Na čas do zahraničí bez manžela a dětí

Promiň, ale tohle je fakt nesmysl.
Možná, že si ty dotyčné myslí, že jsou dobré mámy, ale mámy jsou na světě proto, aby byly na dosah dítěti, které je potřebuje.
Zvlášť, když je malé.

Myslím, že jednou za 14 dní jí nenavštíví, to by se asi nedoplatili. I kdyby, u větších dětí by to třeba nebyl takový problém, ale to jedno je ještě malé a mámu podle mě potřebuje. Navíc si neumím představit, že by to ta matka dokázala. Může prošvihnout důležité kroky v jeho životě. Podle mě je tohle opačný extrém. Jeden jsou ty obětavé matky a druhý jsou ty matky, co mají právo i na vlastní život. Psáno s nadsázkou. S čímkoliv jiným bych souhlasila, ať někam večer vypadne, ať chodí cvičit, ať si od dětí odpočine a hlídá je manžel. Dělala bych to taky tak.

a taky aby ho nakrmily, oblékly, daly mu vzdělání, všude není hlavní přísun obživy od manžela. A zakladatelka se tam chce jet zdokonalit v jazyce, ne na dovolenou . Určitě to dělá proto, aby to uplatnila v zaměstnání, ne pro svoje potěšení, aby to pak zase vše zapomněla.

Dítě ve třech letech není už úplně hloupé a běžně začínají děti v tomto věku chodit do školky,už mají vědět,že máma je neopustí a do školky pro ně přijde.
Nemyslím si,že by tříleté dítě nějak trpělo,pokud zůstane ve svém domácím prostředí s otcem a sourozencem.Ono upřímně řečeno se s nikým život extra mazlit nebude a čím dřív si začne zvykat,tím možná lépe.

Mimochodem,vy co tady zakladatelku jakoby odsuzujete....nikdy jste nedaly děti k babičce a vyrazily si s manželem solo na dovolenou třeba?Tohle jsem já nikdy neudělala,ale kvůli práci byl náš synek taky občas s tátou sám/není flustrovaný jedinec/....je fakt,že třeba týden,ale ono pak už je to jedno,navíc v dnešní době internetu a web kamer žádný problém,kontakt neomezený.

moje kamarádka odletěla na měsíc na návštěvu do USA ke kamarádce a manželovi nechala dvouletá dvojčátka a dvanáctiletou dceru, která je z prvního manželství. Mužský se postaral o všechny skvěle. A tahle se jela opravdu bavit , nevidím v tom problém.

Tak za prvé ti lidé byli taky kdysi děti a za druhé je moje máma dětská psycholožka, takže si tady opravdu jen tak neplácám, co mě zrovna napadne

Moje máma odjela v mých třech letech na měsíc do Švýcarska a já trpěla dalších deset let traumatem z opuštěnosti. Bohužel jsem si to odnesla i do svého dospělého věku.
Byla a je to skvělá máma. Já tu tenkrát zůstala se sourozencema a tátou, který se o nás báječně staral, ale vykládejte to dítěti, kterýmu máma prostě chybí.
Každý hold máme jiné vzpomínky a zkušenosti.

Si na to pamatuješ?Myslím tím jasné vzpomínky,ne z vyprávění.
Pokud ano,tak asi máme doma divné dítě,když jeho ucelené vzpomínky jsou tak nějak kolem druhé třídy základní školy.Například dovolené u moře letadlem/cca v pěti letech třikrát za rok/ si nepamatuje,pouze dle fotek,jinak nic,byl prostě malý.

moje máma odjela v mých čtyřech letech také na měsíc, ale dodneška se s ní hádám, že to byl rok. Takhle pomalu mi to tenkrát utíkalo

dítě si pamatuje hlavně ty špatné věci bohužel.

Jistě, že si to pamatuju.
Nejhorší jsou noční strachy a fóbie.
To se prostě projeví po letech a nikdo na začátku nemůže tušit, jak citlivou dušičku to které dítě má.

A jak ty tohle můžeš vědět, že o dětské duši nemá aní páru? Ty jsi ve všech tématech, předpoládám, že nemáš se všemi zkušenost, ale říkáš svůj názor, takže to dopřej i ostatním.

no tak pokud zakladatelce muž dá vědět, že děti trpí a že to bez ní nezvládají, určitě by se vrátila

Já na tom teda nevidím nic divného, taky si pamatuju některé věci z období kdy mi bylo kolem tří, no samozřejmě ne všechno, ačkoliv u mě to byly samé hezké vzpomínky

Podle mě tady strašně záleží na povaze dítěte a přijde mi blbé se tu dohadovat jestli to děcko ovlivní nebo ne...to nikdo nemůže vědět....já osobně s povahou jakou jsem měla jako dítě, bych to brala hooodně špatně

Laky: já mám své první vzpomínky, asi dva útržky z doby, kdy mi bylo tak 2,5-necelé 3 roky
Jo a z období kdy mi byly 3 a víc - 4,5 let si toho už pamatuju opravdu hodně a detailně, z pár věcí jsem měla i dlouho trauma