Problémy s otěhotněním

shopholička
Dovolená prý dělá zázraky...

Ahojky, mám takový problém. S přítelem se snažíme už rok o mimčo. Jenže v sobě neudržím jeho semeno a všechno vytéká ven. Donedávna jsem si myslela, že je to normální až jsem zaslechla, že je to kvůli nějakému úzkému hrdlu nebo co. Může mi někdo poradit co s tím?

werunka
Tak tohle řešila moje kamarádka také, i když jí doktor teorii o úzkém hrdle vyvracel jako nesmyslnou, nicméně zvolila netradiční, i když možná účinnou metodu (už má miminko) - nesměj se - vždycky po manželovo ejakulaci udělala cvičební prvek - svíčku tak, aby to v sobě udržela. Muselo to být asi těžce neerotické, ale co by člověk pro početí neudělal, že?

Ahoj holky,

mě v práci starší kolegyně poradila, že její sestra dlouho nemohla a pak narazila na,kapičky Gynex, tak jsem je taky zkusila.Já jsem poprvé samovolně potratila, podruhé jsem byla mimoděložně, další dva roky jsme se snažili, chodili s partnerem do poradny pro léčbu neplodnosti, zkoušeli mi 3X IUI (semínko se zavádí ženě do dělohy) a nic a pak už mělo přijít umělé oplodnění a já najednou nedostala menses a dnes máme krásného sedmiměsíčního prcka. Jinak partner byl ok, za to u mě se vyskytovali často cysty a navíc mi zjistili při laparoskopii, že mám myom 3cm, a navíc mi vzali kvůli tomu mimoděložnímu těhotenství pravý vejcovod, takže šance přirozenou cestou jsem měla malé. Ještě k těm kapkám: chutnají jak pendrek a já je užívala cca půl roku a pak jsem přirozeně otěhotněla. Zbytek kapiček jsem věnovala kolegyni, která před rokem a půl potratila, a taky se natrápila, no a ted má tříměsíčního prcka. Tak nevím, jestli to je náhoda,ale třeba kapky zabraly

všem Vám to moc přeju To je skvělé, že se nakonec podařilo. My se zatím ještě nechystáme, ještě se necítíme připraveni na tu zodpovědnost, ale doufám, že to pak půjde ... Moje nejlepší kamarádka otěhotněla hned první měsíc, co se rozhodli, že to zkusí To mí tak někdo štěstí.

Ahoj, také mám problémy s otěhotněním. Je mi 27 let, se svým přítelem jsem 10 let a už více než dva roky se snažíme o miminko. Oba jsme byli na nejrůznějších prohlídkách, oba jsme psychicky i fyzicky zdraví a na dítě připravení. V našem domě má dokonce připravený pokojíček, příteli je 39 a už hrozně dlouho touží po dítěti. Umělé oplodnění se nepovedlo, doktorské ani babské rady nepomáhají. Problém možná je, že v průměru třikrát za 14 dní přelétám ze země do země, někdy i přes půl zeměkoule. Pořád. Byty máme ve třech zemích, protože máme s přítelem oba velmi "cestovací" povolání. Je to problém, ale jsme schopni to zorganizovat tak, že zhruba dva týdny v měsíci jsme spolu, posledního čtvrt roku dokonce pracujeme společně, takže se snad každý den snažíme. Už od svých 19 let jsem nikdy neměla prázdniny (kromě vánočních svátků), ale ani to nevadí, protože cestuju dost i bez dovolené. Pracuju hodně, cestuju hodně, ale jsem v pohodě, a kdybych byla těhotná, tak zvolním. Při výšce 155 cm mám 40 kg váhy, což je strašně málo, ale i doktorka uznala, že prostě nejsem absolutně schopna přibrat. Nejde to. Takže mé dva problémy jsou hmotnost a pracovní nasazení. To první nezměním, to druhé se snažím zmírnit. Ale nepomáhá to. Je smutné chodit po domě, kde je děstský pokojík prázdný. Je ještě smutnější nechat se utěšovat partnerem, který se sám kvůli dítěti trápí. Doporučované kapky Gynex jsem zkoušela, nic. Orientální tanec též, nic. Za každou radu jsem vděčná, skoro ke všemu ochotná...

nadia
Moje mamka mimčo chtěla hrozně moc a doktorka už tehdy jí radila "přestat se snažit", že čím víc chceš, tím hůř to jde... Jestli v tom není zakopaný pes, když říkáš, že se každý den snažíte... Navíc pro muže je prý v tomhle směru lepší obden. Jsi ještě mladá, tak bych na to zkusila přestat myslet a ono se to určitě podaří .

No jo, jenže když si dítě moc přeju, tak se moc snažím a čím víc se snažím, tim víc si ho přeju... ale děkuju, takhle jsem nad tím nepřemýšlela

Je to opravdu hodně o psychice.Moje kolegyně nemohla otěhotnět a podstoupila umělé oplodnění, které se hned napoprvé podařilo a to dokonce krásné dvě holčičky.Když jim bylo půl roku otěhotněla přirozeně a šla na potrat, protože by to asi nezvládli.To jsou paradoxy.Prostě už se nesnažili a bylo to.

nadia
Já znám paní, která taky dlouho nemohla otěhotnět, bylo jí přes 30, tak se rozhodla mímo adoptovat. Za rok měla svoje mimčo a za dva a půl druhé . Takže zase psychika...

Jo, jo. Asi to bude o psychice, ale jak jen mám přestat myslet na to, že bych chtěla děťátko Možná si zkusím opakovat: Nechci dítě, nechci dítě, nechci dítě...

To by asi nebylo ideální... Určitě bych si promluvila s mužem, že by to mohlo být tou psychikou, aby Ty ses nesnažila od toho odpoutat a on Ti to naopak nepřipomínal. A pak bych spíš zkusila najít si nějaký nový koníček, prostě něco, co by trochu zaměstnalo Tvoji pozornost. S tím dětským pokojíčkem nevím, já bych ho asi nechystala, dokud není miminko na cestě, pak Tě to zbytečně drásá... A určitě bych se milovala pro radost a zkusila nemyslet na to, že by to mělo mít ještě "vedlejší účinek". Já vím, ono se mi to radí... Chápu, že když po miminku toužíte, není to jednoduché. Ale zkus to, když je jinak vše v pořádku...

Určitě se zkusím od onoho "chtění" odpoutat, děkuju za radu, jenom jsem rozený pesimista, tak mám pocit, že když něco může špatně dopadnout, tak to tak i dopadne. Ten pokojík, to byla přítelova iniciativa, moc to ale nepovzbudí, to je pravda. Nejhorší je, když se mě snaží povzbudit, já si zrovna čtu, a on mi vysvětluje, že si z toho netěhotenství nemám nic dělat, vždycky můžeme dítě adoptovat. Myslí to v dobrém, no. Na koníčky nějak nemám čas, skoro celý den pracuju, bohužel občas i u počítače, což je nejhorší, když pak pustím internet, uvidím rady maminkám apod., zasním se a jsem opět u svého oblíbeného tématu těhotenství. Ale moc děkuju za radu, zkusím "nesnít".

nadia
Tak budu držet palce a až bude miminko na cestě, pochlub se . Nebo kdybys potřebovala "podržet"... Ona ta adopce ale zase taky není tak hrozná, když to vezmeš z druhé strany, že nabídneš náruč někomu, kdo to potřebuje...

mám dva syny s prvním manželem, s druhým se marně snažíme o miminko asi 3 roky. On děti nemá, ač je mu už přes 50 a byl také ženatý. Domnívám se, že je chyba u něj. Klidně bych šla na umělé, ale on to odmítá, že je to proti osudu a tak...a asi se i stydí. Nevíte některá, je-li možné jít na umělé i bez manžela? Vím, že je to hrozné, ale já bych to klidně ryskla...uvažovala jsem i o nějakém "kamarádo vi dárci", ale asi na to nemám žaludek..co si o tom myslíte??