnat a mít našetřeno. Přítele bych klidně vynechala, na začátku při té velké změně musí člověk myslet víc na sebe. Přijde mi, že tento současný tě nechá klidně ve štychu, když na to přijde. To je stejné jako být bez něj. Přeji hodně zdaru. Chce to odvahu a odhodlání.