Jak moc by vás trápilo být opuštěná partnerem v těžkých chvílích?

Ano, oni jsou totiž pouze tyhle dva extrémy, chlapna nebo nesvéprávná osoba, přesně to jsem tím chtěla říct

Ale zase tu podle mě nějak moc do zakladatelky ryjou, že ze sebe dělá chudinku a přehání to, že se diví, že ten její chlap s ní vůbec vydrží a kdovíco. Já jsem taky v prvním příspěvku nepsala, že mi to přijde přiměřené, ale že by mě víc mrzelo, že kamarádi nebyli moc ohleduplní. Když už oslavu, tak si to mohli jít oslavit ven a nerušit zakladatelku s čerstvě zlomenou nohou.

Chtěla jsem tím hlavně říct, že se tu nějak moc generalizuje a radí zbytečně ostré řezy. Přitom řešení je často jen ve správné komunikaci mezi partnery.

Problém je v tom, že tady: Není nám přeci 18 a už bychom měli mít srovnané priority.
se to úplně nepotkává.

Zlomená noha NENÍ těžká chvíle a to, že partner odešel v jednu v noci ven NEZNAMENÁ, že pisatelka byla opuštěna.

....a hotovo fertig.

Zrovna tady chtěla udělat "ostrý řez" zakladatelka a všechny jsme se snažily ji to rozmluvit. Nikdo neříkal, že má být otrlý soběstačný babochlap, který si lokne rumu z láhve a s kletbami na rtech zapadne do svého doupěte ale citově vydírat přítele s tím, že kdyby se to stalo jemu, tak jde vše stranou - to snad není zapotřebí, to jí shazuje podstatně víc než nějaké "chlapské" ( ? ) chování.
My se tady nakonec (zase) zhádáme a zakladatelka se vypařila, jak už to obvykle u založených deníčků bývá ....
Reaguji na petulajz:
mám na věc zcela stejný náhled

To jsou extrémy, máš pravdu a právě zakladatelka mi do toho extrému zapadá. Jak píšeš o té komunikaci mezi partnery, tak právě tady je vidět, že ta komunikace asi vázne. Zakladatelka to vidí čistě ze svého pohledu, aniž by se ohlížela na svého přítele, který tu situaci vyhodnotil po svém. Sama uvažuje o rozchodu, aniž by zvážila to ostatní, co ji na tom vztahu těší. Leda, že by tam toho bylo víc, co se v ní hromadí a není ve vztahu dlouhodobě spokojená. To už se ale asi nedozvíme a opět se můžeme dohadovat a přehadovat

Jakože být "Xena" a "chlapna" znamená být ženská, co nevydírá a nemanipuluje chlapem pomocí hysterických scén a uražených obličejů? Pak jsem asi ráda, že jsem "chlapna" a i většina chlapů nejspíš upřednostňují "chlapny" ale určitě se najdou i takoví, co dají přednost panovačným hysterkám

Četla jsem jen prvních pár příspěvků, takže nevím, kam se diskuze pohnula, ale naprosto souhlasím s komentářem výše... Myslím, že problém není v tom, že měl oslavu, nebo že v noci odešel, ale jakým způsobem to udělal... Můj partner by se mě celý večer ptal, jestli se cítím dobře, pak by se několikrát zeptal, jestli to opravdu zvládnu sama, pokud si někam vyrazí, a jak píše NEWTIME, během noci by mi psal... Ne proto, že bych byla tak nesamostatná, ale protože by mi chtěl vyjádřit podporu a ujistit se, že jsem v pořádku... A takovýto zájem se nedá vynutit, zamyslela bych se tedy nad tím, jak vážné to mezi zakladatelkou a jejím přítelem vůbec je...

Reaguji na Elizabeth Bennet: Reaguji na Vanity: Reaguji na kopaj: Reaguji na dadabus: Reaguji na Melismeg:
Ano, chci aby mně hladil a utěšoval, chci aby mi chodil pro led, aby mi šeptal do ucha že to bude dobrý, chci aby můj chlap oslavoval ale pak se omluvil že do města nepůjde, že jeho drahá polovička má bolesti a je nemotorná na berlích. Chci to! Měla jsem to na začátku vztahu a chci to i nyní. To byl jeden z důvodů proč jsem se do něj zamilovala, jeden z důvodů proč byl jedinečný, úžasný. Když je nemocný nebo bolavý on, taky si může vstát a uvařit čaj, může si dojít do lékárny i když je to pro něj fyzicky náročné. Samozřejmě že může být sám. Ale já mu budu vařit čaj, a budu ho hladit a utěšovat že to brzo přejde, půjdu mu do lékárny, a vezmu si volno v práci. Oba dva máme práci v které si to totiž můžeme dovolit.

Reaguji na cutie7: Také mám migrény, kdy se musím zavřít do koupelny, jsem paralyzované, zvracím všude kolem sebe a na sebe, bolí mně zvuk bušení mého srdce. Jo je to strašná bolest, jenže ta bolest odezní, dáš si kapky a odezní. Ta noha, ta noha neodeznívala, snažila jsem si lehnout tak abych tak netrpěla ale poloha prostě nebyla. Prášky... vezmeš si tři, šest, devět a výsledek je jediný - spolu s bolestí od zlomeniny máš bolavý i žaludek. Vím to, protože mne opravdu napadlo dát si prášek. Nejsem blbá, jen mám šíleně nízký práh bolesti což není pro nikoho kdo mne zná, nic nového.

Reaguji na petulajz:
Vadilo mi, že nebyli přátelští k mé kamarádce. Tobě by bylo příjemné přivést si společnou kamarádku a sledovat propichovací pohledy a vidět jak ji ignorují? Já myslím že ne. Takže nechci být rýpavá, ale nebuď zaujatá a přehnaně zlá. Samozřejmě že porod je něco mnohem horšího, ale těžké chvíle mohou být i chvíle ve finanční tísni, v psychických problémech, nebo se to vztahuje jen na porod a umírání?

Reaguji na Lilitha:
Když jsme se spolu seznámili, pošli jsme si tím že jsem zjistila že jsem těhotná s předchozím partnerem. Ten se k tomu postavil tak že mi řekl že to nemůže být jeho. Když jsem tedy šla na potrat a byla u rodičů, jezdil za mnou 370km jen aby mně na tu hodinu hladil a utěšoval že to bude dobré. Bože já si říkala jakého skvělého chlapa jsem našla, takového který ví že jsem strašný cíťa a bere to v pohodě. No, půl roku, opuštění dosavadního života který se neslučoval s partnerstvím a vše je jinak. Reaguji na NEWTIME: Takže to co mne nejvíc trápilo bylo to, že já vše opustila pro někoho obyčejného, kdo se dokáže bavit i když já doma trpím v bolestech sama a ani si nemůžu normálně pro nic dojít, nebo si přinést blbej čaj - s berlema to prostě nejde. Trápilo mně to, že když jsem měla takové bolesti, přišlo mi úplně jedno jestli mám chlapa nebo ne, protože v těch nejhorších 48hodinách po zlomenině (pak už je to více snesitelné) jsem byla sama nebo měla frajera spícího s kocovinou.

Reaguji na denisanapl:
Je to tak že když jsem se nemohla hnout, byla to velká prověrka. Já nejsem perfektní, to určitě ne. Ale ukázalo mi to, že za každou silnou ženou, je ona sama. Kdyby se mi to stalo a já s partnerem nebyla, probíhalo by to takto:

Má hospodyně by se mi postarala o psy, o domácnosti, utěšovali by mně psi a já věděla že je to na *****, ale že to zvládnut.

Stav s partnerem: byla jsem zklamaná jeho chováním, byla jsem frustrovaná že kvůli opuštění práce jsem neměla finanční rezervu, navíc jsem byla imobilní a od partnera nemohla odejít. Trápilo mně, že jsem opustila vše kvůli "zajíce v pytli" kdy jsem si myslela že mám výjimečného muže, a teď už vím že mám skvělého muže který se postará, nepije, nehraje hazard tak jako valná většina těch které jsem odmítla, je skvělý ale prostě tam chybí to něco extra.

Navíc, teď po tom všem už vím že nemá smysl se na něj moc fixovat a spoléhat. Samozřejmě mě podpořil hodněkrát, ale pokaždé kdy mi řekne "byly to jen čtyři hodiny" namísto aby se omluvil že mi ublížil, jsem si víc jistá že budeme já a on a né my

Ale všechno to vedlo k dobré věci, našla jsem totiž perfektní trenérku a dala jsem se díky ní do profi sportu

Reaguji na Johannka: Reaguji na dadabus:

Sorry, já tu moc nechodím.Pro každého znamená těžká chvíle něco jiného, pro mně vyhlídka možné operace, velkých bolestí a x týdnů v imobilitě nepřijde jako běžný den, jestli vám ano, tak jste fakt super. Já ale taková nejsem. Já jsem kopretina co chce toho chlapa který kvůli ní na začátku udělal cokoliv a bylo to vzájemné a pro nás normální. TÍM JSME SE LIŠILI MEZI OSTATNÍMI.

Reaguji na Gabriellla:
Do ložnice jsem šla s kamarádkou, při sezení se mi v noze hromadila krev a nedalo se to vydržet, navíc se mi nechtělo koukat jak se všichni blbě dívají na naši kamarádku kterou oni neznají.

Reaguji na ILChazz:
Zeptal se mně jestli mi vadí že jde ven, řekla jsem mu něco ve smyslu ať to zváží sám, že já mu nemohu nic teď říct protože se mně ptá před xy lidmi kteří nikdy nic zlomené neměli, nevědí jak to bolí a já nechci poslouchat jak mně přemlouvají. V minulosti to totiž bylo tak že se omluvil že chce být se mnou že jsem třeba nemocná nebo cokoliv. Kvůli nemoci jsme tak odložili i Vánoce, což mi přijde na stejno. A ano přežila, ale přežila jsem to sama, k čemu pak potřebuji takového chlapa? Tahle změna nastala po půl roce, Když za tři roky otěhotním nebo vážně onemocním tak bude co? Řekne mi ať nejsem hysterka? Takového chlapa já nechci, chci výjimečného muže.

Reaguji na Brokolička:
Víš, já to chípu jak to myslíš, ale on nebyl vždy tak průměrný. My neměli průměrný vztah kde je zlomená noha nic nezajímavého.

Reaguji na Frederique:
Jenže to co ty popisuješ že je to ok, to je ok u průměrných párů, obyčejných lidí kteří žijí tak jak já žít nechci. Já mám hodně nízký práh bolesti, ale co mne trápí je to, že on věděl jak tyhle věci snáším, věděl že brečím a mám bolesti, věděl že předchozí noc mne utěšoval a bylo to lepší. Ale takhle? Ať si dělá co chce když jsem v pohodě, ale když ví jak velké mám bolesti, má být u mně. Aby mně utěšoval. Když tu není v pro mně tak těžkou chvíli (což pro mně byla), proč s ním vůbec být? Půl roku nazpět si vzal 2 dny volno aby se o mně staral když jsem měla anginu, odložily se Vánoce, a pak se to zlomilo. Já nechci obyčejného chlapa a nechci ze sebe dělat tvrďáka. Tvrďák jsem před všemi ostatními, s ním chci sdílet své trápení protože si pak řeknu že ať se stane cokoliv horšího, bude tu pro mně. Na druhou stranu, když byl nemocný on, také jsem byla u něj a nikam nechodila. Oba si to můžeme totiž dovolit.

Reaguji na Hubák:
Já neřeším kdykoliv potom. Kdy tě noha bolela nejvíce? Hádám první dva tři dny tak jako mně a všechny s kterými jsem se o tom bavila. Kdybych měla sádru týden, no za týden jsem už zvládala jakš takš chodit o berlích a bolest se dala bez problému snést. První hodiny jsem řvala bolestí. Když mně tu nohu pak operovali protože se kost dostala do ještě horší polohy, dávali mi trochu jiné léky než ibalgin. Ty by jsi se dokázala bavit kdyby jsi věděla že přítel doma trpí v bolestech? Já prostě ne... Mně by to nebavilo.

Reaguji na Wildbird:
Nedusíš se, to tak není. My to tak měli. Když se mi zlomila noha obratil to jiným směrem a byt více na přátele. Teď to mám pár týdnů nebo až měsíců i já a najednou slyším že jsem chladná a nezajímám se. Nejsem chladná, jen už nejsem taková jako na začátku. On mne naučil, musí si sníst co navařil, protože já už své chování změnit nedokážu, bublina splaskla a teď už je tu jen jeho prachobyčejné já bez toho všeho kvůli čemu jsem jej milovala a obdivovala.

Děvčátko, to že chci pozornost alespoň 48hodin poté, co mám zlomenou nohu je vynucování pozornosti neustále? Jak jsem už psala výše, to že byl tak pozorný a citlivý v minulosti byla velká dávka toho, proč jsem jej tak milovala. Když to zmizelo, mělo to svůj efekt.