Nejsem sebevrah, ale nedokážu už žít

Tak se taky přidávám, dnes jsem se doslovala dohrabala k psycholožce (psychiatriče, ani vlastně nevím, co je). Doporučila mi 3-měsíční stacionář, kam bych denně docházela, tak nevím, samozřejmě mi nabídla, že můžu chodit i na osobní pohovory, ale tohle by prý pro mně mohlo být přínosnější. Zkonstatovala, že to ale bude práce tak na 2 roky, jsem na tom prý dost špatně, ale to sama moc dobře vím...

temperka
Temperko, jsem strašně ráda, že jsi zavolala kamarádce a nechala si pomoct. Nepsala jsem ti tady sice tolik slov podpory, jak ostatní holky, ale toto téma jsem poctivě sledovala. Držím ti pěsti, ať je ti zase dobře!

temperka
Mám z toho hroznou radost drž se a přijď zase hodit řeč

Katti
To je úplně super, že jsi zašla za odborníkem. Já vím, že nezmůže všechno, ale zmůže Hodně. Držím Ti palce, aby jsi všechno zvladla.

temperka

Jsi moc šikovná holka, teď už si vždycky poradíš se vším.

Holky super,
je fajn že jste nabraly sílu a věřím, že to zvládnete !!!
Moje dcera 21 let bere také lehčí antidepresiva. Věděla jsem její stavy, ale myslela jsem si, že to je přechodné....smutek, lítost, nijaká nálada, nechuť, spavost.....když byla zapřažená ve škole, tak to šlo ale jakmile vystoupila z tohoto po matuře, tak se to jaksi zhoršilo.
Nakonec jsme zkonstatovaly s lékařkou, že se na ni tak trochu podepsal náš rozvod a s jejíma dispozicema to udělalo své. Nyní je v pohodě....taky jsem si myslela, že se to nějak...asi ne...jedině nějaká dlouhodobá terapie a pracovat na sobě, ale to u ní právě nehrozí.
Takže holky nebojte se a běžte za tím, aby jste se cítily lépe !!!
Nám toto stačilo vše probrat s obvoďačkou spolužačkou a jde to !
janis

Ahojky, na tohle téma jsem narazila asi pozdě, takže nevím jestli je ještě "aktuální" ale nemůžu nenapsat. Já se cítím uplně stejně, jako zakladatelka tématu. Jen moje situace je trochu jiná. V současnosti nemam práci (už druhý měsíc) ale i když jsem jí měla, byla jsem na tom stejně. doma jsem nikdy neměla minutu klidu - musela jsem vychovávat dvě mladší ségry, starat se o postiženou mámu, která je jak vystřižená z psycho filmů- ječela na nás, rozbíjela věci, nic jsme nesměli a ještě jsme byli chudý. Jedinej den u nás nebyl normální. Dopadlo to tak, že sestry skončily v diagnosťáku, protože začly mámě nadávat, bít jí, demolovat byt... Přišla jsem o ně, měla jsem je hrozně ráda. Teď jsou v péči jejich otce daleko od mého města. Matka se musela přestěhovat z bytu, kde jsme žili a kde nemusela platit nájem (platil ho otec sester). No a najednou nájem platit musí, zůstala uplně sama (já žiju v podnájmu). Všechno to zas zbývá jen na mě a je to ještě horší než dřív. Musim jí všechno platit, každej den k ní chodit a poslouchat její nesmyslný nekonečný řeči, který ani nedávaj smysl. Už mě to hrozně ubíjí, místo abych byla silná, tak mě už každá maličkost rozhodí na celej den. Pak mam sílu jen na to, abych byla zalezlá doma, seděla u PC, nechci se s nikym bavit, život je pro mě jako smrt, která by byla vysvobozením. I když mam maturitu a doufala jsem, že něco dokážu, že budu v pohodě přesto odkud pocházim, vůbec to tak neni. Do teď jsem pracovala u pásu, takže muj životopis vypadá fakt valně na to, jaká je dnes konkurence a jak je těžké najít lepší práci. Chtěla jsem být aspoň sekretářka, nebo něco takového.. Ale místo toho se jen dřu, jezdim k babičce pro zbytky jídla aby měla matka co jíst, uklízim u matky aby neschnila, protože ta nesáhne absolutně na nic. Poslouchám její řeči, sedím v tý nejdepresivnější atmosféře kterou znám, přitom myslím na ségry a na svuj podělanej život a jedu domu. Kamarádky mám jen tři, všeho všudy, protože jsem až do nějakých 20ti let, než jsem se osamostatnila, nesměla chodit ven, nikoho si domu vodit - to snad ani nešlo tou ostudou, prostě nic a tak jsem takový uzavřený typ. A těch pár kamarádek, co mám, taky radši nevyhledávam, protože se mi nechce oblíkat, malovat a s někym mluvit...

Mayci
Až neskutečně dobře vím, co tím myslíš. Mám celý život něco podobného (viz. matka atd.). Ale to je na delší vyprávění a dneska už bohužel musím odejít. Moc ráda si s tebou ale popovídám, když budeš chtít .

Mayci
Na tohle je jen jediná rada. Oprosti se od matky a začni žit pouze svůj život. Jinak tě stáhne s sebou a nic dobrého ani pro jednu z vás. A nevěř tomu, že ona se nevzchopí, ona je na tobě jen velmi závislá a tu závislost musíš přerušit, i když to bude bolet. Jinak ani nechci domyslet, jak to může dopadnout. Uvědom si, že tvá matka je dospělá a svéprávná bytost a pokud ani sama nemáš práci, tak ji nemáš ani z čeho živit. Zkus i nějakého psychologa, plno jich je zdarma na pojišťovny. Držím pěsti!

moje slova...

chápu že pro tebe je to asi dost těžké, přestože Ti ublížila, říkáš si,že je to tvoje matka...ale nenech se vysávat a ničit, však s ní nemusíš udržovat kontakty denně, klidně tam zajdi 1x do měsíce, pokud Ti bude kde co vyčítat, tak řekni, že proto aby jsi tohle poslouchala jsi nepřišla, a zse odejdi...moc držím poěsti....vím,že to máš těžké ale nemusíš mít vůbec pocit viny, ano je to mamka, ale chová se i ona podle toho?

Pevné nervy a klidně se kdykoliv ozvi....

děkuju Vám, že se o mě zajímáte fakt si toho vážim a kdykoliv vám budu moct nějak poradit nebo pomoct, napište mi

S matkou je to těžké, dřív jsem k ní nemusela tak často, protože měla ségry a chodila k babičce. Teď byla nucená se přestěhovat na druhý konec města, busem jezdit neumí a o ségry přišla. Je mi jí dost líto, i když mě neskutečně štve a vysává. Dělám to asi proto,aby uplně nezcvokla, i když by mi na ní tolik záležet nemělo, po tom co mi připravila za dětství. ale ona si to ani neuvědomuje, myslí si, že je nejlepší na světě. Chtěla bych se odstěhovat za prací do Prahy, kdyby se mi podařilo tam najít práci, osvobodila bych se od ní a ona by se určitě naučila starat sama o sebe. Vlastně celej život se opírá o druhý a až moc si na to zvykla, jenže jak jí to říct. Ona ode mě vůbec žádný rady nebere, po mě se jen vozí a jakmile něco řeknu, byť to myslím dobře, ale zní to blbě, začne ječet a brečet...

Mayci

ona od tebe nebude brát žádný rady, to je jasný....

a odkud jsi? klidně někdy zajdeme na kávu

měla by ses od ní osvobodit....

Rattty

Jsem z Chomutova

Mayci
AHoj, to co píšeš je vážně hrůza. Také radím zajít k psychologovi.Vzhledem k tvým problémům ti obvodák napíše doporučení a budeš to mít zadarmo. Určitě ti pomůže se trochu psychicky "vzchopit"..musí to být pro tebe vážně těžké! A máme je postižená jak? jako psychicky? nebo nechápu. Jak už ti tady radily holky měla by jsi začít žít svůj život. Tohle nikam nevede a nemuselo by to dobře dopadnout. Prostě jí to řekni, že to takhle dál nejde..nemůžeš se přeci o ní jen starat. Máš svůj život a kor jestli si neváží toho co pro ni děláš a jen tě deptá hloupýma řečma. Držim ti palce a jsem zvědavá jak to dopadne všechno..drž se

Ahoj , naprosto se ztotožňuju s tím, co zde už napsala Lollo a ostatní holky. Přestříhni pupeční šňůru. Matce to řekni tak, jak to skutečně cítíš. Reakce bude asi bouřlivá, ale tomu se prostě nevyhneš. Nenech si totálně zničit život a obrat o energii. Nečekej na až ... např. najdeš místo v Praze atd... Vím, snadno se to napíše, radí a je hodně těžké to udělat, ale aby ses osvobodila, je tento krok nezbytný.
Tvoje matka by nejspíš potřebovala najít odbornou pomoc (psychologa/ psychiatra) a to jí ty poskytnout nemůžeš, ani ne tak z důvodu, že nemáš patřičné vzdělání, ale především proto, že jste si blízké. Tebe může matka akorát stáhnout sebou. Nenech se. Držím moc palce.

toni

napsala jsi to super