Nekomunikuji s matkou

Reaguji na quanta66: přesně tak jak píšeš...a jak si to zvládla po rozchodu, odstěhovala si se pak z domu nebo jak si to řešila?

My jsme si žili jako spokojená 4 členná rodinka , v 19 jsem se odstěhovala, za půl roku se naši rozhádali a půl roku na to se rozvedli. Máma se odstěhovala na druhej konec Praha a nakonec mladší sestra k příteli kousek od ní. S tátou a jeho přítelkyní vycházim skvěle, jsem ráda, že jsem se odstěhovala pár minut pěšky. S mámou se vidím tak jednou za 1-2 měsíce a to většinou na můj popud, ona se sama neozve, cítí zášť vůči tátovi a myslí si, že tím, že s ním já trávím více času, tak mě očkuje proti ní. Táta tohle neřeší, jenom je mu to vůči mě líto. Sestra se ozve jenom, když něco potřebuje, nebo když na ní přítel nemá zrovna čas a to samé tátovi, oba nás to mrzí, ale vnucování bylo asi dost. Žijeme teď po kouskách a celá rodina se už asi nesejdeme, zrovna včera prodal táta, ač s těžkým srdcem byt, kde jsme ty roky spolu žili, ale na něj samotného je velký... bylo mi z toho úzko, když jsme mu pomáhali se stěhováním...

Reaguji na abc123:
bohužel...studuju tady vysokou, takže jsem pořád závislá na rodičích, i když bych to chtěla změnit, uvažuju, že začnu studovat kombinovaně a najdu si práci, odstěhuju se...nakonec přítel je se mnou pořád v kontaktu, z jeho strany mi už bylo tolikrát řečeno, že i po vztahu se na mě prostě nevykašle proto, jaké to mám doma...asi to zní divně, ale stejně on jediný mě po tolika letech nejvíc chápe a ví, jaké to mám..

Ahojky.. taky přidám do soudku...já od své rodiny "utekla" ..nikdy u nás nebyla ta pohoda..vždycky se jen řvalo a mlátilo s věcima a někdy i do mě..nesnášim Vánoce nikdy to nebyla ta pohoda co má být..v 15ti letech jsem si vybrala školu mimo město abych byla na intru..byla jsem doma takřka jen v sobotu..na vejšku jsem utekla do Prahy a jakmile měla schopného partnera tak k němu..doma jsem nic neřekla že se stěhuju (nikdy se o me moc nezajimali, nikdy jsem se o zavaznych vecech nebavili)..prostě jsem zacla jezdit min a min až ted jezdim tak jednou za měsic na pár hodin a vyhovuje mi to..když tam mám nedejbuch přespat tak trpím..s bratrem se jen zdravime..s otcem sem tam neco prohodim a s mamkou chodime nakupovat..nenavštěvuju nikoho z rodiny..jen tetu u který jsem přespávala když mi to naši dovolili..Ale ted mám novou rodinu ) přítelovu..berou mě jako člena rodiny..tak už mám i sestru a dokonce babičku ) jsou supr. Přestala jsem být nervozní a nevrlá..nesnášim řev a hned pláču..hned je mi všeho lito...

Reaguji na quanta66: není to blbý když se zeptám co byl důvod vašeho rozchodu? Hádám, že ste se nerozešli ve zlým,když se k sobě pořád tak pěkně chováte...buď ráda,že ti zůstal nejlepším kamarádem, i dkyž to musí být těžký se s ním kamarádit,to nevím jestli bych zvládla...

Reaguji na daisy01:

Můj otec byl alkoholik ( už zemřel ) a bohužel scény, které popisuješ důvěrně znám - pochopitelně i daleko horší ( o kterých zde asi nepíšeš..).
Měli jsme dům, takže kontakt byl minimální, když jsem ho potkala pozdravila a tečka. V pozdějším věku...
Odstěhovala jsem se k manželovi a když na tom byl zle, tak ho ani neviděla... Nutno tedy podotknout, že u nás toto probíhalo od mala a jen se to s věkem zhoršovalo, takže na něj bohužel nemám jedinou, opravdu jedinou kladnou vzpomínku...Když zemřel, bylo mi líto a smutno z toho, že jsem nikdy nepoznala otce jak má být ( nebo jakého bych chtěla ) a že nedokážu truchlit... Kdo nezažil - nemůže pochopit...

Reaguji na Bruce78: jj alkohol je svině,matka pije už moc let a tím si myslím,že už i když je jeden den nebo pár dní střízlivá nemá mozek v pořádku díky tomu dlouhodobému alkoholu..jj,samozdřejmě,že tady ty nejhořší věci nepíši,osobně se za ně stydím.Nejvíc co nemůžu překousnout je to,že už je to 3roky co jsme se s ex rozešli,nikdy ho neměla ráda a když mě chce naštvat vždy prohlašuje,že on byl nějlepší,jakou má teď novou holku a mají teď krásné mimčo atak..tak se chová vlastní matka?to je hnus,ach jo,ještě,že nejsem po ní..!

Nemluvím s otcem už jedenáct let, stejnou dobu jsem ho neviděla. Stačí mi, co se o něm občas doslechnu. Na bráchu a na mě platí tak málo, že by se měl stydět, zatímco on pořád jen do světa vykřikuje, jak ho mamka odrbala (přitom ji o všechno okradl, když jsme se stěhovali, tak ji vyndaval věci z krabic a schovával je atd...). Je to pro mě cizí člověk, necítím k němu nenávist, ale lhostejnost, to samé s prarodiči z jeho strany.
Naopak mamku miluju,je to moje kamarádka a i když jsme měli nějaké neshody, tak jsme je překonaly,můžu ji cokoliv říct...Mám moc ráda i svého nevlastního tátu, vychoval mě a vždycky se ke mě choval hezky. Můžu říct, že je mi dobře, že nevídám otce, protože občas je mi z něj fakt na zvracení.

Já jsem si s mámou taky nikdy moc nerozuměla. Vyrostla jsem s babičkou, máma pracovala ve velkym městě a jezdila na víkendy a vozila peníze. Tátu jsem nikdy nepoznala, ještě než jsem se narodila mámu opustil. V mých 12 se mi narodila ségra a já se přestěhovala k máme,jenže se pak rozvedla. Nakonec jsme se vrátily k babičce, A když tak přemýšlim, máma zas jezdila domů jen na víkendy a ségru vychovávala babička. Posledních tak 5 let (mě je 22) jsem si s mámou přestala rozuměl úplně, nechovala se ke mě jako s dceři, nikdy jsem ji nebrala jako autoritu, hodně jsme se hádaly. Nikdy jsme si neřekly, že se máme rádi,ani se spolu " nemazlily "
Možná mě to trochu poznamenalo, protože nevyjadřuju moc na venek svoje city. Abych to nějak uzavřela, už je to skoro roc, co se máma se ségrou odstěhovala k novému příteli. Jezdí za náma 1x za měsíc a mám ji možná i víc ráda, když se nevidíme každý den. Snad ji ani neobviňuju, že si mě moc nevšímala, možná ji kvůli mě uniklo mládí, neměla nikdy štěstí na chlapy, tak doufám, že tenhle je ten pravej. Neumim si představit, kdyby se vrátily k nám, a já s ní musela zas žít.

Tak to já zase nekomunikuju s tatínkem, vždycky se to načas uklidní a všechno vypadá idylicky a pak mě seřve jako psa, protože jsem ho v pět ráno nepopřála dobré ráno/řekla jsem mu, že teď něco dodělám a pak k němu přijdu/protože jsem si nastavila na počítači (na mém počítači) jiné pozadí, internetový prohlížeč a podobně. není schopnej argumentovat klidně, spory se u něj řeší řevem. Jak to čtu, tak na to nejsem nejhůř, ale taky mě to dost stresuje, protože se se mnou štěká kvůli kravinám a maminka se většinou postaví za něj.

Do listopadu jsem si myslela, že moje matka je zároveň i moje nejlepší kamarádka. Bohužel jsem se zmýlila a takový omyl Vás opravdu zabolí.
Několik let se rozhodovala, jestli se má rozejít se svým přítelem, který jí podváděl, kde to bylo možné. Měl různé seznamky atd. Ona si pak začala zakládat seznamky také, začala se scházet s různými chlapy a udělala ten krok k tomu, aby se "zbavila" svého přítele. Ovšem háček byl v tom, že by to sama finančně špatně utáhla, a tak jsme se dohodli, že se k ní nastěhujeme s přítelem, budeme jí dávat půlku za nájem a ona si do prosince vyřídí nějaký příspěvek na úřadě, který si vyřídila a dostává ho. Nám se to docela hodilo, protože jsme čekali na nový byt, který opustila původní majitelka na konci prosince.
Samozřejmě jsme měli my i matka ve zvyku být odděleni, každý ve své domácnosti. Bylo pár problémů, pár dohadů, ale vše se tak nějak přešlo.
V minulosti mi mamka pomohla, když jsem třeba neměla peníze po rozchodu s přítelem apod. Dohoda zněla, že se to ve splátkách vrátí. Samozřejmě jsem jí svěřovala naprosto všechno, nikomu jsem neřekla tolik věcí, které jsem řekla jí a myslela jsem si, že je to tak dobře, že jí můžu věřit.
Vždy jsem jí pomáhala, se vším, co potřebovala, vozila jsem jí všude, kde byla potřeba, s bráchou jsem vyřídila vše, co bylo potřebné, když ona nemohla a byla v práci, psychicky jí podpořila, když to potřebovala, až mi přítel říkal, že to přeháním, ať si také zařídí něco sama. Když jí dostal na psychické dno jeden milenec, jeli jsme pro ní celkem daleko za Prahu, udělali jsme jí hezký večer, dostala se jí veškerá podpora a tak to bylo vždycky.
Jeden den se vrátila od jednoho ze svých amantů, už týden před tím jsem jí říkala, že je nějaký problém s pračkou. Tak samozřejmě jsem našla pračku na netu, ale neměla se k tomu, aby se rozhodla, jestli jí chce nebo ne. Nechala jsem to tedy být a vyprala jsem si prádlo, jedna pračka ok, a pak to zase nešlo a došlo k malému požáru a shořely mně a příteli tam dvě trička. Fakt mě to naštvalo, a tak když dorazila, tak jsem byla naštvaná a řekla jsem jí, že už toho tu mám opravdu dost, že ona si chodí kdo ví kde, ať si chodí, ale ať má doma vše vyřešené. No a začala na mě řvát, že už mlčela dlouho apod., že jí mám vrátit ty peníze, začala vytahovat tohle, co nemělo vůbec nic společného s tím, že není schopná chodit do práce, starat se o bráchu atd. Zeptala jsem se jí, jestli teda máme odejít, že jestli si myslí, že bude na mě řvát jako na malýho spratka, tak to teda ne. Řekla, ať si děláme, co chceme, že jí je to jedno. Nebavila se se mnou. A tak jsme se s přítelem odstěhovali raději na hotel, než snášet ty její scény a uražené, arogantní obličeje.
Od té doby, co se pohybuje na netu, se z ní stala neskutečná arogantka. Na svůj věk vypadá dobře, to je pravda, ale trošku jí to vlezlo na mozek a razí teorii, že jsou z ní všichni paf a to jí k životu stačí. Přitom je sama, žádný chlap se k ní nebo k sobě nastěhovat nechce. I když jeden byl a já jí říkala, že je hodný atd., ať to s ním zkusí, nešla do toho, protože je prý pro ní "subina" a ona prý nesnáší hodné chlapy.
Po pár dnech mi přislo několik sms. Spočítala mi peníze, které jí dlužím. To, že jsem já platila jí, sestře a bráchovi dvě dovolené u moře, kde to stálo na osobu min 20tis.Kč, to už zapomněla. Začala mi psát, že tohle, co jsem udělala, jsem přehnala a začala mě urážet, jaký jsem sobec, že jsem stejná jako táta (který se s ní před několika lety rozvedl). Začala proti mě otáčet věci, se kterými jsem se jí svěřila, a kterým se sama divila a v nedávné době ještě chápala. Napsala jsem jí, že mě ty její urážky nezajímají, že mé měsíční splátky platí, a že už na ty urážky reagovat nebudu.. Takže pokračovala dál s tím, že už nemám u nich hledat domov, až mě přítel odkopne, prý stejně jen čekám na jeho peníze a on mě má jen na jedno(přitom já byla ta, která v našem vztahu téměř 2 roky táhla sama, než dostal lepší hokejovou smlouvu), že už jí nic jiného než ty splátky nezajímá, a že můžu být ráda, že mi neudělala u přítele pěkné nepříjemnosti, když jsme se stěhovali, že klidně mohla a bla, bla, bla.... Už jsem jí nic neodepsala, připadalo mi to dost stupidní a ubohé a od vlastní mámy dost zlé.
Ona se takhle chovala a chová k tomu svému bývalému příteli dost podobně. Vždy ho využije jen, když něco potřebuje, a pak mu dá pěkně za uši.
V prosinci jsem posílala dárky pro sestru, její miminko a bráchu po jejím bývalém příteli, ten to přivezl bráchovi a ona začala řvát, co měl ty dárky vůbec ode mě brát, že tam jsou určitě i pro ní, a že je nechce, takže že mi to má vrátit.
Už mě několikrát napadlo jí napsat, abych to s ní zkusila třeba urovnat, ale vždy si vzpomenu na ty její smsky a hlavně se to už jednou takhle stalo, když jsem si měla brát expřítele. Oznámila mi, že se ke mně nehodí, představovala si totiž pro mě vždy něco extra a on byl pouze majitel stavební firmy, řekla mi, že nejde na svatbu, nesouhlasila s tím sňatkem a půl roku jsme se vůbec spolu nekontaktovaly. Udobřilo nás to, že jsem byla těhotná, i když jsem o miminko těsně před porodem přišla. S expřítelem jsme se rozešli, pochopení jsem měla u ní a teď je to zase znova a já si nejsem jistá, jestli jsem schopná se s ní vůbec bavit, nevím o čem. Po tom, co mi napsala o věcech a problémech, které jsem jí svěřovala, u mě naprosto ztratila důvěru a mám pocit, že je lepší jí nic neříct.
Navíc tomu všemu předcházelo to, že už nás jednou nechala odstěhovat k sobě, nechala tam bydlet svého bývalého, protože nám řekla, že mu řekne, aby se odstěhoval a nám neřekla, že on o ničem neví. Takže jsme se zase po pár dnech stěhovali zpět do svého.
A přítel mi řekl, že po tom všem jí má plné zuby, ať si tam klidně k nim jedu, ale že jeho tam už nikdo neuvidí.
Takže je to pro mě někdy dost velká psychická zátěž, přemýšlím, jestli jí kontaktovat, ale pak se to ve mně znovu nahromadí, vzpomenu si na to, co mi za hnusy napsala a řeknu si, že mi sice dala život, ale jednat se mnou jako s onucí za vše, co jsem pro ní dělala, nikdo nebude. To ať si nechá na ty své seznamky.
Na lidi, na které by si otevírat pusu měla, na ty, jí má na zámek zamčenou...
S tátou to není nic moc vztah, protože máma nám zakazovala se s ním vidět v dětství, i když podle ní neměl zájem, myslí si, že si to nepamatuji, jaké dělala scény, že se odstěhujeme jinam a on nás nenajde apod. Takže tátu jsem začala vídat téměř v dospělosti, on si zvykl být bez dětí, jeho přítelkyně mít děti nemůže, místo dětí mají psy, takže je to takové zvláštní....
S babičkou z mamky strany se moc nestýkáme, vždy byla dost zvláštní, druhá babička z tátovi strany je super, inteligentní ženská, můžu si s ní o všem popovídat, nemá problém s žádným tématem, sleduje současné dění, prostě je v obraze, jen mě do dneška bolí, že zemřel její manžel, můj děda na rakovinu před třemi lety, kterého jsem měla téměř místo táty.

Reaguji na meridian: Ty jo,to mě připadá trošku jako můj vztah s matkou,úplně se mi teď hnaly slzy do očí a říkám si,že je moje matka něco podobného,taky jen,vyčítá,že co pro nás v životě udělala,že už toho má dost a vše co jsem ji kdy řekla,mi po čase vyčítala no hnus...Píšeš,že už by jsi sní neměla co říct,to já taky ne,několikrát jsem ji i podala pomocnou ruku,ale bylo to k ničemu,když jsem ji řekla,že je alkoholička,že se musí jít léčit,tak ona řekla,že to jsem já kdo je alkoholik,že se stejně nikdy nevdám,že jsem sobec a takové hnusy..
Díky,že jsi se tady s tím podělila taky...je mi líto těch co to mají doma takové..jenže člověk si rodiče nevybere

Reaguji na daisy01:

Říkala jsem si, že to jsem jedna z mála, která má tento problém.
Možná by mi bylo lépe, kdyby moje máma byla alkoholička, aspoň bych pro to měla nějakou, i když "ubohou", omluvu.
Ani nevíš, jak jsem se kvůli tomu nabrečela, protože jsem si myslela, že je vše tak, jak má být.
Není samosebou, když už můj druhý partner odmítá se stýkat s mojí mámou.
Ona má samozřejmě pro to vysvětlení - protože dělám ze sebe chudinku před svými partnery... (Proč bych to dělala? Ani jeden z mých partnerů nevěděl, že jsem v 17ti kvůli ní spolykala prášky a zapila rumem a to jen kvůli tomu, že se dozvěděla, že jsem už měla sex s klukem a dělala mi takové peklo a chtěla vědět všechny podrobnosti, že si to ani nikdo nedovede představit. Dokonce jsem musela tajit, že jsem jí třeba někam vezla, něco pro ní vyřizovala, uklízela za ní, protože nejednou byl už přítel z toho vzteky bez sebe).
V 18ti jsem zabalila kufr a odstěhovala jsem se.
Myslela jsem, že se to věkem mezi námi změnilo. Jak vidím, nezměnilo ba naopak...
Nevím, jak bych to měla řešit, jestli mi to vůbec stojí za to. Před lidmi tvrdí, že by pro své děti udělala vše a vzápětí dokáže z pusy vypustit takové věci, že se člověk nestačí divit.