Když někdo kopíruje váš styl...

Nad tímhle jsem se zamýšlela taky, jenže v tom to asi nebylo. Já jsem se bavila s každým, spíš bych řekla naopak, že ony nechtěly pustit mezi sebe mě. O této skupince ženských jsem věděla (ve srovnání s ostatními lidmi z oddělení) paradoxně nejméně (prostě mě "k sobě" nepustily), bavily se se mnou jen všeobecně (žádné příběhy ze života atd.). Já naopak o sobě dost povídala, takže proto měly živnou půdu k pomluvám (to, co jsem řekla, třeba překroutily a použily proti mě a já se to dozvídala od jiných, kteří tomu nevěřili a chodili si to ke mě ověřit).
Ještě dodávám, že mi až tak nevadilo, že někdo kopíroval můj styl ...dokonce tu jednu kolegyni, co byla trochu při těle, někdo zrazoval, ať to nedělá, a že jí to nesluší, a že já mám jinou postavu, a že v pleteném svetru s odhaleným břichem (jen lehce odhaleným, 2-3 cm) bude ona vypadat jak tlustý medvěd, budou jí vidět špeky atd.. Tenhle rozhovor jsem si vyslechla z vedlejší kanceláře... musím říct, že s úsměvem (přišlo mi to docela srandovní).
Ty svetry se do detailu stejně okopírovat ani nedaly, já je měla z butiku přes 50 km daleko a ty byly co kus, to originál od jedné zcela neznámé, ale nápadité návrhářky, takže mi to bylo jedno.
Divný mi přišly až ty na vlas stejné boty. To už se mi moc nelíbilo (nosila jsem je sice dál, když už jsem za ně dala tolik peněz, ale už jsem z nich neměla takovou radost).
Na druhou stranu, já měla svůj okruh kamarádek z oddělení a ty se chovaly v pohodě... teda ty moje kamarádky jsem naopak trochu lámala, ať ještě odloží usedlý kostýmkový styl, případně nenápaditý styl černé kalhoty x bílá halenka, že na to mají dost času.... Částečně jsem je v tom předělala... Samozřejmě šéf měl ze začátku k takovým změnám poznámky, ale když to z části dovolil mně, tak už k tomu musel být benevolentnější i u druhých...no ni?

a víte co je nejhorší, když v tom ta, co vás kopíruje ještě vypadá líp jak vy mně se tohle taky stávalo, spíš ve škole teda, kamarádka taky musela mít skoro to samý,co já,jednou si koupila stejnou sukni a ke všemu seberticky přiznávám,že jí slušela víc, no tak jsem jí to pochválila a bylo, vždyt jde o ***, ale chápu,že je to nepříjemný......člověk má potřebu vykřičet do světa "to já jsem ten originál", i když co si budem namlouvat, spousta lidí na sebe vezme jen věc, která zrovna letí a pak vypadaj všichni jak přes kopírák.....
Třeba manželka mého bývalého přítele se evidentně občas taky zainspiruje mnou,ale víte co, mně to dělá dobře, vždyt je to vlastně pěkný.....

Mám nejlepší kamrádku a její přítel v jejich pauze měl "milenku" a ta milenka se pořád snaží kopírovat moji kamarádku ale kamarádka celkem hodně investuje do komsetikx,oblečení atd na což milenka nemá tak se jí to moc nedaří,aler pořád se snaží vyzvídat kde co koupila,kam chodí na vlasy ,nehty atd .Mě to přijde trapné každý jsme originál a co sedne mě nemusí sednout tobě.

Napadá mě jedna otázka, je ta dotyčná zdravá? Když dokáže takhle kopírovat a pak ještě dělat blbou???

Napodobování je nejupřímnější formou lichotky...(citace ze Sexu ve městě). Každopádně si myslím, že během těch školních let, to zažila spousta z nás. Já ano. Vždy jsem měla pocit, že moje nejlepší kamarádka jede trochu přes kopírák a v některých případech i úspěšněji. Vztekala jsem se, ale co člověk nadělá. Dnes už vím, že to byla ukázka její slabosti. Místo aby zkoušela nové věci a vyjádřila i tak sebe samu, tak okopčila mě. Dnes, co spolu nesedíme denně v lavici, stále nedokázala najít svůj styl, kopíruje Barbie. Obecně vzato, jsou to holky bez osobnosti, které se snaží schovat v identitě druhých. Nic víc, nic míň. Ale může to být k vzteku. Nebo k smíchu. V bývalé práci mě začala kolegyně silnějších rozměrů napodobovat. A to byla pak často velmi úsměvné pro celou kancelář....

Tyjo tohle se mi stalo také. Kdysi sem se seznámila se slečnou a už tenkrát sme měli podobný styl, ale jen podobný, prostě sme poslouchali stejnou hudbu atd. Jenže časem mě začla nechutně kopírovat a já z toho pěnila. Mnohokrát jsem jí to vytkla, hádala se s ní a ona se jen uboze bránila, no všichni to tu znáte, ty řeči typu "to si myslíš že všichni co mají tuhle věc taky tě kopírují?" "když se mi to líbí a máš to ty tak já to mít nesmim?" atd. no prostě mi z tý holky začlo bejt neuvěřitelně zle. Udělala si stejný střih vlasů jako já, stejné oblečení, začla se stejně líčit... A mě to štvalo, štvalo mě třeba to, že dělala že se jí ty moje věci nelíbí a nepochválila mi je, kdybych věděla, že se jí tak strašně líbí a pak si je koupí taky, asi bych to pochopila a brala jinak, než když dělala jako že nic a pak to měla.
A musim říct, že jedna z věcí co mě na tomhle štve nejvíc, je to, když jí někdo pochválí to jak se líčí, oblečení, styl a mě ho nepochválí! Dyť ona je jen moje kopie a chválit by měli mě. No ale už se spolu nějakou dobu nestýkáme a ona si jede to svoje a já se trochu změnila, ona beze mě taky a už se mi vůbec nelíbí jak vypadá, nedopadla moc dobře...
No ale i z tohohle si můžeme vzít to dobré a to je to, že si na tom můžeme zvednout sebevědomí. Oni nás vidí jako ideál, jako vzor, sme pro ně tak skvělé, že chtějí být jako my. Podle mě jsou to slabí jedinci bez svého názoru, vlastně je mi jich líto.

Tak mně se to s oblékáním a se stylingem stáválo často, ale u dobrých kamarádek mi to nevadilo. Ráda jsem jim poradila, s tou nejlepší jsme se hodně podobně oblékaly, půjčovaly si oblečení navzájem, prostě tím, jak jsme byly pořád spolu, jsme se navzájem připodobnily. Bylo to náhodou fajn, něco jsem vymyslela já, něco ona* Dnes mám inspirativní kamarádky, od nichž i já určité věci přejímám, ale přidám k nim něco ze sebe, aby nezůstaly pouhou kopií. Co mi vadilo vždy a nemám ráda, když se někdo snaží kopírovat můj osobní (životní) styl. Např. moje koníčky, záliby, vyjadřování a dovednosti. Obrana proti tomu je snad jediná, takové nekreativní jedince nevyhledávat a obklopovat se lidmi, kteří jsou sami sebou, jiní a umí obohatit.
Jinač že si kámošky koupí podobné hadříky, to mi přijde normální a nic špatného v tom nevidím* Kdyby mě to nějak popuzovalo, asi bych to zkusila dát dotyčné nějak najevo - náznakem..

butterflygirl
Myslím, že jsi pro ni byla takový trochu vzor. Asi bych jí na tvém místě řekla, že jsi ráda, že se jí tvoje věci líbí, ale že o dvojče fakt nestojíš a pokud chce pomoci s oblékáním, tak že s ní třeba půjdeš na nákup a poradíš jí.

Ale jo, to já bych jí taky ráda poradila, kdyby mi řekla, jé ty máš hezkou bundu, pomůžeš mi najít podobnou. Ale to je, kdes ji koupila a šup a už jí má taky

maatja
Tak to je asi taky nepříjemné. Na základce se mi to s tenkrát nej kamarádkou stalo taky. Byly to drobnosti a byla to kamarádka, tak mi to tak nevadilo. Navíc se jí nedařilo - např. hodila si na vlasy stejnou barvu, ale tím, že měla hennu, se jí to hned za dva dny smylo a tak To jsem ještě brala celkem jako "legraci"..., to tys to měla ve škole teda o moc horší...

Tak v tom případě šlo asi o tu závist. Proč by tě někdo nesnášel, ale zároveň napodoboval? Protože jsi lepší...

V téhle míře to pěkné je

Taky je mi líto člověka, který neni schopen vymyslet si vlastní styl, vlastní účesy, vybírat si oblečení..., v tom máš asi pravdu.

Jo, o tom jsem se tu možná nezmínila, co, že mám /dle mého trapný/ dětský hlásek a v určité době se snažila napodobovat i to. Myslím, že nějak v té době konečně dost lidí pochopilo, kdo koho se snaží napodobovat... Stejně zvláštní, že se věc, kterou na sobě tolik nesnášíte, může druhým tak líbit.

To mě také. Za prvé jsou to kámošky (taky mám kamarádku, barvíme si stejně vlasy, sem tam na nákupech ulovíme podobný kousek..., ale to je spíš tím, že jedna druhou fakt obohacujeme, každá máme jiné nápady, jen některé stejné a hlavně ve výsledku nevypadáme jako identická dvojčata ) a za druhé píšeš hadříky "podobné", ne na chlup stejné, stejné barvy, od stejné značky (o tom, že jde /resp. šlo/ o 90 % šatníku nemluvím...)

Tam kde je kombinace pomlouvání, záškodnictví a zároveň jako paradox to napodobování, tak tam asi o závist jde, ta druhá soudí, že ženu, kterou kopíruje, nikdy nedožene a chce se jí vyrovnat alespoň takhle, když už to jinak nejde....ale setkala jsem se s tím jen jednou, už dlouho se v pracovním kolektivu nevyskytuji...a tam, kde se pohybuji, se setkávám pouze s tím, že jsem propírána, třeba kvůli oblečení, ale napodobovat mne nikdo nebude, to jsem si jistá....ale když mne někdo vezme jako inspiraci, tak se mi to příčit nebude....

Natalii20
Já jsem to s jejími rodiči nikdy neřešila, ani oni se mnou. Ale pamatuji si, že když můj přítel jednou uhodil na sestru i před rodiči (u toho jsem já ale nebyla), tak prý se matka postavila na stranu své dcery. Ale já to chápu, je to její holčička, nejmladší princezna... Je to tam složité, nechci tu probírat další věci, ale může za to i výchova.

Jak to tady tak čtu, tak já to mám teďka. A nejhorší, že je to v rodině, se kterou jste skoro pořád v kontaktu. Začalo to na dovolené. Tam jsem prostě sháněla pláťáky - kalhoty letní, rovný střih. Mluvila jsem o tom, že se budu po nich dívat a že bych si je koupila. Sestra mého manžela nic takového neměla v plánu. Ve finále to dopadlo tak, že co jsem si koupila já, tak si dovezla i ona. Hnus Myslela jsem že ji to už přešlo, ale bohužel. Vše pokračovalo (a bohužel pokračuje) i doma.Dokonce když si můj manžel vybral nějakou košili v shoppingu, tak ona nezahálela a to její "jé ukaž, tu bych mohla vzit svému muži" tak to už bylo dost i na mého manžílka Jediné řešení je, nejezdit s ní nakupovat.

Přesně. Já už mám nejhorší za sebou, teď jde defakto už jen o drobnosti, které mi vadí kvůli minulosti, pže mám strach, aby se to nerozjelo nanovo, ale ve tvém případě se to koukám teprve rozjíždí, tak to přeju pevné nervy. Narovinu nejezdit společně nakupovat nestačí, já s ní na nákupech nebyla nikdy, nikdy jsem jí ani nevyslepičila, co jsem kde koupila, protože jsem byla opatrná, a stejně jsme měly celý šatník stejný.... Upřímně nevím, jak to ta holka dělala..., ale jak jsem už psala, času na to měla habaděj.