Krize ve vztahu - problém vztahu, nebo hlavy?

Nevím, co na tom chcete zachraňovat. Upřímně - to, cos tady popsala nemá s vážným vztahem vůbec nic společného. Pokud jsem to dobře pochopila, ještě spolu ani nežijete, tak nechápu tu větu, že už toho máte za sebou tolik a že nechceš celý proces podstupovat znovu? Myslíš ten proces výchovy chlapa? Tvůj "přítel" je spíš děcko, které musíš poučovat o tom, že by si měl více uklízet a méně sedět u PC, než rovnocenný partner. Vůbec nechápu, proč na něm tak lpíš, asi je to tím, že je to tvůj první vztah, ale opravdu v tom žádné partnerství nevidím. On je očividně ještě nevyzrálé dítě a ty zastáváš spíš roli jeho matky... Další věc je, že nemáte nic společného - tak co má takový vztah za smysl? Ještě ke všemu je to vztah spíš na dálku (i když spolu budete studovat v jednom městě...)
Ve zkratce - ještě spolu ani nežijete a už vám to skřípe. Jak by to asi mezi vámi fungovalo, kdybyste spolu žili? Pokud je tak nesamostatný a neschopný, neustále bys do něj musela hučet, ať uklidí, ať vypne ten počítač a udělá něco, co je třeba, tahala bys ho někam ven, do společnosti, ale marně, protože na rozdíl od jeho kamarádů mu očividně nestojíš za to, aby vytáhl paty z domu.
Za mě prostě nevidím jediný důvod, proč to protahovat a zůstávat s ním. Zkus si to po sobě přečíst očima nezávislého člověka a možná tě to taky trkne.

Je až neuvěřitelné, co všechno jsou ženské ve 22 letech trpět s pocitem, že "v porovnáním s tím, co je jinde, jsem na tom ještě dobře" Ber nohy na ramena, protože jinak si časem na vzorec partnerského chování "přísná máma - darebný syn" tak podvedomě navykneš, že si jím pak odeženeš všechny další chlapy
EDIT : a že tě "všechno štve" se nedivím, nefungující vztah dovede spolehlivě otrávit celý život.

Reaguji na petulajz: Tím procesem jsem myslela obecné seznamování a poznávání. Nejsem moc společenský člověk, nemám blízké přátele, o kterých bych věděla první poslední a oni o mě (což je taky důvod, proč píšu tady a nedrbu to někde u kafe). Je pro mě úspěchem, že se před někým už můžu chovat naprosto přirozeně, aniž by na mě koukal jako na cvoka. Že o někom vím tolik, jako snad ani o své sestře. Že můžu jít i pitomou sámoškou a ukazovat na věci, o kterých vím, že by mu udělaly radost. To nejsou věci, které by člověk získal jen tím, že si s někým někam vyrazí.
Že si připadám spíš jako máma než přítelkyně, to je fakt. Nicméně se právě obávám, že to mám spíš jako vzorec z domova. Že jako jiná holka bych to neřešila. Protože neznám moc kluků jeho věku, kteří by sami od sebe upřednostňovali povinnosti před zábavou, nebo se zříkali nabízeného servisu doma. Já to sice můžu vidět jako lenost a neschopnost, ale upřímně, asi bych taky neměla důvod chodit na brigády, kdyby mi na účtě každý měsíc přistály alimenty od táty a doma mě do práce nenutili. Málokdo se asi bude něčím obtěžovat, když vlastně nemusí.
A co se týče těch kamarádů, to vysvětlil tím, že sice chodí mezi lidi nerad, ale s nima občas musí, aby si je udržel (což je asi fakt, mně tyhle společenské povinnosti nikdy moc nebraly, a proto po mně v závěru nikdo ani nevzdechne), kdežto se mnou je mu příjemnějc v klidu. A asi to není ani nic neobvyklého, spousta chlapů chodí s kamarádama do hospody, kdežto jinak moc společensky nežijí. To se o tom mém říct nedá, že by byl někde zapadlý každou chvíli a vracel se bůhví kdy.
Spolu nežijeme, akorát teď léto jsme strávili "bydlením" společně, bez rodičů, a to jsme se jakž takž byli schopní dohodnout. Jediné rozpory byly kolem věcí, které jsou asi víceméně chlapské - že já považovala za ****** něco, co je pro chlapa ještě pořádek a tak. On tvrdí, že kdybysme spolu naopak bydleli, zlepšilo by se to, protože by měl důvod něco dělat, musel by se snažit, bylo by to na něm. Takhle udělá všechno máma nebo ostatní příbuzní (dost se v baráku schází), tak není důvod. Na jednu stranu to chápu, taky radši nic nedělám, když to udělá někdo jiný, ale taky se bojím, že jsou to jen kecy a zůstalo by všechno na mně (což je zase případ ode mě z domova, kde je hlavní řídící máma a táta tak nějak koexistuje, sem tam něco udělá)...
Ale třeba máte pravdu. Já sama bohužel nedokážu posoudit, kde jsou hranice, kde to ještě má nebo nemá cenu a hlavně mám teď ve vlastní hlavě strašný ******.

Reaguji na dadabus: Obávám se, že tenhle vzorec mám už dávno z domova. Ne že by snad mamka dělala z táty nějakého troubu, ale všechno řídí ona, všechno dělá ona, všechny nás koordinuje... o tátovi víceméně moc nevím, v tom smyslu, že prostě s náma jen žije a sem tam se projeví, i když čert ví, jestli aspoň tehdy je to jeho vlastní názor. Ale asi mu to vyhovuje, nemusí se kromě práce o nic starat skoro. Já z toho mám řekla bych tak trochu fóbii, protože nechci skončit jako "otrok" (byť s řídícími funkcemi), takže jsem na všechny projevy tohohle typu dost citlivá, i když bych je možná ve svém věku řešit nemusela.
Že by všechna ta negace mohla mít původ v tom vztahu mě taky napadlo, jenže stejně tak dobře to může být jen výsledek nadměrného řešení věcí a špatný vztah je až důsledkem toho :-/ Ale co se týče odhánění ostatních chlapů, tak o to bych se nebála. Jednak jich o mě doteď moc nezakoplo, a ti, co zakopli, se zase rychle na moje vlastní požádání sebrali a odešli, protože nejsem úplně "normální" člověk a navíc jsem sama hrozně náročná, takže si málokoho pustím k tělu. Respektive do vztahu. Jako kámoše skoro kohokoliv, ale vztah beru moc vážně, než abych to zkoušela s každým, kdo nabídne. Takže většinu chlapů odežene už zdálky jen tohle moje smýšlení, k nějaké mámě a synovi to docházet nemusí...

Já vůbec nechápu, po tom, co a jak si tady napsala, proč vy dva jste vůbec spolu!
Vy dva nemáte jediný důvod spolu být.

To je docela smutné, že někdo hodí příčinu nefunkčního vztahu zcela na sebe a ještě se kvůli tomu posílá ke cvokaři. Přitom minimálně půlka příčiny je v partnerovi, nezodpovědném nevyzrálém mamánkovi. Ani jednomu ten "vztah" už nic nedává, není jediný důvod spolu zůstávat. Můžeš si to donekonečna omlouvat a vysvětlovat nám tady co vás drží spolu, ale ničemu to nepomůže, to je snad všem jasné. Až najdeš správného partnera, takové blbosti se ti vůbec nebudou honit v hlavě.

Tak si holt najdi chlapa a ne kluka v jeho věku chlapa, který už je samostatný a ví, jak se o sebe postarat, aniž by jej musela opečovávat maminka... takový chlap už to bude mít v hlavě srovnané a nebudeš se muset nervovat s tím, že je to ještě malé děcko "školou povinné", které ještě ani neví, co to znamená pracovat a starat se sám o sebe.

Tohle není žádná omluva, že s tebou je mu lépe doma v klidu. V každém vztahu by ti dva měli něco podnikat, válet se jen tak doma můžou maximálně tak důchodci, kterým se už nikam nechce, ale mladí lidi... proboha, to musí být hrozná nuda a stereotyp. Aspoň si zajít jednou za čas do kina, skočit na skleničku, dát si někde venku dobré jídlo, nebo vyjet někam do přírody - to je základ fungujícího vztahu - aktivity... Teď spolu ještě nežijete, ale jestli se k tomu někdy dopracujete, tak se zblázníš, jestli pořád jen budete sedět doma u televize a nehnete se spolu nikam z domu. Ideální je, když máte přátelé společné, tak jak to mám já s přítelem, tudíž veškeré akce a setkání s nimi absolvujeme společně.

No, tak to jsou dobré kecy. Jak může něco takového říct, když vůbec neví, co to obnáší, starat se sám o sebe? Teď říká tohle, ale časem by ho to "starat se sám o sebe" omrzelo a nechal by to ve finále na tobě, možná by ti trochu vypomohl... Pokud byl zvyklý z domova, že na něj všechno dělá rodina a on ani nepřiložil ruce.

Nevím, podle mě není jediný důvod s ním zůstávat, ale to si musíš uvědomit sama.

... asi tak.

No, v současnosti málokdo je schopen se hned dejme tomu po ukončení střední školy o sebe starat sám, ať už se vším všudy - vydělávat a platit si nebo aspoň přispívat na nájem, platit si spoření, pojistku, benzín, vařit si, uklízet, nebo (v případě studujících) alespoň částečně - tzn. alespoň to uklízení a vaření a sem tam brigádničení. V podstatě musím říct (a feministka nejsem), že okolo sebe vidím spíš takové uvědomělé mladé ženy, než "muže", ti tak nějak spíš dlouhodobě proplouvají a nic neřeší (a nikdo je nenutí, pravda). No, a podle toho to pak vypadá... takovým týpkům by prospělo, kdyby se o sebe nějaký ten rok dva starali sami (resp. rodiče by je nechali se starat), alespoň tedy do určité míry (co největší míry) no a pak až jako odkuklení krásní dospělí motýli si našli nějakou tu samičku. Jinak to pokaždé dopadá stejně.

On do toho třeba časem "doroste", jenomže to ty už budeš dávno (a opět...) někde jinde (nebo měla bys chtít být...), nejsi tu od toho, abys ho vychovávala a dováděla ho k dospělosti a sama se tak zasekla kdo ví kde.

Jo a pak to dopadá takhle : https://www.novinky.cz/zena/zdravi/415465-mlade-ze ny-trpi-nedostatkem-sebevedomi-a-obavaji-se-o-svou -budoucnost.html
Zakladatelko, fakt neblbni. Najdi si staršího, který bude rád opečovávat tebe, škoda se trápit zbytečně. A škoda si uvazovat na krk dospělé děcko, které ti sem-tam možná trochu pomůže se spoustou problémů, které bys bez něj ovšem neměla vůbec

přesně, to ho měli dávno naučit v rodině, nebo on si měl hledat vztah až poté co dospěje, partnerka není od toho aby ho dovychovávala, něco jiného by bylo kdybyste byli oba na stejném levelu a dospívali současně, ale ty už jsi dávno někde jinde

Reaguji na dadabus: já to říkám furt, je třeba si najít takového chlapa, se kterým se budu mít líp, než bez něj.
A ne nějakou kouli u nohy která jenom přidělává starosti.

Reaguji na dadabus: úsměvný článek. Nevím proč mě v souvislosti s "těmito problémy nejvíce trpí právě mladé ženy" napadá - jak pak by taky ne..? .

Holky mají pravdu. Ty jsi prostě vyspěla a chlapec zůstal pořád v pubertě. U 22 letého je to ale normální. Takže pokud ti to nevyhovuje, tak je třeba hledat staršího. Taky jsem to tak měla a vždycky si hledala chlapy o min. 10 let starší. Na co ti je děcko, kterému musíš říkat, aby si umylo zuby nebo že si má umýt po sobě hrnek? Buď můžeš čekat několik let, jestli z toho vyroste (tipla bych tak 6 let) anebo prostě půjdeš životem dál a budeš hledat chlapa, co se naopak postará o tebe a bude tě hýčkat.
Ovšem tvůj přítel se vážně nechová dobře...že za tebou nepřijede, když jsi nemocná....no to je na facku...na takového se podle mě nebudeš moct nikdy spolehnout....nejhorší předpoklad do života u něj je, že se válí doma a nechce se mu pracovat...na takové fakt pozor!

Reaguji na Lilitha: To udělal jen jednou, že nechtěl přijet. Bylo to hodně na začátku. Teď už takový není a postará se o mě, když mi není dobře. Ale ano, na facku to bylo. Spíš se bojím té nechuti dělat cokoliv, co ho zrovna nebaví - škola, práce a tak. Teď to zase vypadá, že trochu prozřel, protože si konečně trochu dupli i doma... ale čert ví no.

Já bych asi nemohla chodit s mladším, taky jsem spíš na starší, přítel je o rok starší. Ale když říkám starší, tak myslím třeba o 3-5 let, 10 mi připadá už moc. Bych se asi cítila jak vedle táty než přítele. Ale hlavně si teda nemyslím, že by o mě měl zájem někdo o tolik starší, kdo by mě chtěl hýčkat a ještě by splňoval moje požadavky. Nejsem úplně ten typ holky, co by se hodil k rozmazlování a obletování. Ale to bysme se dostali úplně jinam...